Souhlasím, někdo do toho někde v některém okamžiku musí peníze dát. Je jen otázka, kdo, kdy a vjaké míře.
Dovolím si hypotetický příklad:
Soused sedlák má 5 dětí, chce z nich něco mít, ale jaksi, je na štíru s hotovými penězi (bavíme se tady o Španělsku, jestli jsem z článku dobře pochopil). Chce, aby z dětí neco bylo, tak kromě toho, že chodí děcka do školy, je chce dát k sousedovi učiteli na jazyky. Po dovu hodinách týdně každé dítě. Jenomže, jaksi, těch 100 euro týdně jaksi nemá. Jenomže, má brambory, mouku, kuřata...co já vím co ještě. A druhý soused, obchodník, zase má 2 děti, ale je na štíru s hotovými penězi jako ten sedlák a konec konců jako ten učitel. A taky chce, aby se jeho děti vzdělávali.
No, tak ten sedlák dá učiteli mouku, brambory, zeleninu a já nevím co ještě, za to, že mu učitel učí děti. A obchodník mu dá zase cukr, kafe, a já nevím co za totéž. Sedlák to vypěstuje, má v tom jenom svoji práci. Obchodník to zase minimálně odepíše z daní, takže to má levnější. A učitel má co jíst, i když třeba nemná výplatu a už kolik měsíců neviděl nic jiného, než sociální dávky.
Sice ve finále všichni krátí daně, nejvíc procentuálně asi ten obchodník, protože to co dá učiteli dá do ztrát a odepíše to, ale ve finále jsou všichni spokojení.
