Ráno po snídani jsme s rusákem zapojili vlečku za traktor a vyrazili pro zrní. Rusák seděl na vlečce s mojí brokobnicí a koukal, co a kde může být nebezpečné. Cesta tam proběhla v pohodě, traktor valil jako nový i do prudkých kopců spomalil minimálně...Jo jo, pomyslel jsem si, ještě že mi tam namontoval dodatečně chladič stlačenýho vzduchu...Paráda, sice to zvětšilo turboefekt, ale já nikam nespěchám, ten výkon stojí za to. Pohrouženej do svých dětinských myšlenek jsem zapoměl na všechno. Rusák mi zabouchal na kabinu pažbou pumpy a ukázal do lesa.
Tam byly jakési stany a kouřilo se z nich, od ohníčků.
Zastavil jsem, vylezli a šli k nim. Běž vole, já se bojím., strčil jsem rusáka před sebe, měl přeci krochnu.
Došli jsme k osadě,yla maličká, pět obydlí ze stanů, kusů plechu v ětví a mechu. Ubohost a bída, co jiného se dalo čekat, vařilisi jakési kořínky a výhonky s houbama....
No jo, ale co s nima, otočil jsem se na rusáka....Nevím vole, odpověděl mi s násherným ruským přízvukem, až jsem vyprsk smíchy. Lidi na mne koukali, jako na mesiáše, nebo mojžíše, a já se tlemil rusákovi.....
No nic, mrkni na ně, jesli někdo nemá nějakou lepru, nebo kašel nebo tak něco, abysme si do dědiny nedotáhli kapavku, nebo, nedej bože syfilis. Rusák už byl zvyklej , tak lidi seřadil, nechal vysvléct do půl těla a já prolézal jestli tam nejsou zbraně....
Nic tam nebylo, vůbec nic. Lidi byly směsicí národů, němci, češi, slováci, ba i ital s rodinkou.Dvacet pět lidí.
No, počkají tady a až pojedem zpátky, tak je vezmem sebou, v dědině bude prázných baráků dost.Hrčeli jsme pro zrní a za pár kilometrů jsme tam byli.Sila tam byly čtyři, každé odhadem na padesát kubíků zrní, na výkrm prasat.Vpřilehlé budově byl velký vepřín, Z prasat jen poházené kosti...Na půdě našel rusák nějaké plachty úplně nové a silážní folii ve čtyrech rulích.Do bre, povídám,plachty dáme na zrní aby nám ti cestující nehnípali na jídle. Tak jsme nasypali šupákem zrní a ... rusák přikryl zrní a já šomtal kolem a koukal, co by se v areálu dalo vzít.
Věe bylo zarostlé dvoumetrovou lebedou, jak to u farem bývá.Půda přehnojená, takže nějaké kopřivy a lebeda ke krku. Nesnáším kopřivy, pomyslel jsem si a hopkal v kraťasách v kopřivách a klel jak pohan..
Něco mi zachrasilo pod nohama, nějaký železo.Sehnul jsem se a stál jsem na břiše kostry držící samopal.Otřepal jsem se hnusem, nemám rád lidskou smrt v téhle podobě.Vzal jsem samopal a sumku se zásobníky a šel dál. Byl rezavej, ale ne až tak moc, tak uvidíme.Slyšel jsem zvuk, který je nezaměnitelný.Když kráva mluví s telátkem, tak na něj naprosto nehlučně bučí, po chvilce přidá a za chvilku z ní leze takové opravdu přidušené bučení, tenké, slabé. Dělá to proto, aby se čersvě narozené tele ozvalo a komunikovalo. A já to slyšel.Takže do deseti metrů ode mne bude kráva.Podělaná lebeda, pomyslel jsem si. Kráva čeká jako ženská a tak jsem sumíroval časovou osu a přes lebedu byla vidlět ležící kráva. Zastavil ani jsem nedejchal.Kráva je posvátná věc, uživí rodinu jakoe prd.No jo, ale co dál... vůbec jsem netušil.Od telete neodejde, to je jasný, jen to nepodělat. Šel jsem k rusákovi, a vysvětlil mu situaci.Šel na půdu vepřína a našel tam široké kurtny že z toho udělá vazák. Nu, proč ne. Chytnout krávu by mělo být snadné , neodejde od telete a nemá rohy. Rusák se plížil, já pár metrů za ním a viděli jsme, jak kráva stojí, pod ní tele a cucá mlezivo, až mělo pěnu v koutcích huby.Kráva stála jako zařezaná, ani se nás nelekla, jen chtěla, aby se tele napilo.Rusák jí přehodil přes hlavu vazák a kráva jen pootočlila hlavu k němu a olízla zadek releti a pak mu lízala hřbet.To je máma, pomyslel jsem si.
Nechali jsme tele napít dosyta a pak....myslel jsemsi, že bude boj, cukání a ....
Dej mi špagát a vem tele do náručí. Uneseš ho, má maximálně třicet kilo. a utíkej nehoru na vlečku, poručil jsem vážně.Rusák dobře věděl, že když vážně, tak vážně.Měl úžasnou sílu a tělo diskobolose.Já byl proti němu pytel špeku.I kddyž, sílu jsem měl, ale na úprk jsem neměl. Držel jsem konec popruhu a rus vzal tele do náručí a zdrhal. Kráva za ním, a já ji brzdil, aby nešla rusovi po krku. Rus byl na vlčce na hrmadš zrní i s teletem, zubil se a cosi huhlal rusky.Byl to můj opravdový bratr.Kráva stála za vlečkou, Já vlezl do traktoru a pomalu se rozjel.Kráva cupitala za vlečkou, nechtěl jsem ji uhnat, měla dlouhé paznehty na nohách, aspoń si je ubrousí, pomyslel jsem si. Dojeli jsme k táboru a osadníci byli nasáčkovaní u silnice, každej s náručí harampádí, svého cenného majetku, dvě děti měly ženské na ruce a pár děcek školního věku. Kdo měl, ten už umřel. Bylo to tvrdé. Jeden z nich vyskočil nahoru, vzal od rusáka tele a drželho tak, jak bylo třeba. Kráva na něj dosáhla čumákem, tak neprotestovala a olizovala ho a pobučívala.Popruh táhla za sebou. Rusák pomohl slaabým na vlečku a kaýdého usadil.Sám vzal zodpovědně pumpu do ruky a zase byl ostražitý, jak to uměl.
Jel jsem pomalu, na malou dvojku, aby kráva nemusela běžet, aby měla dost energie na úprk, bude li třeba.
Nic se cestou nepřihodilo, dojeli jsme s velikým spožděním domů a selka čekala s rukama v bok, cože se to děje.
Viděla náklad a krávu a chytla se za hlavu. Vezu ti návštěvu, miláčku, povídám, když jsem zhasl traktor.
Vysadili jsme lisi, ženský je vzaly na dvůr, svlékly a jeden po druhém do sprchy.
Já s rusákem jsme traktor s vlečkou hodili do stodoly, aby cenný náklad nezmokl a ...
Rusák musel do vesnice. Prolízat baráky, zjistit, jestli kde kdo je a z prázdných domů donést oblečení.Báli jsme se do vesnice, aby po nás někdo nešel, aby jsme nebyli cíl.Za hodinu byl zpět s obrovskou náručí oblečení. Hodil to na zem v síni a šel znova. Selka s ženou lidi oblékaly, oblečení třídily a oblékaly osadníky. Ošetřovaly rány a snažily se domluvit, komu co chybí. Slovák byl nějaký písmák, uměl řeči a se všemi se domluvil.Nakonec z něj vylezl nějaký nákupčí, co cestoval po světě....
Zjistili jsme, že pod naším statkem ve vesnici je mnoho prázdných domů, bylo zbytečné prolézat všechny.
Osadníci dostali chleba s máslem a marmeládou a cpali se bezeslov u stolu a na zemi a na chodběě. Byli jsme bez chleba, pekli jsme v peci jednou týdně a tak jsme osadníky po jídle odvedli na půdu, aby tam chrápali a my měli klid.
Kráva byla ve stodole uvázaná k vlečce a tele u ní. Uvázali jsme ji na dvoře, byla tam travička a tele bylo naprosto spokojené.
Osadníci se rozdělili do skupin a rodin, ráno je rusák odvedl po jídle do vsi a ukázal jim domy, které byly nejblíže.
Byli rádi, děkovali , rusák jim řekl, že se musí naučit česky, jináč je nebudu mít rád.Blbec.........
Neměl jsem tak obrovskou sýpku, museli jsme rozšířit, potřebovali jsme pomoc, protože toho bylo moc.
Ženské mezitím snesly z půdy starou, velikou díž a zadělaly těsto na chleba. Na plotně mezitím syčely velké hrnce s brambory k obědu. Brambory s mlékem, to je vono. Šťouchané, se zelenou cibulkou a pažitkou.
Polkl jsem, a šel něco dělat s chlívem, který byl nově upraven k mým účelům. Byla to hodovní síň pro moje kamarády, chtěl jsem tam podestlat i slámu na zem, jak to bývalo u vikingů, nebo středověku.Dokonce jsem pořídil i poháry z kravských rohů a v rohu byl malý soudek medoviny.Kde jsou kámoši, přemítal jsem...Zmizeli, když jsem měl úraz s nohou.Takže se do mé hodovní síně nastěhovalo nepotřebné harampádí.A to byla moje práce. Vyklidit to, protože selka už v kuchyni nikoho nechtěla a já to respektoval.Kadibudka byla na dvoře a každý osadník už musel pracovat na svém příběhu sám. No, tak zase sám ne, brambor máme dost, zrní taky, a tak si po dvouch dnech selka všechny zavolala a dělala školení, kterak na zimu tvořit zásoby.Zejména bylinky. Kontryhel pro ženské, jitrocel na kašel, lípa, mateřídouška, a kopec dalších. Nebylo to tak jednoduché, tak jim selka každý den ukázala bylinku, nebo dvě a parta vyrazila do terénu s předlohou v ruce. Osadníci jedli u nás třikrát denně, ten nejsilnější z nich pomáhal selce hnětat chlebové těsto v díži, bylo to v tomhle množství hodně těžké.Žena se vymínila pomoc do kuchyně, loupat brambory pro tolik lidí bylo taky nadlouho. Deset mužů a patnáct žen.Nakonec jsme zjistili, že to nemůže být tak, že se oni o sebe sami postarají, neměli jak, neuměli to.
Postupně každý zaujal svoje místo, kde bylo třeba a pracoval, jak to šlo. do týdne byli všichni při síle, mohli chodit, nikoli vzpírat metráky.Byli příliž zubožení, nebude to hned. Děcka chodili na kopřivy, každý boží den nosili na půdy kopřivy a věšeli je v pugetech na trámy.Nikdo neprotestoval, každý znal cenu současného bytí. Pracovalo se šest dní v týdnu, v neděli jsem nechtěl nikoho vidět, jen s rusákem jsme přemítali, co a jak nad sklinkou rybízovýho vína.
Sundal jsem z předních vrat ceduli, na níž bylo napsáno:
NEKLEPEJTE NA DVEŘE.ANI KDYBY HOŘELO. DOKONCE AŽ USLYŠÍTE Z MÉHO DOMU ŽUCHNUTÍ A TÝDEN POTÉ SE BUDE KOLEM ŠÍŘIT ZÁPACH ROZKLÁDAJÍCÍ SE MRTVOLY, BUDETE SI MUSET DÁT PŘED NOS KAPESNÍK, TAK STRAŠNEJ TO BUDE SMRAD, ANI TEHDY NEKLEPEJTE, NE NA TYHLE DVEŘE. ZA NIC NA SVĚTĚ.
Selka mi nadávala, když jsem tu cedulku přibíjel na vrata, ale pak jsem udělal bránu a byl klid.
Měl jsem zásoby na pět let, naftu a benzín, jenže přo tolik lidí to nejde...
Přemýšleli jsme o tom s rusákem a zjistili jsme, že to budem muset aktivně řešit. Lidi potřebovali otop na zimu, Řešit vodu, odpady, a pomaličku si začít žít svůj život. Nešlo to tak rychle, Honem se zasel tuřín, řepa, hrách aby to do podziimku dorostlo. Chlapi zbouchali sušárnu všeho, velikou, pro všechny..... K podzimu se nasušily houby, děcka i ženské nanosily horu bukvic pro prasátka.
Měl jsem prasničku a kance, sežrali toho hodně, nechtěl jsem je živit, chtěl jsem je zabít, pro nás dva a psa to bylo moc. Karta se obrátila a tak vše získalo jiný rozměr....
Měli jsme tedy tři kravičky, ta nová byla nejlepší, z telete vyrostl nádhernej býček, říkal jsem mu bifteku.
Čas běžel, vše bylo sklizeno, ženské z osadníků pomáhaly v kuchyni, jedna u krav a prasat, slepice se nechaly kvokat až do zblbnutí a tak se sváželo dříví z lesa. Suché na tuto zimu a když nebylo, tak syrové na příští.
Každý dům dostal vrchovatou vlečku rovnaného dříví na tuto zimu, domů bylo pět. Každý dostal vlečku dřeva na příští rok, aby to schlo.
Osadníci prolízali domy ve vesnici a brali si, co bylo potřeba. Nikdo jiný ve vesnici nezbyl.Později jsem se dozvěděl, že se lidi svážely autobusy kamsi do kasáren a pak už....nikdo nevěděl.Asi to neukočírovali, takových lidí....
Na mé bráně byla nádherně vyvedená ruka se vstyčeným prostředníčkem, kovář do toho dal opravdu všechno.
Důkladně prohledané domy skrývaly mnohé poklady.něco si osadníci nechali, něco na statek.Hlavně pily na řezání dříví a sekyry na štípání.dříví a ostatní potřeby k různým činnostem, dláta , hoblíky, řezivo a nástroje či stroje..
Pochopil jsem, že budem muset do světa, protože těch pohonných hmot se našlo málo, měl jsem však obavy.
Z osadníků jsme vybrali dva silné, a s rusákem se zásobama na pět dnů vyrazili do města patnáct kilometrů daleko. Hlavně pohonné hmoty , materiály, maziva, motorové pily, ruční pily, zbraně, střelivo. léky.
Za tři dny přijel rusák s dodávkou, starou, kterou z kopce roztlačili a dovezli proviant i zprávy. V městě žije velká komunita, která hospodaří na kraji města v bývalém zemědělském družstvu. Více jak pět set lidí. Berou si naftu z podzemních nádrží u benzinové pumpy, které tam byly čtyři. Díky zbabrané evakuaci zde bylo málo lidí. Tři lékárny, sice rozbité výlohy, ale lidi brali jen bombony, syrupy a něco, co se dalo vypít, nebo sníst.Tak v klidu a míru byl navázán kontakt a měšťáci byli rádi za další kontakt. Bylo to třeba, protože byla potřeba výměna chavného materiálu, informací a lidských odborníků. Zubařku jsme měli my, v rodině němce, jenže ta se nechtěla stěhovat do města, tak se stěhovala zubní ordinace k nám, na vesnici. A lidi, když je bolel zub, museli k nám.Stejně mnoho měšťáků volila život na vsi a šli k nám, na naši vesnicci do prázdných domků.
Dokonce cigánská rodina, otec a čtyři synové, matka a babička, co vypadala jako indiánská stařena.Řekl jsem jim, že když něco ukradnou, okamžitě je zastřelím. Otec cigán mi podal ruku a povídá, že není co ukrást, že pro nás budou nosit věci, které budem potřebovat.To se mi líbilo.
Za městem cigáni našli stádo deseti zdivočených koní a pár krav.Měšťáci nejevili zájem, respektovali jsme jejich území , i když jich nezbylo mnoho.
Po mnoha útrapách a nasazení asi padesáti lidí byly čtyři koníci chycení a odvlečeni za ohlávku za vlečkou, . Doma se přivázali ke stromům a zbytek byl na cigánech. Starej tvrdil, že to s koňma umí.
Pozoroval jsem ho tajně z komůrky oknem.Starej pomalu přišel k jednomu koni a chytil ho za ohlávku a dal mu čichnout k mrkvi, co měl v kapse. Ten po ní chňapnul chtivě a žvýkal chroupal ji. starej ho držel za ohlávku a cosi na něj mluvil a díval se mu do očí. Potom ukazal rukou nahoru a dolu, a cosi šeptal do ucha.
Koukal jsem jako blázen, mladej cigán donesl hřebelec a hřebelcoval ho a starej mu cosi mumlal do očí.
Kouzlo, konik chodil za starým a ten se s ním procházel jsko páv.
Druhý den jej učil couvat a udělali mu postraňky a a sehnali kdesi chomout a rozpůrku do postraňků a už tahali za koníčkem po pastvině malou kládu. Koník poslouchal jako švýcarské hodinky , bylo znát, že už pracoval.Starej byl pro mladé cigány autoritou, s kterou se nediskutuje. Jenom zvedl obočí a to stačilo, jako rána bičem.Bavil jsem se setkáním s tímhle cizím světem.Pak mladí cigáni zmizeli a za dva dny dotáhli bůhví odkud bryčku za koně. Lehkou, pro jednoho.Ručně, dotlačili, dotáhli, do kopce za starým cigánem, přesně tak, jak nakázal.
Pak starej zapříhal, učil a za dva dny výcviku už jeli s koníčkem na projížďku.
Kroutiljsem hlav ou, až mi za krkem křupalo.
u měasta žil kovář, měl jsem doma výheň a pár podkov i polotovarů. S okovaným koněm a zásobou štulen v kapse vyrazili mladí cigáni na spanilou jízdu.
Starej se staral o ostatní koně a pro mne byl kouzelník. Sedával se svojí ošklivou ženou na lavičce a drželi se za ruce a on kouřil fajfku.
Přišla jinovatka a konec legrace. Co bylo potřeba zazimovat, to se zazimovalo, osadníci museli pitnou vodu nosit ze statku, ovšem nároky byly minimální, na užitek si brali vodu z potoka, který jim tekl pod okny.Takže si již ze statku brali suroviny, které byly na příděl a z toho si vařili, co chtěli. Aby se uuživilo tolik lidí, musela se postavit nová pekárna a byl přidělen pekař a dva pomocníci, a jeden mlynář, který mlel obilí na šlapacím mlýně.
Rusák se věnoval zbraním, co mu osadníci nanosili , přebíral je, mazal, zkoušel, třídil střelivo a věnoval se rodině.
práce bylo málo, nafta i benzin ještě byl, tak jsme se věnovali do oběda těžbě dříví. Osadníci se hlásili sami a pomáhali si navzájem, vznikaly ůžasné vazby, přátelství, svazky. Za pár dní přihrčela bryčka s cigány a vezli tři lidi. A hromadu provijantu. Ti lidé byli lékaři, žijící kdesi daleko, lovili toulavé psy lukem a šípy. Toulavých psů bylo neskutečné množství a ve smečkách dokázali napadnout koně. Cigáni však byli již vyzbrojeni a tak se pro ně stal lov toulavých psů, kteří by chtěli škodit vítanou zábavou. Tolik psů ulovili, že do tolika neumí počítat.
Dovezli neuvěřitelné množství zbraní a střeliva, lékařské náčiní a osobní věci doktůrků. Mnul jsem si ruce jako moucha, že to do sebe pomalu zapadá. Cigáni připřáhli druhého koně a vyrazili bůhví kam. Ráno se vrátili s velikým trezorem, těžkým asi tunu a byl v prodejně zbraní. Koně táhli jako šrouby a tak jsme po snídani zírali na náklad, který nemohli na tu řeznickou bryčku naložit tři lidé. To nešlo.
Tak jsme se dobstali po půldni mordování dovnitř a pak se to stalo. Byl plný dlouhých zbraní, lovecké kulovnice s optikoui bez, sportocní zbraně opakovací i samonabíjecí a dvě zbraně na velmi dlouhou vzdálenost. Více než padesát zbraní. Ustoupil jsem od trezoru , poplácal rusáka po hřbetě , se slovy: tak to všechno je tvoje....
Každou sobotu po obědě jsme dělali sešlost a řešili jsme problémy všach, kteří pracovali na farmě, takže všech.
Doktoři, když nedoktorovali, tak se nejraději hrabali v hlíně, zubař totéž.Přišel ke mně starej cigán a ptal se mne, jestli už jim věřím, a já mu podal ruku a řekl, že věřím. Mladí cigáni se mne pokaždé ptali, co je potřeba a v pondělí ráno dostávali soupis, co všechno je třeba, vzešlý ze schůze ze soboty. Každý, kdo něco potřeboval hodil papírek do hrnce . Diskutovalo se o mnoha věcech, většinou drobnostech, mladí se chtěli ženit, ba i cigáni si později dovezli nevěsty odkudsi z....marsu.Chytal jsem se za hlavu, nechtěl jsem vidět tu veselku a populační explozi, ozval se ve vnitř ten můj rasista......
Farma se zdesetinásobila, půdy bylo dost,lidi nehladověli, a prasnice díky výměnám jsme měli čtyři.šedesát prasat ročně. zrním jsme šetřili, děcka měly za povinnost trhat kopřivy, sbírat žaludy a bukvice a zrní ze sil jsme všachno naskladnili na půdy. Koťata na chytání myší dovezli cigáni a tak jsme měli náskok, zásoby tak na osm let v zrní.
Jednoho dne přijeli cigáni a chtěli se mnou hned mluvit. Zrovna jsem mluvil s rusákem o tom, jestli je lepší pečenej bček, nebo boršč.... Cigán ze sebe chrlil, že v okresním městě je jakýsi diktátor a že lidé mají nařízené nucené práce a že unikli s koníkem jen náhodou,že bylo přítmí, a že po nich stříleli a rozjeli se za nimi, ale unikli v hlubokém lese díky tmě...............
Podívali jsme se na sebe s rusákem, poplácal jsem cigána po hřbetě , poděkoval a nařídil, aby už tím směrem nejezdili.Cigáni měli jediný cíl, hledat zbraně a armádní sklady.Bude to rok od konce civilizace a už to začíná.....
Cigáni svoje úsilí zdvojili a jezdili už s dvěma vozy, i starej se přidal, protože hrozba tady byla...
Za týden se vrátili s puškama a náboji a potřebovali pomoc rusáka, našli armádní sklad, ale co bylo v bednách, tomu nerozuměli. Dovezli nějaký kus nějaké rakety do letadla, nebo co.Ráno už mrzlo a tak chlapi na cestu dostali termosku s čajem s rumem a jídlo a pití na týden.
Mezitím se život v komunitě se ubíral po zajetých kolejích, každý dbal na svoje zařazení, nikdo nikoho do ničeho nenutil, všichni věděli, že musí živit staré i mladé , ševce, doktory a těhulky.Přibyl i elektrikář, kterého jsem nutil k elektrifikace vesnice, ale pořád se kroutil a nevěděl a tápal a skučel, počítal a......zjistili jsme, že bychom mohli přehradit potok a vytvořit nádrž, v které by se os šesti hodin večerních do devíti hodin ranních kumulovala voda, která by přes den poháněla čerpadlo na vodu ze studny, která byla opodál a šlo by použít kus stávajícího vodovodu.......
Ženy sušily ovoce v sušárnách, jak ve skladu dozrávalo, hrušky a jablka, byly nasušeny třešně, borůvky, ostriužiny, navařené marmelády i povidla, byl vylisován mošt a můj osobní černý rybíz byl v demijonu a pěkně tam dobublal...Nikomu nedám ochutnat, jen selce.No dobrá, tak rusákovi, a jeho nataše, jak jsem jí říkal.Ale pak už nikomu,Vzpoměl jsem si, jak to vlastně začalo, jak se všechno změnilo, Jak se z rusáka stalo moje druhé já,, jak se zeňa, vulgo nataša stala nejlepší kámoškou mé ženy,učitelka matematiky......
My jsme se změnili. Naše tichá rána, krávy jsme naučili na pozdní dojení, jen abychom si mohli přispat a tak jsme si sami kouleli tu kuličku a najednou.... Díky tomu, že jsem prodal tu strž jsem mohl do stodoly dovézt pětikubíkovou nádrž na naftu a nechat ji naplnit.. Připravit se na ten nik z civilizace. trvalý pobyt jsme přehlásili na kanárské ostrovy a...Člověk míní a pámbuh mění...