A před rokem 1989 nebylo neobvyklé, že se pacientům nad 60 let věku nedávaly některé nedostatkové léky nebo se neprováděly nákladnější operační zákroky nebo léčba (dialýza), i když na to byli diagnostikovaní.
Před rokem 1989 na dialýze fungovalo třídění na základě těchto otázek:
1) Osoba důležitá pro národní hospodářství nebo obranyschopnost státu?
2) Osoba s vyživovací povinností vůči jiným osobám?
3) Osoba se závazkem (půjčka, dluh)?
Dnes to funguje velmi podobně, profesor Pirk to před lety řekl jasně: pacient v luxusní limuzíně má logicky přednost před tím, který přijel MHD.
Třídění podle věku a prognózy je logické, není čas kopat hroby. Nemá smysl léčit 80+ pacienta s více nemocemi, u jehož je pravděpodobnost vyléčení limitně blízká nule a který má i bez korony prognózu dožití v měsících, maximálně nižších jednotkách let.
A to je jeden z důvodů, proč jsem rád, že žiji v této zemi a že jsem se dožil změny režimu.
Z osobní zkušenosti vidím, že naše zdravotnictví dává drahé kloubní náhrady lidem na 80 let, případně provádí reoperace, když se to nepovede. Na dialýzu se chodí až do chvíli, kdy pacient zemře vyčerpáním. A zdravotníci se o tyto lidi, kteří jsou prostě bohužel na konci své pozemské cesty, starají s plným nasazením a nevidíte rozdíl, jak se starají o čtyřicátníky nebo osmdesátníky.
I když to lidé nechtějí vidět, smrt je běžná věc. Bydlím na více místech a jedno bydliště mám kousek od menšího hospicu. Takže vidím, že pohřební auta přijíždějí každý den a někdy i vícekrát za den. A musím pochválit pohřebáky, že si kousek od hospicu našli místo, kam vždy zacouvají a jsou krytí hustým křovím a nestojí přímo před okny klientů, než se rodina rozloučí s nebožtíkem.
