Pořád totéž, Štěpáne. Vždycky jde o to, že si člověk buduje nějaké image - představu o sobě samém,
kterou se snaží vnutit svému okolí a ve které se cítí dobře. Někdo se cítí dobře v image zlého muže, kterého se všichni bojí, jinému dělá dobře, když ho mají všichni rádi, a třetí zase chce, aby mu všichni záviděli, a čtvrtý má pocit, že nebude plnohodnotným člověkem, dokud nebude mít svaly jak buchtičky. A chce-li někdo být dobrý věřící, tak holt dbá na dodržování svých představ o dobrém věřícím.
Zdravě sebevědomý člověk nepotřebuje ostatním něco předstírat - ale takový člověk opravdu neexistuje.
Jsou např. lidé, kteří se cítí dobře v roli mučedníka - znala jsem jednu slečnu, která vždycky podrobně líčila, jak je na ni její přítel zlý, a když jí okolí řeklo, že se s ním má rozejít, obrátila oči v sloup a konstatovala, že to je těžké, protože cítí, že ji její přítel potřebuje, takže by se na něj nemohla vykašlat.
Spousta žen si klade za cíl být oslňující - a investují do toho moře peněz za kosmetiku, hadry, boty, kabelky a jiný šrot. Zlomený nehet je pro ně tragédie, z rozmáznuté rtěnky mají trauma, kvůli kilu navíc propadají depresi...
Kvůli své roli je člověk ochoten snášet i spoustu nepohodlí (např. vysoké podpatky) a dokonce si i ubližovat (např. anorexie, demonstrativní sebetrýznění) apod.
Je mi jasné, že není snadné si přiznat, že to tak je. Ale je to tak správně - člověk by měl mít nějaký ideál, cíl a snažit se mu přiblížit. Ale tak, jako jsou lidé, kteří by ani za nic nepřiznali, že chodí taky na záchod, říhají, trpí plynatostí, brečí nebo mají strach, jsou i lidé, kteří nejsou schopni přiznat, že to, co dělají, dělají v prvé řadě proto, že to tak chtějí dělat, protože je hraní takové role těší. Někteří budou "do posledního muže" tvrdit, že jsou jiní, ryzí, upřímní, veskrze nezištní atd. Jenže člověku, který neumí být upřímný ani sám k sobě, bych nevěřila, že někdy bude upřímný k ostatním.
