Tři věci, které nesmím zapomenout:
Když už jsem se tak dalekosáhle vykecávala o instinktu, zapomněla jsem napsat to nejdůležitější. Ve chvíli, kdy je člověk přepnut instinktem do stavu ohrožení, je jedno, s kým je takové ohrožení spojeno - žádné předchozí zásluhy nedokážou vyvážit skutečnost, že mě někdo ohrožuje. Instinkt nemá paměť, nezná vděk, respekt ani uznání - zná jen strach. Proto svého partnera v takových situacích nepoznáváte...
Proč mají ženy sklon vytvářet si v každé situaci nějaké domněnky? Každý z nás podvědomě vyvozuje z toho, co vidí kolem sebe, nějaké soudy. Přitom platí, že čím slabší stvoření, tím podezíravější musí být, aby přežilo. Žena musí být schopná poznat, co chybí dítěti, které ještě neumí mluvit, musí být schopná se postarat o staré a nemocné lidi, kteří ne vždy komunikují, a musí přežít po boku muže, který většinou moc sdílný nebývá. Co jiného jí zbývá, než hádat? A manžel je pro ni základní životní jistota. Dokáže-li včas odhadnout jeho nespokojenost, je větší šance situaci zachránit. Čím méně zdravého sebevědomí žena má, tím větší má obavy, že o manžela, a tím i o své postavení a životní standard přijde - a tím ochotněji si domýšlí tragické scénáře.
Ostatně, není to nijak nepochopitelné. Kladný vývoj situace není zdaleka takovým ohrožením jako záporný. Proto má člověk obecně tendence počítat spíš s tím horším a vnímat výrazněji negativní aspekty. Zajíc může být optimista a věřit, že za ním utíkající liška jen sportuje po dobrém obědě - ale jestliže se pesimisticky domnívá, že liška má spadeno na něj, útěkem si může zachránit život s větší pravděpodobností než tím, že na ni počká, aby se přesvědčil, jak se situace ve skutečnosti má...
Poslední otázka -
proč nespokojený partner nic neřekne - zůstala trčet v polovině odpovědi. Rekapitulace:
1) ne vždy ví, co vlastně chce, je jen nespokojený a není zvyklý se v sobě přehrabovat, aby zjistil, co mu přesně chybí;
2) obává se - odmítnutí, výsměchu, opovržení, ztráty lásky/partnera, tiché domácnosti aj.;
3) často neumí jednat na rovinu anebo neumí své přání říct tak, aby druhého nenaštval, čili strach z přímé konfrontace - řešení konfliktů se děti učí od rodičů, v tomto ohledu lidi nemají příliš kreativní přístup;
4) není si jistý, jestli je ten druhý schopen/ochoten vyjít jeho požadavku vstříc (čili nedostatek důvěry v partnera, často i podložený dřívějšími reálně či domněle špatnými zkušenostmi).
Když si uvědomíte, kolik překážek je třeba překonat, chce-li si člověk s partnerem promluvit o něčem, co by chtěl změnit - opravdu se divíte, že se většina lidí takovým rozhovorům radši vyhýbá? Prostě nejsou naučení takto problémy řešit. Od malička se setkávají prakticky jen s manipulací. I násilí je manipulace a většina dětí je dřív nebo později konfrontována s pohrůžkou "hleď sekat dobrotu nebo ti nařežu". (Jediné, co v podstatě manipulace není, je argumenty přesvědčit toho druhého o své pravdě, a tím ho přimět k tomu, aby ji akceptoval a choval se podle ní). Divíte se, že se ženy v pozici slabšího bojí vznášet nějaké požadavky na silnějšího po těchto zkušenostech? Já vůbec... Většinou to neumí ani chlapi. A to opakované tvrzení, že ženské nejsou schopné říct, oč jim jde? Často nejsou - ale když jsou, je to považováno za snahu o převýchovu, a kritizováno naprosto stejně. Čili občas nebude problém jen v těch remcavých ženských, ale možná i v těch chlapech, kteří často nejsou ochotní slevit ze svých představ o pohodlném životě...
V chlapech, kteří si pořídili náročného domácího mazlíčka natěšeného na pozici paní domu, ke které všichni vzhlíží - a pak ho týrají ve zlaté kleci "emocionálně hlady" a diví se, proč "si ta ženská neumí vážit dobrého bydla"...
