zajímavé počtení
https://denikn.cz/495660/trinact-duvodu-proc-je-tezke-pochopit-epidemii-covidu/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_req_id=geCaq8LhpXX-202011210835&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.boxKdyž dojde k povodni, požáru či zemětřesení, je celkem jedno, jaký názor na ně máte. Jste-li dost hloupí, abyste je zkusili ignorovat, pak se utopíte, uhoříte, zasypou vás sutiny. Jestli zkusíte přemlouvat jiné, že se nic neděje, budou vás ignorovat nebo vás nechají zavřít do blázince; rozhodně se vaší špatnou radou nebudou řídit.
S epidemií to je jiné. Epidemii není jedno, co si o ní myslíte. Právě naopak, váš názor je ten nejdůležitější faktor. Epidemii působí virus, ale její průběh určují lidé svým chováním. Epidemii máme v konečných důsledcích takovou, jakou ji chceme mít.
Česká republika je na jednom z předních míst v neradostných koronavirových statistikách, když se přepočtou na počet obyvatel a když se neberou za celý rok, ale jen za podzim. Žebříček nově nakažených a nedávných úmrtí, to je do značné míry žebříček momentálního nepochopení situace. Jako bychom nejen nechápali, co se děje, ale dokonce nechápali čím dál tím víc.
Proto je dobré uvědomit si, co všechno na epidemii covidu-19 nechápeme. Co je na ní obtížné k pochopení ještě i teď, po desetiměsíční zkušenosti.
Kdo jsou ti „my“? My všichni. Vy, já, paní Nováková odvedle, primář infekčního oddělení v nejbližší nemocnici, hlavní hygienička i předseda vlády. Z následujících třinácti bodů se alespoň jeden velmi pravděpodobně vztahuje na každého z nás.
1. Nová a bezprecedentní situace. Je to poprvé. Nikdy jsme žádnou epidemii nezažili. Nic srovnatelného se v celosvětovém měřítku nestalo od roku 1918. Nevyhnutelně jsme dezorientovaní, děláme chyby.
Nikdy jsme takhle podrobně nezkoumali žádný virus. Nikdy jsme do hloubky nepřemýšleli o běžné chřipce ani jiné nakažlivé chorobě. Nedovedeme tím pádem rozlišit, co je v nynější situaci opravdu unikátní, a co je pro všechny podobné případy společné. Čemu se máme divit víc a čemu méně.
2. Uvažujeme černobíle. Všichni jsme vyrostli na pohádkách, v nichž soupeří dobro se zlem. Ocitneme-li se v nejednoznačné situaci – což se děje pořád –, snažíme se převést si ji na jednoznačnou. Na schéma pohádky, hollywoodského filmu. Koronavirus je buď banalita, nebo tragédie. Vláda si buď počíná naprosto špatně, nebo přesně ví, co dělá. Roušky chrání proti nákaze, anebo nechrání.
Jenže nic z toho není pravda a neplatí ani, že pravda je někde uprostřed. Spíš je to tak, že otázky typu „buď–nebo“ se pro nynější situaci nehodí. Roušky nechrání dokonale, ale trochu ano – dost na to, aby se vyplatilo používat je. Úřady rozhodují dobře i špatně; někdy z neznalosti, někdy proto, že je na vybranou jen mezi dvěma zly.
Epidemii si prostě nedokážeme převést na příběh s kladnými a zápornými hrdiny, s dobrými a špatnými činy. Ukazuje se, že to je velice frustrující. Hledáme viníka. Hledáme spiknutí.
3. Nejsme zvyklí omezovat se. Po dlouhé době – u mladších poprvé v životě – nám někdo něco zakazuje a přikazuje. Pro hodně lidí to je šok. Závazek či povinnost vůči společnosti, vůči celku, je pro nás nezvyklý pojem; pro někoho úplně nový, pro někoho asociovaný s totalitou, s minulým režimem.
Těžko akceptujeme vlastní odpovědnost. Jsme zvyklí, že činnost jednotlivce je v celospolečenském součtu bezvýznamná. Jenže to neplatí, je-li příčinný mechanismus nelineární, viz bod 13. Jsme zvyklí na svá práva. O našich případných povinnostech s námi nikdy nikdo nemluvil.
4. Trpíme těžkou nedůvěrou k vládě. Nikdy jsme nečekali, že bude něco opravdu řešit. Upřímně řečeno, zdá se, že to nečekala ani ona. Ocitli jsme se však v situaci, kdy je skutečně potřeba řídit a rozhodovat. Operativně, rychle, bez výmluv. Ani vláda, ani občané to pořád ještě nedovedou akceptovat.
Roušky a zavřené obchody jsou „Babišův“ či „Prymulův“ výmysl. Kdo je politicky proti vládě, staví se často i proti rozumným a nevyhnutelným krokům, jež by na jejím místě musel udělat každý (viz bod 2). Roušky nosí jen ovce, zastrašení občané jsou ovladatelnější atd. Znáte to přece.
Přečtěte si také
S koronavirem má pomoci systém PES. Když nebudeme zodpovědní, vycení zuby, varuje Blatný
Bylo by mylné myslet si, že jde o české specifikum, velmi podobně se uvažuje v mnoha jiných zemích, jasně patrné to je třeba v USA, kde si oba politické tábory udělují nálepky podobné těm našim: demokrati jsou pro republikány „rouškaři“, republikáni pro demokraty zas „chřipečkáři“. Epidemie vnímaná jako politikum, postoj k ní jako postoj politický, to je jedna z nejničivějších věcí, jaká nás mohla potkat.
Každé vládě na světě dnes podráží nohy dobře známý paradox prevence. Když preventivní opatření fungují, začnou je mnozí z nás pokládat za zbytečná, protože se přece nic neděje. V případě covidu nevyhnutelně uplyne mezi jakýmkoli zásahem do fungování společnosti a jeho prvními viditelnými důsledky nejméně čtrnáct dní, často více. To úplně stačí, aby se vytratilo vědomí souvislosti mezi příčinou a důsledkem.
Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.
5. Na druhou stranu očekáváme, že se všechno dá vyřešit. Je to paradox, který by byl velmi zábavný, kdyby nešlo o životy. Tíž lidé, kteří autoritu vlády neuznávají, od ní očekávají, že situaci promptně zachrání, a vyčítají jí, že to nedělá. Bez velké snahy se dá oboje zvládnout v jediném rozvitějším souvětí. Připomíná to starou anekdotu o dvou nespokojených dámách v lázních: „To zdejší jídlo je opravdu hrozné, viďte?“ – „Ano, je. A ještě tak malé porce!“
Problém je však hlubší. Žijeme v nejbohatší části světa, ve státě s poměrně dobrým sociálním zabezpečením, uprostřed technických zázraků jednadvacátého století. Očekáváme, že problémy jako nakažlivá nemoc se dají v těchto podmínkách zvládnout technicky, organizačně i finančně. Že je zvládnou příslušní odborníci. Rychle a aniž nás s tím budou obtěžovat. Když se to nedaří, automaticky hledáme viníka (viz bod 1). Protože epidemie, to je přece něco, co patří úplně jinam, do zemí, které na globusu dovedeme ukázat jen přibližně. Do měst s nezapamatovatelnými jmény. Ne k nám.
6. Nikdy jsme se pořádně nezamysleli nad stavem a fungováním zdravotnictví. Je běžné stěžovat si na dlouhé vysedávání v čekárnách, na občasné hrubiánství zdravotníků. Stejně tak je ale běžné očekávat, že nás spolehlivě ošetří, uzdraví, vytáhnou z maléru. Kdo má uši, nemohl v posledních letech neslyšet, že lékařů a hlavně sester je málo, že jsou nuceni odpracovávat nezákonně dlouhé služby, že systém drží pohromadě především díky jejich dobré vůli, díky jejich pocitu závazku. Málokdo se nad tím zamyslel. Byl to problém někoho jiného.
Přečtěte si také
Zdravotníků je tu jak do mariáše. Už nemáme kam sáhnout, říká hygienička Ústeckého kraje, kde se na testy čeká i devět dní
Teď se zdravotnictví ocitlo pod zátěží, která se jeví jako extrémní. Je velmi pravděpodobné, že by extrémní nebyla, kdyby už před epidemií nebyl celý systém na hranici svých možností. Ta hranice je pružná, její pružnost je do značné míry dána tím, kolik další zátěže snesou lidé, kteří v nemocnicích a na záchrance pracují. A jak dlouho ji snesou, než se zhroutí a systém s nimi.
7. Nikdy jsme se pořádně nezamysleli nad stářím. Jestli je nějaká otázka v naší společnosti tabu, jestli před něčím společně strkáme hlavu do písku, pak to je celá problematika velmi starých lidí – ne seniorů jako takových, ale té jejich části, která se už neobejde bez pomoci. Je to problém, který jsme odsunuli do domovů seniorů, do léčeben dlouhodobě nemocných, na tzv. sociální lůžka v nemocnicích – lůžka obsazená lidmi, kterým klinicky vzato nic není, jejich nemocí je stáří a závislost.
Přečtěte si také
Testování seniorů nabralo skluz. S péčí v domovech už pomáhají skauti, hasiči i vojáci
Díky lepším životním podmínkám a lepší medicíně se lidský věk v bohatých zemích prodlužuje. Zároveň s tím by mělo přibývat péče o ty, kteří se vysokého věku dožijí. Aby nejen přežívali; aby žili důstojně. Jenže nepřibývá. Není na to dost zařízení, personálu, peněz. Zdravotní pojišťovny, nemocnice a sociální péče si problém přehazují jako horký brambor. V době epidemie je mnohem víc horký než předtím, protože toto je absolutně nejzranitelnější skupina obyvatel. Co jsme ochotni opravdu udělat pro její ochranu? Co pro ni dovedeme udělat? Spokojíme se s odpovědí, že to jsou lidé, kteří by zemřeli brzy tak jako tak? A pokud nespokojíme, máme lepší?
8. Každý vidí sebe. Opatření proti epidemii vidí každý, dotýkají se každého. Nemocné vidí jen někdo. Umírající vidí jen zdravotníci. Bezprostřední zkušenost formuje naše postoje důrazněji než vyslechnutá slova.
9. Každý vidí sebe II. Home office, nakupování přes internet, to se přece dá vydržet, že? Střední třída věří, že má univerzální recept. Kdo má práci, která se dá dělat z domova a ze které ho nevyhodí, dost peněz na bydlení a jídlo, trochu úspor pro nečekané situace, ten si poradí. Takových lidí není v Česku většina. Skoro všichni, kdo se vyjadřují v médiích a vytvářejí tím obrázek situace, však mezi ně patří (autor tohoto článku samozřejmě taky).
Pořiďte si nějaký koníček, ať se v izolaci nenudíte, utrácejte u místních obchodníků, ať je podpoříte – to jsou hraběcí rady pro ty, kdo už před epidemií obraceli každou korunu a teď často nemají co obracet. Děti ať se učí na dálku – ano, pokud mají počítač, pokud se tři sourozenci nedělí o jeden, pokud jsou peníze na internet. Izolujte se od lidí – ano, když můžete pracovat z domova, ne, když každý den musíte ven do práce: do fabriky, do skladu, do služby. Velká část světa není svět střední třídy. (Ta má taky svoje problémy, samozřejmě: zkuste třeba dělat intelektuální práci na stejné úrovni jako dřív v malém bytě se dvěma malými dětmi.)
10. Každý vidí sebe III. Vnímáme situaci, v níž se nacházíme tady a teď. Mladší vědí, že při nákaze jim nic velkého nehrozí (leda kdyby měli velikou genetickou či jinou smůlu), a nedovedou se vcítit do strachu, jímž trpí starší. Starší žijí svými obavami, ale nechápou, jak mladším utíká promarněný čas studia, získávání zkušeností, budování vlastního života.
Ale je to i naopak: mladší, vzdělanější a poučenější se chovají odpovědně. Chápou smysl omezení, chápou rizika, čtou anglicky, vědí, jaká je situace v zahraničí. Velká část starší generace chce prostě žít jako dosud, nevidí souvislosti, snadno naletí na spiklenecké teorie.
Zákazník vidí Kaufland zavřený v neděli. Prodavačka vidí davy, které se motají zbytečně dlouho obchodem a ohmatávají pečivo. Hospodský vidí katastrofální tržby a proti nim daně a nájem. Jeho bývalá servírka vidí frontu na pracáku. Každý má svou pravdu. Mít nadhled nad svou pravdou je velice těžké. Ale civilizace není uskutečnitelná, nemá-li dostatek lidí nadhled nad čistě osobním pohledem.
11. Matou nás statistiky. Co uvidíte ze všeho nejdřív na webové stránce ministerstva zdravotnictví? 129 788 aktivních případů covidu (opisuju ta čísla 15. listopadu odpoledne). 6058 úmrtí. 458 229 potvrzených případů. 7200 aktuálně hospitalizovaných.
Žádné z těch čísel není tak docela tím, čím se tváří být. Každé potřebuje dlouhý výklad a vysvětlení: co se v něm vlastně sčítá, za jakých předpokladů, kde jsou hlavní zdroje pravděpodobných chyb a především co z toho číselného údaje vyvodit.
Přečtěte si také
Stát by podle Duška neměl o mrtvých informovat denně. Nepochopitelné chránění před realitou, kritizuje virolog
Nápad profesora Duška, ředitele ÚZIS, že by bylo lépe zveřejňovat toho méně, je naprosto špatný – utajování je v demokracii principiálně nepřijatelné a je špatné i pragmaticky, způsobilo by paniku. Avšak jako mnoho úplných nesmyslů, i tento má jakýsi racionální základ. K porozumění situaci bychom potřebovali jiná čísla. Například počet zdravotníků, kteří se covidem nakazili ve službě. Celkový počet úmrtí v Česku, aby se dalo posoudit, o kolik ho epidemie zvýšila (ten sice máme, ale se zpožděním). Číselné vyhodnocení, kde se lidé nakazí nejčastěji, které chování je opravdu rizikové (aby se dalo například reálně posoudit, jak dobrý nebo špatný nápad je otevření prvních a druhých tříd, anebo zda bude rozumné otevřít obchody před Vánoci).
Čísla o koronaviru nejsou výsledky fotbalové ligy, abychom sledovali posuny v žebříčku. Měla by nám napomáhat v rozhodování. K tomu se ale v nynější podobě použít nedají. Jsou to jen data. Data nejsou informace ani znalosti, jen surovina k jejich výrobě.
Za speciální zmínku stojí jedna důležitá věc, kterou ze statistik nevyčtete: kolik lidí na covid nezemřelo, protože je zachránila intenzivní péče v nemocnici. Z toho vznikají nedorozumění typu „vždyť to není o tolik vážnější než chřipka“. Ano, zatím u nás v souvislosti s covidem zemřelo „jen“ asi třikrát víc lidí než v souvislosti v chřipkou v jedné její průměrné sezoně. Ale pouze díky tomu, jakou silou se na covid zdravotnictví vrhlo. A bude to platit jen do té doby, dokud tu sílu bude mít. Čísla, která vidíme, nepopisují volný průběh věcí. Popisují dosavadní výsledek velice tvrdého boje.
12. Neumíme číst vědecké články. A celkem vzato nevíme skoro nic o fungování přírodních věd. Tohle není problém celé společnosti, rozhodně však té její části, která se ke covidu aktivně vyjadřuje na sociálních sítích, v médiích či kdekoli jinde.
Epidemie covidu zrodila epidemii vědeckých článků a studií. Většina z nich je nekvalitní – a už to je pro širší veřejnost poměrně neznámá věc, že totiž zdaleka ne všechno, co má vnější formu vědecké publikace, je spolehlivé, pravdivé a užitečné.
Ve špičkových časopisech typu Nature, Science, Lancet, The New England Journal of Medicine apod. procházejí články odborným recenzním řízením, které může trvat řadu měsíců. Vědci si už před lety osvojili jako běžnou praxi, že svoje práce ještě před publikováním zveřejňují na tzv. preprintových serverech (arXiv, bioRxiv, medRxiv apod.).
Tyto servery jsou dnes hlavním zdrojem prací o covidu. Umístit se na ně dá skoro všechno a také tam skoro všechno je – hodnotné objevy i vědecký brak. Argument vědeckou studií by dnes neměl mít žádnou váhu, dokud se nepodíváte, kde vlastně vyšla, zda byla recenzovaná – a také s jakými daty a jakými metodami pracuje, což je však většinou nad síly laika, byť třeba poučeného a vzdělaného v jiném oboru. S nevelkou nadsázkou platí, že ať si vymyslíte cokoli, vždy najdete přesvědčivě se tvářící studii, která to „dokazuje“.
Velká část veřejnosti si také neuvědomuje, že ne každý s doktorátem je vědec, že titul nedělá automaticky autoritu, že ti nejhlasitější se často mýlí. Naopak ti, kdo chápou epidemii do hloubky, málokdy řeknou něco jednoznačného.
13. Nerozumíme exponenciále. Přes všechny dobře míněné pokusy vysvětlit její strmý růst starou anekdotou o šachovnici a rýžových zrnkách je pro nás křivka, jejíž okamžitá míra růstu je úměrná výšce, jíž už dosáhla, intuitivně nepochopitelná.
Skutečná růstová křivka epidemie není striktně vzato exponenciála, ale ve své nejnebezpečnější fázi se jí hodně podobá. Na papíře se na ni můžete dívat, jak dlouho chcete, stejně nevstřebáte její podstatu. A tou je, že věci kolem vás, po dlouhou dobu stálé, se zničehonic dají do překotného pohybu.
Nejsme v situaci člověka, který se dívá na celou křivku. Jsme v situaci mravence, který po ní leze a který vidí jen dozadu, na dráhu, kterou už prošel. Dopředu nevidí, protože předpovídat budoucnost neumí.
Veškerý náš mentální svět, naše představivost, je lineární. Jsme zvyklí, že malá příčina vyvolá malý následek, velká příčina velký. Když se kolem nás něco mění, vyvíjí v čase, pak se to děje stále skoro stejnou rychlostí, ať to je střídání ročních období, tep našeho srdce nebo jízda autem.
Takový mentální model je velice užitečný, protože platí skoro vždy, umožňuje nám odhadovat, plánovat, normálně fungovat. Jenže naprosto selže při setkání s nelineární situací. Tohle je jedna z nich. V nelineární situaci nesmíte předpokládat, že zítřek bude zhruba stejný jako dnešek a včerejšek – protože nebude.
Ve světě, kterému dočasně dominuje nelineární děj, se dá také žít a plánovat. Jen se to nesmí dělat intuitivně, protože intuice, vytrénovaná v lepších časech, zde selhává. Dokud se nevrátí normální poměry, musí za ni zaskočit logický úsudek, matematické modelování, vědecké metody.
Intuici bohužel často říkáme „zdravý selský rozum“ a máme o ní vyšší mínění, než si zaslouží. Není to holka do nepohody. Rozhodně ne do té nepohody, která nás teď zastihla. To nejúčinnější, co se teď dá proti covidu dělat, je přemýšlet o něm.