Mno, moje nejstarší dcera, 28let, syn, 24 let, vyženěný syn, 22 let. Už mne nepotřebují, žijou si svůj život, a já bych chtěl, aby mne potřebovali,, aby chodili pro radu, aby.... občas se směju sám sobě, jak pošetilý jsem, jakým troubou se stávám. Děcka jsou dospělé a žijou si svůj život tak, jako jsem žil já. Dokážou mnohdy zranit, někdy nasrat. Mrzí mne, že nemají kolem sebe metráky knih, jako já, že nečtou na záchodě, jako já, že......neuctívají stejné bohy, jako já.
Pak se klepnu po čele a směju se sám sobě, co jsem to za kopyto. Mají právo na svůj život, nechť jest jakýkoli.No, když ocházeli z domu, pořídil jsem si další děti.Nové, lepčí, hepčí.
Zanedlouho mi začne stářím sračkovatět mozek a tak mi děti budou říkat, nač jsem zapoměl, co jsem to popletl, později i, jakej jsem trouba a já jim úplně všechno odpustím, všechno špatné zapomenu.
S klukama se směju každej den, až nás bolej koule a je to super. Zapomínám na ty staré děti úplně stejně, jako ony na mne. Nemůžeme Se trápit něčím, co nemůžeme ovlivnit. Zbytečně nám to zasírá podvědomí negativníma emocema.
Ano, matky s dcerami mají fakt vnitřní potíže, to je bez debat, mnohdy předávané vzorce chování i myšlení způsobují emoční vypětí i krach. Dá se s tím bojovat, pokud chceme.
Tydle pozdní děti mají výhodu, že je člověk vycukanej, omlácenej životem a je mu ukradený, že botičky do školky stojí tisícovku a školkové focení 500 a školní brašna dva litry.
