Máme tady první roční výročí zákazů kvůli koronaviru.
Covid-19 jsem nechytil, v průběhu roku žádné příznaky, na testování jsem nebyl.
Vládní zákazy jsem dodržoval tak nějak do Velikonoc 2020. Potom už moc ne.
Práci kanceláře jsem nepřerušil ani na jaře 2020. Setkávám se se spoustou lidí, jezdím po celé zemi, chodím do věznic, po úřadech, jednáních ve firmách. Roušku nosím jen tam, kde ji výslovně požadují. A potom ještě do obchodů a hromadné dopravy, abych zbytečně nedělal prodavačkám problémy, ne proto, že bych se bál nakažení.
Do kanceláře mi chodí spousta lidí. Většina přijde bez roušky. Když někdo přijde s rouškou, zeptám se, zda si ji mám také vzít, většinou nechtějí a říkají, že si ji vzali kvůli mně. Jednáme v zasedací místnosti u společného stolu proti sobě. Když klient odejde, pořádně (po doktorském způsobu) si umyju ruce. Nic dalšího nedělám, dezinfekci nepoužívám.
Občas se mezi klienty najde někdo, kdo chce, abychom při jednání byli v rouškách. Po pěti minutách mluvení je rouška nebo respirátor mokrý a dost pochybuji, že by nějak filtroval. A je tady zajímavá korelace: ti, co chtějí mít při jednání roušky, jsou vždy klienti-právní prudiči, ale ne každý klient-právní prudič chce mít při jednání roušku.
Uvidím, co bude dál. Když to chytnu a zemřu na to, někdo sem dá vědět.
