Měla jsem sklon si to myslet, než jsem pochopila souvislosti. Každá výměna názorů, každý den mi přináší nové poznatky, ze všeho se lze poučit. A to, co jsem napsala, je názor, který řada žen v mém okolí zastává - a kde mohou, na své mužské nadávají. Takže jsem si to nevymyslela.
Co z mého příspěvku odpovídá tomu, jak přesvědčují sekty? Netuším, jak argumentují sekty, asi se mi vyhýbají (a to nemám před domem schody, ze kterých bych mohla někoho shazovat...). Za vším, co píšu, si stojím - jsem sama sebou, nepřebírám názory nikoho jiného. Že občas píšu v 1. osobě množného čísla, znamená, že popsané pozoruju u více lidí a že nejsem výjimkou.
Další věc, kterou mne pohled z hlediska zdravého sebevědomí učí, je dávat jasně najevo, co se člověku nelíbí. Z jednoho prostého důvodu - když se mi něco nelíbí a mlčím, má okolí dojem, že to je takto v pořádku, že mi to nevadí a že takto může pokračovat. Když se ale naučím bezkonfliktně říkat, co mně mrzí/štve/co se mě dotýká, je podstatně větší šance, že se takové situace opakovat nebudou.
Příklad: přijede známý, přiveze s sebou cosi pro kohosi, kdo se pro to u mě staví, ale na věci pro mne zapomene. Automaticky, jak mě to naučili, řeknu, že to nevadí (a opravdu ty věci nijak naléhavě nepotřebuju, čili to není lež), ale to je chyba - je třeba říct jasně: "To mě mrzí". Protože se na jeho návštěvu těšila a nachystala jsem předem všechno, co jsem slíbila.
