Nemám jasnou odpověď na úvodní otázku, ale napadá mě k tématu pár poznámek...
Kdysi (před cca 15 lety) jsem při putování podhůřím Jizerských hor narazil na informační tabuli, která popisovala osudy obrovské, v té době již chátrající budovy textilní fabriky. Založena byla německými židy někdy 18xx, stávající podobu získala cca 1925, největšího rozkvětu dosáhla v roce 1937. Tehdy její majitel, který měl stále rostoucí objednávky různých odběratelů, pověřil svého hlavního účetního, etnického Čecha, aby převzal vedení celé fabriky a se svojí početnou rodinou se přestěhoval do továrníkovy vily. Šokující? Ne pro toho, kdo pochopil, proč veškeré plátno všichni zákazníci objednávají v zelené barvě :-) V roce 1937 pan továrník s celou rodinou ještě bez komplikací opustil s mnoha těžkými kufry Evropu a zamířil do jižní Ameriky. O rok později by to bylo těžší a za další tři roky (se žlutou hvězdou na kabátě) už zcela nemožné... Stále nosím ten příběh v hlavě jako připomínku toho, že každý závažný krok má svůj optimální čas.
Kdyby se představitelé evropských zemí shodli na tom, že válka je možné řešení finanční, politické, hospodářské, sociální nebo demografické krize, tak my, občané kteréhokoliv evropského státu, se stáváme figurkami na jejich šachovnici. V tu chvíli nebude bezpečno nikde mezi Lisabonem a Istanbulem :-( a je jedno, jakou barvu bude mít prapor, pod nímž budeme vyhnáni na třetí světová jatka. Než se tak stane, měl by si každý sám ujasnit, bude-li jeho osobní volbou bojovat za jakékoli ideje (národ, rasa, jazyk, vlast...), nebo zachovat a ochránit svůj genofond (vlastní nebo v podobě svých dětí). Až najdeme řešení tohoto osobního dilematu, vyjasní se nám, zda zůstat doma nebo hledat spásu kdekoliv na této krásné planetě...
Můj závěr:
a) dobrého preppera odlišuje od ostatních schopnost vidět o pár kroků dále
b) obdržet doma povolávací rozkaz je znamením prohry
c) stále nevím, zda se začít učit španělsky, arabsky nebo čínsky
věčný školák s.a.
