Zdravím.
Tak tady je dárek pro všechny čtenáře kromě Fabika a The.marka.
Akorát to má smutnější konec, tak si to nechte na jiný den než štědrý.
Pavel
Výbuch (Čas hojnosti)
Přijel jsem za obchodem a zastavil na návsi. Už tam na mne čekal ten jejich šéfik s jedním dalším člobrdou, kterého jsem ještě neznal. Tlustší s bradkou a rukama od oleje. Následovalo tradiční handlování. Já jsem mu přivezl různé věci z jeho seznamu. Barvy, cement, nějaké chemikálie, pár pytlů hnojiva a nějaké léky. Na oplátku jsme z nich vyrazili mléko, jogurty, máslo, čerstvý chleba a nějakou jejich pomazánku na hranici mezi sýrem a pomazánkovým máslem. Bylo dobře, že tyhle věci vyráběli. A že si za ně nechali platit ptákovinami, kterých je všude kolem spousta.... mohlo jen potěšit. Sice jsme už s chlebem experimentovali, ale zatím to bylo někde mezi žrádlem pro prasata a socialistickou školní jídelnou. "Nechcete si začít pozvolna opatřovat nějaká zvířata?" zeptal se mne jejich šéfik. "A kde jsou podle Vás zvířata, která ještě nikdo nemá?" zeptal jsem se ho ironicky. Tady v téhle vesnici se místním podařilo shromáždit pro mne stěží uvěřitelnou skupinu zvířat, ale podle výsledků našich cest v poslední době už nikde žádná bezprizorní zvířata nebyla. "No my bychom Vám nějaká třeba přenechali. A třeba i na dluh." odpověděl a zkoumavě se na mne díval. "Možná na jaře." řekl jsem mu při představě, že bychom teď na podzim měli rychle shánět seno. Seno u nás ve vesnici sušila jenom Karolína, která měla morčata a když jí tím jednou pár lidí ze srandy zkoušelo pomáhat, tak z toho vznikla krásná kolekce plísní. Nikdy bych nevěřil, že i sušení sena se musí umět. Ze zamyšlení mne vytrhla jeho odpověď a když si uvědomil, že jsem jí přeslechl, tak mi ji zopakoval: "Na jaře bude cena velmi výrazně vyšší." Docvaklo mi to. Oni se části zvířat potřebovali zbavit, protože neměli seno a taky jsem mu to hned řekl. Zasmál se. Nechápu proč, když jsem právě odhalil jeho podvod. "Příští rok bude dražší všechno, ale živá chovná zvířata budou ještě vzácnější." Ušklíbnul jsem se a odpověděl: "Měl by jste se zajít podívat do některého města. Žrádla a věcí tam je kolik zvládnete odvézt. Takže vaše obavy, že bude všechno dražší jsou hloupost." Ještě jsem se na něho přezíravě usmál a mávnul rukou. Obchod byl u konce a do mne se opřel studený vítr. Chtěl jsem už nastoupi do auta když celou vesnicí otřásl velmi silný výbuch. My oba od nás i ten jeho mechanik jsme sebou plácli na zem, zatímco on zůstal stát a jenom nadskočil. Pak se oba rozběhli na místo odkud stoupal sloup prachu.
Chvíli jsem váhal a když se neozvala žádná střelba tak jsem se zvednul a pomalu vydal za ním. Když jsem dorazil na místo, tak jsem uviděl, jak ten místní šéfik stojí před polozbořeným barákem, v ruce drží nějakou tenkou trubku a na nějakou ženskou, která vypadala lehce pocuchaně řve: "Jak Vás mohlo napadnout zatopit v kotli, který má nucený oběh?!?" Ta ženská se rozbrečela a začala fňukat: "Nám bylo trochu zima a tak Ondra trochu zatopil. Nás nenapadlo, že by se mohlo stát tohle." "Kde je Ondra?" "Uvnitř." vzlykla a málem to s ní seklo. "Jak to měli podle tebe poznat?"zeptal se jeden z čumilů a šéfik mu před obličej strčil tu trubku, kterou držel v ruce a bylo vidět, že se drží, aby nezačal seřvávat lidi kolem sebe. V tu chvíli se ozval ten tlouštík v montérkách: "Podle průměru trubky. Kdo tomu nerozumí, tak se má kruci zeptat ne?" Jeden z přihlížejících na trubku vytřeštil oči a rozběhl se pryč. Další výbuch už naštěstí nanastal a dokonce i toho jejich Ondru našli za barákem jen otřeseného, protože šel zrovna nakrmit králíky.
Dohadování co chtějí příště bylo i kvůli téhle situaci rychlejší a my odjížděli poměrně spokojení. Na silnici jsme se při tom málem srazili s obrovským kobajnem, který měl zjevně provizorně na kapotě připevněnou pixlu. Později jsem se dověděl, že v té pixle byla pneumatická, mechanická a elektronická hejblátka díky kterým tenhle docela moderní kombajn zprovoznili. Díky tomu se také stali nejbohatšími v okolí.
Doma ve vsi jsem viděl jak se nějaký nově příchozí vzteká, že má jeho dítě dojídat jídlo do konce. To byla jedna z věcí, které jsem zavedl a na kterých jsem trval. Myslel jsem si, že bude lepší jídlem neplýtvat už nyní. Koneckonců až si budeme pěstovat sami, tak toho jídla asi přebytek nebude. Teď si říkám, že jsem byl naivní, když jsem byl takový optimista. Večer po návratu z obchodování se nás pokusila přepadnout asi dvanáctičlenná skupina, ale když zjistila, že je nás výrazně více a že máme zbraně a jsme odhodláni nenechat se jen tak sebrat, tak nakonec vycouvali. Bylo to naposled, kdy vzájemný střet skončil jen pár vyraženými zuby. Jó to byly zlaté časy.
Když jsme druhý den jeli po delší době zase do Prahy, tak jsem zjistil, že všechny cesty do Prahy jsou zatarasené kromě D1 a na ní byla přidělaná závora u které stála několikačlenná skupina, která nám vysvětlila, že pokud jedeme do Prahy, tak za to musíme zaplatit. Poslali jsme je do prdele, protože jich bylo méně a když jsme odjížděli, tak tam byla výrazně větší skupina a my jsme jim museli nechat většinu našich aut. Jarda zkusil rychlým tasením zajmout jejich šéfa, ale místo toho mu ustřelili hlavu a donutili nás, abychom jim nechali polovinu zbraní. O měsíc později - v říjnu už tenhle zátaras připomínal zátarasy, které byly dříve v televizi vidět na záběrech z Izraele. I když při našem příjezdu bylo u zátarasu méně lidí než nás a my bychom je možná překvapili, tak už bychom je nepřemohli a kdo ví, kdo by měl více ztrát. Docela mne nasrali, protože vybírali polovinu nashromážděných věcí. O další měsíc později jsme jedním traktorem odtáhnuli jejich zátaras v jedné ulici a v nejbližsím nákupním centru nabrali potraviny. Bylo to naposled, kdy jsme byli v Praze bez placení daně.
Když jsme zkusili stejný trik v Prosinci, tak nás při návratu z Prahy vyhmátnuli a postříleli nám pětinu lidí. Pak nám zabavili auta a všechny shromážděné věci a my se vydali domů pěšky. Po návratu z toho bylo pozdvižení a ozývaly se hlasy, abychom Prahu napadli, že je nás přece tři sta a tak nejsme nějak malí. Naštěstí se mi ostatní podařilo přesvědčit, že to není ta správná metoda. Do jara jsme se nakonec na to vykvajznuli a na jaře jsme jezdili pro věci do menších měst. Někde byly, stejně jako v Praze, bandy, které si město nárokovaly, ale většinou jsme se museli popasovat jen s mrtvolama. Proti onemocnění jsme byli vybaveni jedním motorgenerátorem a VAPkou, kterou poháněl jsme se oplachovali. Poté co jsme jednou hledali po opuštění města asi dvě hodiny vodu a pak to z aut vyvětrávali dva měsíce, tak jsme s sebou začali vozit i cisternu s vodou. To bylo rozhodně výhodnější než pak blbnout. Dokonce jsme na sebe začali do měst brát i chemické obleky z jedné nemocnice a venku začala zůstávat skupina, která vrátivší se pořádně opláchnula. A občas jsme oplachovali i věci. Zpočátku docela často jsme je nechávali jen vyvětrat, ale smrad ve městech byl čím dál horší.
Poldi 19312 (čas obchodu)
Druhý rok po katastrofě to v Čechách bylo střídavě oblačné. Kolem Tábora začínal fungovat feudalismus jak z učebnice, ale zajíždět do toho obchodního centra se nám ještě pořád vyplatilo. Tentokrát už jsme ale měl dvě vlastní kozy, takže mléka jsme brali méně a dokonce jsme nebrali chleba, ale místo toho jsme museli nakupovat obilí. A ten jejich zatrolenej šéfik měl pravdu. Všechno bylo dražší a obilí na prodej nebylo hodně. Vlastně ho bylo sakra málo. No musím přiznat, že vlastně nebylo na prodej skoro žádný. Slyšel jsem o jedné vsi, kde nějakou dobu prodávali obilí za špNo musím přiznat, že vlastně nebylo na prodej skoro žádný. Slyšel jsem o jedné vsi, kde nějakou dobu prodávali obilí za šperky téměř v poměru 1 : 1, ale když jsem tam dorazil s tím, že koupím nějaké na zasazení, tak jsem zjistil, že už není na prodej. „Už mám jen na zasazení,“ řekl mi na rovinu, ale pak vytna rovinu, ale pak vytáhnul seešit s tím, že přijímá předběžné objednávky na příští rok. Tak jsem si u něj objednal a domluvil cenu. Chtěl naftu, hnojiva, jeden valník a nějaké věci denní spotřeby, které si podle mne mohll opatřit v libovolném městě a já nechápal, proč si tam pro ně raději nezajede. Došlo mi to až cestou domů. Ten člověk měl doma nějaká zvířata, o která se staral, a navíc mu hodně času zabralo pěstování všeho možného. Viděl jsem tam na polích salát, mrkev, řepu, kukuřici, pšenici, žito, oves i řepku. A taky věci, které jsem ani nedokázal identifikovat.
Nakonec jsem si troufnul to risknout a přivezl jsem mu část věcí předem. Nejdříve se díval divně, ale pak mi řekl, že mne posouvá v seznamu na třetí místo. Trochu nakvašeně jsem se ho zeptal proč až na třetí a on mi řekl, že přede mnou je veterinář a doktor. To se dalo pochopit.
O týden později jsem byl v té obchodní stanici a tam jsem dostal nabídku jak kráva. Tedy spíše bych měl říci nabídku na krávu. Dostat jsem jí měl, když dojedu do jedné firmy a odtamtud dovezu všechno železo z jednoho skládku. V minulém životě jsem tomuhle říkal rychlé prahy. Teď jsem měl chuť to nazvat rychlou krávou, ale to ve mně vyvolávalo úplně jiný asociace. Jenže kravské mléko by bylo prima. Sice jsme si občas nějaké v té obchodní stanici koupili, ale bylo čím dál dražší. A kdybychom měli vlastní krávu, tak třeba bychom část vypili a část bychom mohli prodat. Obilí bylo čím dále méně a když jsem měl tři dny po sobě k snídani brambory, tak už jsem myslel, že někoho kousnu. Sice jsme na jaře trochu obilí zaseli, ale bylo mi jasné, že z toho celá vesnice při tom kolik nás je nevyžije. No a to nás bylo už o poznání méně. V Praze jsme celkem přišli o dvacku lidí, než jsme tam přestali jezdit, protože Vyšehrad nasadil ještě vyšší daně. Občas jsme sice něco vykšeftovali s vesnicemi spadajícími pod Prahu, ale to nebyla ta efektivita, kterou bych si od projíždění benzínu představoval.
Nový úkol za který měla být živá kráva zněl zajímavě. Navíc jsem věděl o člověku, který za nějakou munici připouštěl cizí krávy ke svému býkovi. Takže bychom mohli od krávy mít tele. No a kdo ví, třeba by z toho mohlo být do budoucna fakt něco…. Zarazil jsem se včas, že zatím porcuji ještě neskolenou srnu. A raději naplánoval tu cestu. Vyrazili jsme hned druhý den po návratu. Měl jsem totiž pocit, že jsem nebyl jediný komu to nabídnul.
Městečko vypadalo ospale, ale trochu nás varovalo to, že na ulicích bylo poměrně málo mrtvol. Zato na některých místech byly vidět opuštěné pozůstatky po lidech – kabelky, nákupní tašky, klobouky a tak. A druhá věc, která nás varovala byla ta, že městečko bylo většinou průjezdné a bylo vidět, že některá auta jsou odtažena stranou po havárii ke které asi došlo ve chvíli, kdy většina lidstva odpadla. O dvacet minut později jsme už byli v uličce vedoucí k fabrice, ale tam jsme se na pěknou chvíli zasekli, protože tam byl kamion, který navzdory předpokladům tam asi v to dotyčné sobotní ráno jel. Chvíli jsme ho zkoušeli odtáhnout stranou, ale nakonec jsme zkusili jiný přístup do továrny. Branka pro pěší na opačné straně areálu byla odemčená a tak jsme se rozhodli využít jí. Takže jsem vytáhnul plánek té fabriky a podle něj jsme našli sklad o který šlo. Byla v něm spousta železa všech možných tvarů, velikostí a asi i druhů materiálu. Navíc na drtivé většině materiálů bylo fixkou napsané číslo. Možná i proto to chtěli. Nakonec jsem to já s Kulišem nakládal na palety, Jarda s Láďou to odváželi ručními paleťáky k brance a tam to zbytek lidí přeskládával nahoru na náklaďáky. Měli jsme tři vejtřasky a podle toho jak jsem ten sklad viděl, tak jedna bude skoro nevyužitá. Zrovna jsem uvažoval, že když už jsme objednané věci odvezli, tak co dalšího by se odtud mohlo hodit a za co by nám mohli páni obchodníčci pořádně zaplatit, když se venku ozval výstřel a Láďův bolestivý výkřik. Vrhli jsme se s Kulišem ke dveřím a uviděli Láďu, jak tam leží a drží se za břicho a mezi prsty mu prosakuje krev. Chtěl jsem se k němu rozběhnout, ale Kuliš mě chytil za rameno a strhnul zpátky. „Tohle je prácička snajpra. A teď číhá, kdo se ukáže, aby si zvýšil skóre. „Jsi debil.Prostě po něm někdo prásknul z lovecký pušky a teď nabíjí,“ odpověděl jsem mu dost nasraně. Vzápětí se z protějších dveří vynořil Jarda a rozběhnul se k Láďovi. Ve chvíli, kdy probíhal kolem jámy, která tam byla, tak se ozval výstřel, po kterém Jardovi ulétla snad polovina hlavy a jeho tělo spadnulo do té jámy. Uslyšel jsem za sebou cvakání a tak jsem bleskově tasil a otočil se. Stál tam Kuliš a jektal zubama. To mne docela vyděsilo, protože jsem ho pokládal za nejdrsnějšího člověka u nás ve vesnici. Ten člověk strávil pět let v Africe u modrých přileb a před Tím děla bezpečnostního poradce několika nadnárodním firmám. Právě proto mne to docela vystrašilo. „To je nějakěj zasranej Zajcev,“ prohlásil Kuliš a vytáhnul pistoli. Vzápětí si přiložil prst na ústa a pak s ním ukázal na ucho. A pak se neuvěřitelně potichu přesunul stranou. Teprve asi deset sekund poté jsem zaznamenal plíživé kroky a pokusil se potichu schovat.
Schovat jsem se nestačil a zjistil jsem, se se dívám do dvou černých ústí hlavní útočných pušek. Ti dva se tvářili vítězoslavně, ale Kuliš s nimi dokázal zatočit. Jednoho o chvíli později zasáhl do hlavy hák jeřábu a druhý se otočil jen, aby se podíval do hlavně pistole, kterou měl téměř na dosah ruky. „Nejsi doufám tak naivní, aby sis myslil, že tě na tuhle vzdálenost dokážu minout?“ Dotyčný upustil svojí zbraň na podlahu a zvednul ruce nad hlavu. „Hodný chlapec. Uvidíme co můžeme udělat, abychom tě udrželi naživu,“ usmál se na něj Kuliš a já byl najednou ještě více rád, že je na mojí straně. Rychle jsme oběma svázali ruce za zády. Netrvalo dlouho a zvenčí se ozval arogantní hlas nějakého člověka: „Vyjděte ven s prackama nad hlavou a třeba to i přežijete.“ Kuliš se přitisknul k tomu ze zajatců, který byl v pořádku a zašeptal mu: „Půjdeš ven, pomalu a postavíš se jenom kousek od vchodu. Žádné prudké pohyby. Slyšel jsem, že na prudké pohyby může jeden umřít ani neví jak. Jasné?“ Poslední slovo šlehlo jak výstřel z pistole a zajatci málem uletěla hlava, jak horlivě kýval. Vyšel ven a zastavil se.
„Propuštění zajatců je dobrý první krok,“ ozvalo se z druhé strany dvora a já uviděl, že se něco mihlo v budově, která byla na plánku označena jídelna. Ukázal jsem tam prstem. „My ho nepropouštíme. Jen ukazujeme co máme na vyjednávání,“ zařval Kuliš a z druhé strany dvora se ozvalo: „Cože???“ „Opakovat ti to nebudu ty pytli velbloudích hoven. Chceme vyjednávat o podmínkách odchodu.“ Vzápětí se ozval zase výstřel a já uviděl, jak to našemu zajatci venku cuklo hlavou a svalil se na zem. „Ti jdou na to kurva tvrdě,“ okomentoval to vyjeveně Kuliš. Vzápětí se ale na ležící tělo podíval ještě jednou a potichu pronesl: „Ze mne si nikdo prdel dělat nebude“ a nahlas dodal: „To měla být jako ukázka, že si životů těch dvou nevážíte a je vám jedno co se s nimi stane?“ „Chytrej. Zahoďte kvéry a šupito presto ven nebo se fakt nasereme.“ Kuliš se ušklíbnul, zamířil na ležící tělo a vystřelil. Kulka cukla ležícímu s nohou a bylo vidět, že ho bolest probrala a tak se posadil. Držel se jednou rukou za hlavu a druhou za prostřelené lýtko. Náš protějšek poprvé vypadnul z role agresivního parchanta a vyjeveně vykřikl: „Co to děláš?“ „Naznačili jste, že vám na něm nezáleží, ale trefili jste ho blbě, tak jsem vám chtěl pomoct a dorazit ho. Ale asi jsem ho trefil blbě. No teď když sedí, tak to skoncujeme. A pak i s druhým zajatcem.“ Kuliš se podíval na mne a usmál se. Mám pocit, že kočka, která si hraje s myší nemá ani zdaleka tak záludné myšlenky jako měl v tuhle chvíli Kuliš.
„Počkejte. Domluvíme se. Ty vaše náklaďáky tady ještě pořád jsou a postřelili jsme tam jen dva lidi. Zaskřípal jsem zuřivě zuby. Tahle kráva nás vyšla na mnohem více než jsem předpokládal. Prostě cena jak kráva…. Za krávu tedy možná na místě, ale no… bál jsem se jak to dopadne. Nakonec to díky Kulišově zákeřnosti dopadlo dobře a o hodinu později jsme odjížděli s dvěma naloženými náklaďáky pryč. Cestou jsme se stavili u jedné pumpy a ručními čerpadly tam načepovali nádrže do plna. Večer jsme se rozhodli tam přespat, ale najednou si to přihasila kolona náklaďáků, na kterých byl znak Prahy. Přespali tam s náma a ráno nám šéf té kolony nabídnul čtyři láhve vaječného likéru za pět kousků té oceli, které ležely na kraji jednoho kamionu. Z mého pohledu dobrý obchod. Tedy z tehdejšího mého pohledu. Když nad tím přemýšlím s odstupem času, tak ybch si za to nejradši zlomil obě ruce.
Dva dny poté jsem přijel do obchodní stanice a tam přišel do toho domku, který tam byl nově určený pro vyjednávání o obchodech. Na stole stálo fungující PCčko, na stropě svítila žárovka a v rohu bylo umyvadlo s tekoucí studenou i teplou vodou. Z mého pohledu luxus. To jsem si uvědomil, když mi jejich šéfik natáčel vodu a nechal jí na začátku chvíli odtéct. Nikdy jsem si neuvědomil jak věci, které dříve byly totálně běžné mohou najednou být vzácné, že si člověk málem začne zoufat, když je vidí.
Venku si přebírali místní lidé materiál a jejich mechanik brblal: „To jsem blázen… jak to, že tam ta stabilka nebyla?“ Šéfik se na mne obrátil a zeptal se: „Přivezli jste opravdu všechno?“ „Jasně,“ odpověděl jsem mu automaticky a ani nad tím nepřemýšlel. Ohrnul rty a procedil mezi sevřenými zuby: „Tak tedy dobrá. Dostanete za to tu krávu.“ Přivedli jí, naložili jsme jí na jeden náklaďák a když jsme se chystali k odjezdu, tak dorazila ta kolona z Prahy se kterou jsme se potkali přenedávnem. A jejich mluvčí hnedka začal hulákat: „Máme pro vás devatenáct třistadvanáctku.“ Pak si všiml mě a směrem ke mně přátelsky prohodil: „Á to jste vy. Myslím, že tu ocel od vás tady moc dobře prodám.“ „JAK OD VÁS?“ zařval ten místní mechanik a na čele mu naběhla žíla. Pražák netušil co se děje a tak došel k zadní části kamionu a ukázal mu jeden z těch kusů železa, který od nás koupili. V ten okamžik mi to došlo. Sakra… oni ho od nás koupili, takže to vlastně nebylo všechno, co jsme měli přivézt. Ale kvůli pár kouskům železa snad nemusí vyšilovat. Mechanik se přesvědčil, co Pražák drží v ruce a pak na mne zařval: „Ty vychcanej hajzle, tak my ti za běžný věci zaplatíme krávou a ty si smetanu prodáš někomu jinému. Doufej, že už tě v životě neuvidím, protože bych ti ustřelil palici ty zmrde.“ Poté odešel a cestou kopal do všeho co se mu připletlo do cesty. Podíval jsem se na toho jejich šéfika a došlo mi, že to otevřené naštvání asi bylo lepší. „Buď tu krávu ale okamžitě vyložíte a nebo jste tu dneska byli za obchodem naposled.“ Nakonec jsem se rozhodl pro řešení, které mi přišlo lepší a odjeli jsme i s tou krávou. Koukali za náma pěkně naštvaně. Zbytek roku byl takový relativně optimistický. Zprovoznili jsme dva malotraktory, sklidili co se dalo, zasadili několik dalších ovocných stromků a nahromadili dost dřeva na zimu.
Ďáblova alternativa (čas problémů)
Třetí rok začal nejdříve dobře. Zprovoznili jsme generátor, takže jsme měli vždy večer nějakou dobu elektřinu v únoru došlo k prvnímu Táborskému masakru, ale to se nás netýkalo. Chleba kvůli tomu bohužel nezlevnil. Naše pečení chleba se zlepšilo a dokonce do něj naše pekařka dokázala přidávat trochu žaludové mouky do chleba.Jenže je fakt, že konzervy víceméně došly a další nikdo neprodával. Sice jsem věděl o třech skupinách, které nejspíše měly armádní vojenské dávky, ale byly to skupiny, které byly soustředěny ve Vrběticích, Týništi nad Orlicí a Mantově, ale to byly skupiny soustředěné kolem muničních skladů do kterých ještě svážely munici z okolí. Mysleli si určitě, že munice bude skvělá komodita. No byla to výborná komunita, ale potraviny se za ní nikomu v této době moc dávat nechtělo. Akorát v tý obchodní stanici jim nějaké zrní za nějakou munici dávali.
Jenže pak nastal průšvih. Zasadili jsme zrní a ačkoliv jsme se o něj snažili pečovat, tak nevyrašilo a Na konci léta jsme najednou začali pociťovat nedostatek jídla. Na začátku podzimu jsme to ještě dokázali nahrazovat jablky, hruškami, jiným ovocem a zeleninou a ořechy. Jenže pak najednou jsem spočítal kolik můžeme vydávat na jídlo, abychom vydrželi do jara a to bylo pěkně blbé. Nejdříve jsme pobili a snědli půlku drůbeže. Pak jsme snědli všechny starší kozy. Pak jsme snědli většinu zbylé drůbeže, pak všechny zbylé kozy a pak jsme na začátku listopadu uvažovali, že bychom snědli i tu krávu, která způsobila, že už jsme do obchodní stanice nemohli normálně chodit. Naštěstí to dopadlo lépe a ten zemědělec, od kterého jsme tenkrát získali osivo, za ní dal asi tunu jídla. Vyprávěl jsem mu co se nám stalo a že vlastně ani nevím na co bych měl nadávat. On se na mne ušklíbnul a řekl: „Monsanto. To je slovo, které můžete nenávidět.“ „Proč? Co to znamená?“ „Je to společnost, která prodává sadbu, ale aby byla co nejvíce výnosná, tak prodávali hybridy. A což o to hybrid když ho zasadíte, tak vynese hodně. Druhý rok jeho semena ještě vynesou, ale další rok máte hovno.“ „Ty kurvy…. Já bych je zabil,“ zařval jsem když jsem konečně pochopil proč najednou nám nic nevyrostlo. „Ono to mělo i svojí světlou stránku. Jako všechno na tomhle světě. Jenže to, že před katastrofou jste díky tomu měl větší výnosy a díky nim levné potraviny vám zrovna teďkonc nepomůže. Takže tak,“ ukončil rozhovor a odešel po své práci.
Jenže i po té tuně jídla se zaprášilo bleskově a za dva týdny jsme na tom zase byli mizerně. A už nebylo kde brát. I když jsme spotřebovali tu trochu obilí, kterou jsem do této doby zkoušel chránit na zasazení (protože to byla jediná co nám vyrostla), tak jsme neměli co dál. Jeden den jsme ještě Karolíně snědli všechna morčata, ale za nám udělala strašnou scénu. Proklela nás: „Ať vy, co jste tak rozhodli chcípnete a ať nejste jediní, aby jste viděli jak vaší vinou umírají. Ať tady řádí smrtka a ať se ještě za deset let v noci smažíte zlými sny. Já jsem do téhle komunity přinesla více potravin než jsem snědla. Navíc jsem každého ošetřila a nic jsem za to nechtěla. Za svoje lékařské služby jsem dostala od okolních vesnic ještě jednou tolik potravin a všechno jsem hodila na tu velkou centrální hromadu, ačkoliv bych si to mohla šetřit pro sebe. A vy mi provedete tohle. Táhněte k čertu.“ „Se neposer kvůli pár morčatům,“ prohlásil Kuliš, ale já jsem viděl, že mu to nešlo od srdce. On sám jí s nimi občas pomáhal a z jejich masa si jako jediný nevzal ani kousek. Jenže Karolína v tu chvíli praštila doprostřed návsi s lékařským kufříkem, který s sebou téměř nepřetržitě nosila a odešla do svého domu. Za deset minut odcházela s batohem. Věřil jsem, že jako doktor nebude mít problém si najít komunitu, která se jí ujme. Jenže takových lidí tady je jako šafránu. A vzápětí jsem uviděl, jak se balí Robert. Elektromechanik, který už několikrát dostal nabídku, aby přešel jinam. I od té obchodní stanice. No vlastně jsem když jsem se díval jak z vesnice odchází napadlo, že bychom si mohli k troše obilí pomoci. A to od těch, kteří ho mají více než sami spotřebují a občas s ním ještě platí. Tak aby si oni kupovali luxus a mně měly umírat děti… tak to ne. Vzápětí jsem zorganizoval výpravu, která vyrazila k těm obchodníkům.
Když jsme se blížili k obchodní stanici, tak jsem uviděl odlétající vzducholoď. „Hele byli tu skopčáci. Třeba by mohli mít místní díky tomu dobrou náladu,“ prohlásil Kuliš, ale moc jsme tomu nevěřili. Vyjednávací dům byl obložený hromadami dřeva a když jsem uvnitř čekal, tak se místo místního šéfika nejdříve objevil nějaký tydít a zkontroloval jestli nemáme zbraně. Teprve pak přišel na jednání šéfik. „Myslím, že jste pochopil, že tu nejste vítaný,“ začal ledovým hlasem, ale já ho ani nenechal domluvit. „My prostě potřebujeme obilí. A vy nám ho dáte.“ Zůstal na mne nevěřícně zírat a po chvíli zakroutil hlavou, obrátil oči v sloup a řekl: „A proč bych to dělal. Zadarmo ani kuře nehrabe.“ „Co třeba na úvěr?“ „Ten mohou využít jen spřátelené komunity a to VY NEJSTE!“ poslední slova byla jako ledová čepel, která se mi zasekla doprostřed čela. Pak si promnul nos a mávnul rukou. „Blíží se vánoce, tak bych třeba mohl udělat dobrý skutek. Projednou zapomenu na naše vzájemné antipatie, protože vidím, že jste hodně zoufalý. Co máte na obchod?“ Začal jsem doufat, že něco dostaneme i bez toho pro co jsem se rozhodl po dvou bezesných nocích a naštvání na celý svět, ale poslední věta mne vrátila do reality. „Nic. My to prostě potřebujeme.“ „Zadarmo ani kuře nehrabe. Co máte? Nafta? Benzín? Léky? Zajímavá funkční elektronika?“ „Musíte nám to dát,“ řekl jsem temně a výhrůžně. Zavrtěl hlavou. Vytáhnul jsem vysílačku a spojil se s Kulišem. „Takových vysílaček tu máme. Za tu vám dám stěží kilo,“ prohlásil, protože mu to ještě nedošlo. „Odstřel někoho!“ řekl jsem a ten šéfik na mne vytřeštil oči. Z druhé strany vysílačky se ozval výstřel a suché konstatování: „Hotovo.“ „Dáte nám třicet padesátikových pytlů obilí nebo vám budeme zabíjet lidi dál.“ „Jakým právem?“ vyprsknul na mne. „Právem ozbrojeného,“ odpověděl jsem a cítil, že mi to trhá srdce, ale už jsem udělal první krok a nešlo couvnout. V ten okamžik z tunelu v podlaze vykouknul obličej nějakého místního čičmundy. „Někdo zastřelil Ondru.“ Chlápek co byl ve vyjednávací místnosti se mnou se na jejich šéfika podíval a vykřikl: „Pro lásku boží, tak už nám to obilí proboha dejte.“ „Vy nám zastřelíte kněze a máte tu drzost se dovolávat boha?“ prohlásil tak, že z toho šel mráz po zádech. Pak se podíval na toho dole v chodbě. „Ať sem Robert dopraví třicet padesátikilových pytlů s obilím.“ „Ještě mi slibte, že za námi nikoho nepošlete,“ řekl jsem mu, ale on se na mne podíval jak na trotla absolutna a jen si odplivnul na podlahu. Obilí nakonec přinesli a když jsem z nich nevyrazil žádný slib, tak jsem vyrazil s ostatními s pytli na nosítkách domů. Cestou jsme šli opatrně a pomalu a hlídali jsme jestli nás někdo nesleduje. Byl jsem rád, že jsem jim nikdy neřekl kde žijeme.
Když jsme dorazili domů, tak se seběhli úplně všichni lidé. Dokonce i hlídky. Všichni chtěli vidět co jsme přinesli. Když uviděli pytle, tak prostě museli vědět, co je uvnitř. Museli jsme jeden pytel hned vysypat na kolečko, aby to viděli. Jenže do kolečka se kromě zrní vysypala i krabička a na ní blikala dioda. „Kurva,“ ozval se mi za zády Kuliš. Otočil jsem se na něj a uviděl jak za našimi zády přichází ten zasranej šéfik z Černomlejnova. A netvářil se vesele ani spokojeně. Chtěl jsem sáhnout po zbrani, ale došlo mi, že jednak jsou všude kolem děti a ještě navíc na nás jeho lidi už určitě míří. Tak jsem se rozhodl doufat, že není absolutní hajzl.
„Mám chuť Vás všechny nechat pobít. Protože je to už podruhé v krátké době, co nám někoho zastřelili kvůli obilí. Vyhrožovat nám a myslet si jak se z agresivních hajzlů..“ to slovo od něj znělo nepatřičně a skoro jako by ho vyplivnul „… poděláme je prostě k naštvání. Nemáme sílu, abychom mohli s takovými lidmi jednat v rukavičkách. Když si každá hladová vesnice zastřelí jednoho našeho člověka, tak prostě o svoje lidi přijdu a nebudu mít možnost s tím nic dělat. Takže bohužel musím dát odstrašující příklad. Vy jste ten odstrašující příklad.“ Myslel jsem si, že chápu v jak velkých sračkách jsme, ale v tom jsem se mýlil. „Mám chuť vás pobít všechny, ale neuděláme to. Pobijeme Vám všechny chlapy a bude to.“ „Vy nejste v jádru zlý člověk. Vy nedokážete zabít někoho, kdo za tu smrt jednoho vašeho člověka nemůže. Za tu smrt mohu já, který jsem ten pokyn dal.“ Zatvářil se odmítavě a v tu chvíli řekl Kuliš: „Já jsem ten kdo střílel. Nejste takový tvrďák, aby jste zabíjel nevinné.“ „No vlastně máte částečně pravdu. Já nejsem ten, kdo by něco takového dokázal, ale v naší vesnici jsou talenty různého druhu.“ Za jeho zády vyšel z křoví další člověk. „Ták kólik jích mám zabíját?“ zeptal se toho šéfika a mně došlo, že pro mne je konec. „Jestli zabijete všechny chlapy, tak stejně všichni umřou a my se na Vás radši teďka vrhneme, aby jste to neměli zadarmo.“ „Vy dva…“ ukázal na mne a Kuliše „… a decimace chlapů. Vytáhnul z kapsy desetistěnnou kostku. Komu padne nula, tak končí. Ostatní si můžou odnést, co odnesou v náručí a nebudou to zbraně. A pak vypadněte. Tuhle vesnici vyrabujeme a zničíme. Jediný nepřátelský akt a my ten dnešek dokončíme klidně i za deset let. Pokud to nebude pro odstrašení dostatečné tak klidně nechám někoho narazit na kůl. Je to strašné, ale prostě my se nemůžeme rozdat ze všeho. To by byl konec Černomlejnova. My jsme tvrdě dřeli, abychom se dostali tam, kde jsme.“ Pak se otočil a odešel a já se musel dívat jak jeho lidé rozpoutali masakr za který jsem já odpovědný. Ten jeho Ivan si mě nechal jako posledního, abych si to vychutnal a Kuliše jako předposledního. To byl prostě... Konec.
