Autor Téma: Kaleidoskop krachu neztracené příběhy  (Přečteno 352 krát)

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Kaleidoskop krachu neztracené příběhy
« kdy: Prosinec 24, 2017, 11:35:34 odpoledne »
Zdravím. Tady sem tam mohu přidat další střípek do kaleidoskopu krachu.
A jak jste asi pochopili z názvu, tak ne všechny příběhy musí být ztracené.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Re: Kaleidoskop krachu neztracené příběhy
« Odpověď #1 kdy: Prosinec 24, 2017, 11:48:14 odpoledne »
Omlouvám se, ale nějak jsem nezvládl finiš a dneska bude jen první část dvouaktovky. Zbytek přidám třeba na nový rok nebo tak nějak. (Nějak se mi psaní nevede. Asi s tím budu muset seknout. ;) )

A jako tradičně je povídka zdarma pro všechny s výjimkou Fabika a The marka z konkurenčního fóra. Ti přečtením porušují soukromé vlastnictví.

 Marie (40 let, 170 cm, 85 kg, Lanškroun)
            „Seberte si ten bordel na podlaze v pokoji,“ zavolala jsem veselým hlasem na všechny tři syny načež se mi dostalo tří velice „nadšených“ a shodných odpovědí „No jó.“ O pět minut později jsem do pokoje vstoupila a uviděla, jak všichni tři sedí na posteli a v rukou mají tablety. Určitě hráli ten jejich majnkraft. „Nezdá se mi, že by toho bordelu na podlaze ubylo.“ Všcihni tři naštvaně zapauzovali hru a tempem zmrzačené želvy se začali ploužit po pokoji a nosit věci na vhodnější místa. Najednou Jirka -ten nejstarší zastavil a z úst mu začala vytékat slina. Nechápavě jsem na něj koukala, ale Petr – ten nejmladší si toho všiml také, přiskočil k němu a naštvaně ho bouchnul do břicha a vyjel na něj: „My to za tebe nebudeme uklízet, tak ze sebe nedělej debila.“ Jirka se oklepal a chytil za hlavu se slovy: „Mě je nějak divně. Nemohl jsem se pohnout a bylo mi všechno jedno.“ „Tak když je ti všechno jedno, tak to za nás doukliď a klidně ti to může být jedno,“ okomentoval to Martin – můj prostřední syn a zamířil k posteli. Raději jsem zamířila zpátky do přízemí, protože se schylovalo k mele, kde se ten nejstarší bude prát s oběma mladšími. A vzhledem k tomu jak „žerou“ Krav Magu, tak budu ráda, pokud to skončí bez trvalých škod na nábytku. Dole v obýváku jsem si vzala písemky ze školy a začala opravovat. Asi po půlhodině se seshora ozvaly naštvané výkřiky „Vždyť jsme to uklidili!“ Nechápala jsem. Takhle našvaně nestartují ani tehdy, když jim vypnu wifi. Vzápětí se po schodech přiřítil ten nejmladší – dvanáctiletý. Občas mám podezdření, že ho bráchové občas vystrčí jako návnadu na tyči, když jde u mě do tuhého. Podíval se na mne přezíravým pohledem a řekl: „Mě nejde tablet. A při tom jsme to v pokoji opravdu uklidili.“ Pak mi ještě tablet strčil před obličej, aby bylo vidět úplně černý displej. „Asi sis ho nenabil.“ „To tedy ne. Já ho měl zrovna v zásuvce a bráchům nejdou taky. Ty jsi se poradila se strejdou Jindřichem a něco jsi nám tam nechala doinstalovat.“ Poslední věta byla pronesena tónem, kterým se u soudu přednáší obžaloba masovému vrahovi dětí.
            O deset minut později jsem zjistila, že nejde elektřina a soused, který nám obvykle nahazoval hlavní jističe v domě, asi není doma, protože na bouchání nereagoval. Synátoři se opět začali pošťuchovat a já je vyhodila z obýváku, než shodí nějaký porcelán po mé babičce. Nejstarší nakonec vytáhnul knížku, prostřední začal hrát pingpong o zeď a nejmladší je s vražedným pohledem pozoroval, protože bez tabletu už dlouho žádnou zábavu neprovozoval. K obědu jsme si dali studené kuře ze včera a já přes lednici přehodila deku, protože ještě pořád nešla elektřina. Petr šel ke kamarádovi bydlícímu za rohem, ale naštvaně se vrátil, že asi zase jeli za babičkou a že u nich také nejde světlo v domě. Zarazilo mne to, našla jsem starý tranzistorák a zkusila ho zapnout. Asi už jsem ho ale dlouho nepoužívala a baterky se vybily, takže nešel. Chtěla jsem zaběhnout do krámu pro nové, ale vzpomněla jsem si, jak tam na mne vyjeli před čtvrt rokem, když byl ten krátký výpadek a já si dovolila chtít nakoupit, a raději jsem nešla nikam. Odpoledne si Petr s Martinem začali v garáži zkoušet basebalové odpaly a mne na to upozorňovaly jen rány, když se jim odrazem podařilo trefit některý ze sudů, kde měl manžel naftu do čtyřkolek. Jirka mi přišel pomoci s večeří, kdy vytáhl svůj trempingový vařič a na něm jsem ohřála jídlo. Po večeři jsme šli spát, protože stejně nebylo co jiného dělat. Synové si před spaním povídali tak, že jsem na ně musela přijít a vysvětlit jim, že jestli budou řvát, tak se moc nevyspí. Když konečně všichni zalezli, tak jsem vylezla na půdu a prohlédla si město kam až jsem dohlédla z vikýře. Všude byla tma. Opravdu se mi to přestávalo líbit, ale nakonec jsem si řekla, že ráno moudřejší večera a šla jsem spát.
            V neděli jsem zjistila, že mi nefunguje mobil a všichni tři synové mi řekli, že jim nejdou také. To zkoušeli hned jak jim přestaly fungovat tablety. Zkusila jsem zajít k rodičům a na ulici našla ležet asi třicetiletou paní. Věděla jsem, že bydlí o ulici dále a uvažovala jak mám někomu dát vědět. Jenže pak jsem se k ní sehnula a zjistila, že s ní už nikdo nic neudělá. Byla mrtvá. Pořádně to se mnou zamávalo. Rozhlédla jsem se a nikde nikdo. Zkusila jsem najít telefon té paní, ale ten také nefungoval.
Nakonec jsem ji po asi hodině zmatkování nechala ležet na místě a pokračovala k rodičům. Můj otec ležel na gauči a máma byla zhroucená v křesle. Lekla jsem se jestli se jim něco nestalo, ale jak jsem se prudce nadýchnula, tak jsem vzbudila mámu, která právě spala. Vyskočila tak, že si zapomněla vzít francouzskou hůl a vyšla mi vstříc. „Tátovi nebylo dobře. Až když jsem mu udělala ten čaj z máty s kardamomem, tak se probral.“ „Ten přece táta nesnáší.“ „Jasně a dokážeš si představit mé zděšení, když se ani nezačal hádat, ale rovnou do sebe hrnek hrcnul na ex? Jsem myslela, že se zbláznil, ale pak najednou začal kašlat a po chvíli mi začal nadávat, že tenhle sajrajt už nechce v životě vidět. Mě se tak ulevilo,“ dodala máma. V ten okamžik ji dohonila bolest kolenou a tak si rychle sedla na židli. To už probudilo i tátu a ten se posadil. „Co se děje? Nejde proud, nevysílá rozhlas, dokonce už přestává téct voda.“ Vytřeštila jsem na otce oči, protože jsem vždy jeho považovala za symbol racionality a teď vypadal, že začíná panikařit. „Já nevím,“ vyhrkla jsem a do očí se mi vevalily slzy.
Když jsem začala zase vnímat, tak jsem zjistila, že mě rodiče utěšují a navrhli, abychom se sešli v jednom domě. Uvažovala jsem, že bychom přišli sem, ale pak jsem z okna uviděla jak se nějaký potetovaný holohlavý svalovec prosekává do dveří protějšího domu. Rodiče to uviděli také a bylo vidět jak to s nimi otřáslo. Z domu jsme odešli zadem a oba rodiče jsem vezla na vozíku na kterém obvykle sváželi trávu na kompost. Naštěstí to bylo z kopce a já jsem byla vycvičená z tahání nákupů.
U nás doma jsme zavřeli všechny dveře a zabarikádovali se nahoře v patře. Jenže před večeří jsme udělali chybu. Šli jsme jí uvařit do kuchyně. Byli jsme tam všichni a diskutovali situaci, která je všude kolem. Hlavně jsme mluvili o tom, kde asi tak jsou všichni lidé. Jako odpověď na naše zamyšlení dopadla na vstupní dveře sekera. Ten člověk to asi měl nacvičené a tak se skrz dveře dostal dříve než jsme se stihli vyhrnout z kuchyně. „No né!“ zařval ten v čele. „Nejsme sami. Je tu někdo další! A navíc takový mladý prdelky, který se tobě horo budou líbit.“ Ten v čele měl asi metr sedmdesát a padesát kilo jenže v rukou měl dva velké lovecké nože. Na sobě měl večerní oblek, který byl asi o tři čísla větší, takže si evidentně ohrnul rukávy a nohavice, aby mu nevadily. Na sobě měl navěšenou spoustu šperků a evidentně byl lehce posílen alkoholem. Bohužel to byl takový ten stav, kdy je dotyčný odvážný udělat cokoliv, ale při tom se ještě pohybuje slušně koordinovaně. Chlap který stál za ním si svoje přízvisko hora zasloužil. Měřil asi dva metry a mohlo ho být půldruhého metráku. Na sobě měl černý kožený kabát, za nehty špínu a na nich mozoly, které ukazovaly, že na tenhle kabát by si vydělával asi pět let, kdyby bydlel pod mostem a jedl jen trávu. V ruce měl obrovskou sekeru, kterou se probil skrz naše vstupní dveře na tři rány. Třetí chlápek byl ten, kterého jsem viděla se vloupávat do domu odpoledne. Teď byl ovšem stejně jako ten první ověšen šperky. V ruce měl obrovskou lešenářskou trubku. „Co si to dovolujete?“ zeptala se moje matka a to byla poslední věc v jejím životě, protože vzápětí ji ten třetí vzal trubkou po hlavě. Synové na okamžik ztuhli, ale můj otec reagoval okamžitě. Jeho parašutistický výcvik z roku 1965 se v něm probudil. Popadl na zdi visící starou šavli po pradědečkovi a sekl s ní po tom nejbližším. Vyrazil mu jeden nůž a způsobil šrám na druhém předloktí. Pak prudce bodl a špička šavle projela srdcem našeho prvního nezvaného návštěvníka. Jenže vzápětí zareagovali oba zbylí soupeři. Trubce ještě táta uhnul, ale sekera se do něj zasekla tak, že mi to připomnělo scénu z Křižáků a bohužel můj otec byl v úloze Rotgiera. „Tak se o ně rozdělíme horo. Já si užiju s mamčou a ty máš pro sebe tři krásný prdelky.“
Sekera tomu hajzlovi naštěstí v těle mého otce uvízla a než ji uvolnil, tak se konečně probrali synové. Nejmladší rozerval koberec, když se ho pod těmi dvěma snažil podtrhnout, zatímco nejstarší vrazil tomu s trubkou prsty do očí. Nesnášela jsem, když to zkoušeli na sebe. Vždy si zasáhnuli čelo nad očima a zařvali „oči“ a dotyčný musel zavřít oči, počítat do deseti a při tom bojovat poslepu. Teď díky tomu byl jeden ze soupeřů víceméně ze hry. Ta hora svalů přišlápla šavli, kterou se snažil zvednout Martin, a pak po něm máchnul sekerou. Jirka mu ji o trochu zbrzdil, když jí chytil za cenu rizika, že přijde o prsty, ale i tak se při jejím setkání naplocho s Martinovým tělem ozvalo křupnutí a Martin odlétnul do obýváku, kde skončil ve skleníku a na zem se svezl s rozbitým porcelánem po babičce. Já jsem popadla pánev a přiskočila k tomu oslepenému. Pánvička mi po zásahu jeho hlavy praskla a teflonové šupinky se rozlétly široko daleko. Zařval a evidentně ho to nevyřídilo. Jirka mezitím uskakoval před sekerou a Petra jsem neviděla. Já běžela pro další pánev a ten hajzl s trubkou si protřel oči a bylo vidět, že začíná mžourat. Bohužel tu horu si s nikým z nás nemohl splést a tak bylo jasné, že vzápětí už bude konec. Hodila jsem po té hoře váleček na nudle, ale i když jsem ho trefila do hlavy, tak jsem ho maximálně vyvela z míry tak, že trefil stěnu a sekera se zabořila do našeho cihlového zdiva. Jednou trhnul za topor a když nepovolil a Jirka mu zasadil tři rychlé údery na bradu, tak nechal sekeru sekerou a pokusil se Jirku chytit. Ten mu těsně uklouznul a vzápětí uhnul i druhému lotrovi, který se ho pokusil obejmout. Bylo vidět, že má trénink v boji s dvěma protivníky. V ten okamžik jsem na scénu opět vstoupila já. Pánev wok se ukázala jako odolnější a po první ráně se nerozpadla. Ten hajzl konečně pustil trubku a chytil se za hlavu. Tím jsem ale upoutala pozornost té hory. Máchnul po mě levou rukou a trefil mne jen hřbetem ruky, ale stejně mne to poslalo proti stěně a pánev skončila pár metrů ode mne. Jirka ho nakopnul na oplátku do kolene. Zdálo se, že se zarazil a tak ho Jirka nakopl ještě jednou. Byla to past. Čekal na to a teď se prudce otočil a než stál Jirka na obou nohou, tak už ho držel za tričko a smýkl s ním o stěnu vedle mne. Slyšela jsem jak jeho hlava křísla  stěnu a srdce se mi málem zastavilo. Hora vykročil k nám a bylo vidět, že to chce skončit.
Vzápětí se mi vybavil další úryvek. Tentokrát to byl film Pán prstenů – Společenstvo prstenu. „Právě v tom okamžiku, kdy všechna naděje pohasla, uchopil králův syn Isildur otcův meč.“ Místo Isildura se na scéně objevil opět Petr a místo meče měl v rukou svojí celokovovou pálku. Vždy si stěžoval, že je na něj příliš těžká. Teď při pohledu na spoušť se v něm probudila krev jeho prapradědečka z Norska a s ní berserk mód. A ta hora o něm nevěděla do chvíle, kdy mu roztočená pálka nenarazila plnou rychlostí a silou do kolene z boku. Koleno křuplo a přestalo ho nést. Zapotácel se a začal se otáčet. V tu chvíli ho do ruky zasáhla pálka podruhé. Roztočila ho a roztříštila mu hřbet ruky tak, že zlověstné křupání prstů zaznělo snad po celém domě. Třetí ránu hora chytla do zdravé ruky a vytrhnula ji Jirkovi z ruky. Zároveň ten hajzl ale zařval a ruka zjevně nebyla nejfunkčnější. Jirka se bleskově rozhlédl a popadl šavli na které ta hora konečně nestála. S ní pak začal zuřivě sekat proti němu. Ten se snažil bránit pálkou, kterou ale držel nešikovně. Nakonec se Jirkovi podařilo zasáhnout prsty a pálka vypadla ze zmrzačené ruky. Ta hora se po Jirkovi vrhnula a jeho stopadesátikilové tělo zasypalo třicetpět kilo mého drobečka. „Néééééé!“ zařvala jsem. Čekala jsem, že se obr zvedne, ale místo toho nastalo naprosté ticho, které ještě více kontrastovalo s předchozím hlukem.
Asi za minutu se ozvalo cinkání střepů v obýváku a Martin se zvedl jak fénix z popela. Vzápěti vstal Jirka a já si říkala, že snad alespoň někdo přežije, ale najednou ten chlápek kterého jsem bacila pánví a měla za vyřízeného, vstal a z podpaždí  vytáhnul pistoli. Sice asi ještě pořád viděl strašně mizerně, ale i tak začal střílet a trefil několikrát věšák s kabáty. To bohužel ukázalo, že má slušnou mušku, ale naštěstí i předchozí předpoklad, že špatně vidí. Jirka ze sebe stáhnul mikinu a hodil jí po něm. To ho zmátlo a vystřílel do ní další náboje. Pak začal střílet nahodile dokud mu nedošly náboje. Jeho následná likvidace už pro moje syny nepředstavovala problém. Jirka mu do očí nastříkal postupně chiliomáčku a citronový jar a potom mu tam hodil pepř a sůl. Mezitím Martin přinesl z garáže velkou obouruční palici, kterou používáme na zatloukání kůlů pro stromky. A pak už následoval úder, který připomínal vyřazení Marva v Sincity. Jenže tentokrát už bylo víceméně jisté, že zasažený nevstane.
Druhý den jsme opustili náš dům, abych se do něj už nikdy nevrátila. Synové byli pomlácení s naraženými žebry, ale všichni tři to na rozdíl od mých rodičů přežili. Dokonce i Petra jsme vyhrabali zpod těla do kterého v poslední obraně zarazil šavli tak šikovně, že probodl jeho srdce. Dům jsme po pohřbu mých rodičů opustili na čtyřkolkách a já řídila manželovu. Dozadu jsme namontovali nosiče a na ně nabrali tolik věcí kolik se vešlo. Zamířili jsme do České Třebové, kde manžel pracoval v CZ loku. Nevěděla jsem co s ním je, ale lepší nějaká šnace či jistota než nejistota. V České Třebové byla železniční komunita, která nás přijala a ačkoliv manžel byl motákem, tak jsem si myslela, že to bude konec našich průšvihů snad už napořád. Jak jsem se mýlila.
 
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Re: Kaleidoskop krachu neztracené příběhy
« Odpověď #2 kdy: Prosinec 24, 2018, 11:59:51 odpoledne »
 Hans (45 let, 177 cm, 100 kg)
Okamžik H  Drážďany
Ta kost, se kterou jsem se bavil, sebou sekla na zem a to tak drsně, že jí vypadly kozy z podprdy. Ten pohled byl tak hezký, že jsem si ho chvíli užíval. Kdybych tušil, co se děje, tak jsem si asi stříknul do textilu nebo se rovnou znečistil zadek slipů.
První dvě hodiny jsem se tu kost snažil rozdýchat. Mezitím v Drážďanech vypukla panika a spousta lidí se kvůli problémům s migranty rychle ozbrojovala a nedlouho poté vypukly první přestřelky. Já jsem začal zbraň shánět tak pozdě, že už žádná snadno dostupná nebyla.
 
D + 30 dní Radenberg
Ráno mně už zase bolely zuby. Vylezl jsem z vrátnice pivovaru, kde mi bylo přiděleno ubytování. Zamířil jsem na nádraží a přemýšlel, jestli najdu někoho s lokomotivou, kdo by sháněl nádeníka. Město bylo sice vyklizené od většiny mrtvol, ale zbylé mrtvoly na docela slušný zápach stačily a navíc byly na místech, o která nikdo nestál, takže je nikdo nevyhodil. Městská rada měla minimální pravomoci a i když občas uklizení některé mrtvoly přidělila některému odsouzenci, tak ten spíše vzal dráhu a utekl z města, než aby uklidil mrtvolu. Další možností bylo, že se ho zastal někdo mocný a pytlem mouky pro městskou radu vykoupil jeho vinu. Prostě mrtvoly tu byly a smrděly a nikdo to neřešil. Domy byly docela vybrané od všeho hodnotného, ale přesto je někteří zoufalci prohledávali pořád znovu a znovu. Pár zoufalců z blbosti snědlo i jídlo, které bylo poblíž mrtvol a pak zemřeli a rázem byly ve městě další mrtvoly, které tu smrděly. Navíc lidé, kteří pronajímali ostatním domy to řešili vyhozením dotyčného z okna a dál to neřešili. Jen občas když nájemníci moc brblali a chtěli slevu, tak mrtvolu přetáhli na druhou stranu ulice. Což smrad opravdu nevyřešilo. Jednou jednoho najímatele městská rada odsoudila k odvezení mrtvoly mimo město a městská rada zjistila, že si může jít hledat jiné ubytování, protože se místní pronajímatelé domluvili a vyrazili je na dlažbu. To, že si to městská rada musela po chvíli dohadování nechat líbit, nejlépe svědčí o tom, jak málo pravomocí měla.
Celý den jsem nakonec pomáhal s vykládáním balíků másla z jednoho vagónu a s jeho přepalováním. Skupina, která mne zaměstnala byla Fridrichovci podle toho, že tři z šéfů byli jménem Fridrich. Ačkoliv potravin bylo všude relativně dost, tak tady, kam se přemístili snad všichni nepostižení z Drážďan se nikde nedaly žádné sehnat. A do Drážďan se nikomu pro potraviny nechtělo. Pár lidí tam sice jezdilo, ale ti používali chemické obleky a na těch potravinách vydělávali neskutečně. Ale zase je pár lidí nesnášelo protože od nich koupili potraviny a pak někdo z nich umřel, protože si je špatně omyl. A už po nich někdo párkrát střílel. Asi kvůli tomu. Vzájemné zabíjení se vůbec rozmohlo jako mor. Člověk byl skoro rád, že je bezvýznamný. Večer jsem poslouchal rádio Berlín a tam bylo popsáno, že se v Berlíně rozhořela regulérní občanská válka a lidé z toho byli zoufalí. Z Berlína zbylo kolem třiceti tisíc v pořádku a za první týden občanské války bylo kolem dvou tisíc mrtvých. Když se vzalo v úvahu kolik lidí je dospělých, tak bylo z pouhé dva týdny obyvatelstvo zdecimováno.
D + 60 Briesen/Brand
Po prvním měsíci začal být pohyb po Německu velmi nebezpečný. Vzhledem k tomu, že nikde nefungovala autorita, tak spousta lidí viděla ideální způsob obživy okrádáním ostatních. Někteří lidé asi ani nic jiného neuměli.
Já jsem to konečně dotáhnul na pomocníka u Fridrichovců a teď jsem šel jako jeden z bojovníků pomoci se zabezpečením jednoho ze zdrojů pro další plánovanou aktivitu. Jeli jsme po dálnici a díky dvěma tankům a třem obrněným transportérům jsme se přes pět zátarasů dokázali probít.  Nakonec jsme dálnici opustili na dálničním exitu 6 a poračovali lesem k letišti. Prý tam je nějaká skupinka, ale malinká. V rádi jsme cestou poslouchali vyhlášení pruského království. Tím skončila konečně občanská válka v severním Braniborsku a Berlíně. Lidé měli nakonec té anarchie dost a tak uvítali člověka, který tam udělal pořádek. Poněkud mi to připomínalo události v Německu při nástupu Hitlera. Z těch cirka 50 000 obyvatel, kteří přežili katastrofu se ovšem asi 10 000 tohohle klidu nedočkalo, protože byli v bojích zabiti. Tady jsme se nacházeli na jižním kraji té občanské války.
Myslel jsem, že to dopadne v klidu, ale ve chvíli, kdy se vlevo od nás objevilo parkoviště patřící k Tropical Island, se zpoza jednoho auta tam vynořil chlápek s raketometem na rameni. Řízená raketa vyletěla a udělala Heintzovi, který byl velitel prvního tanku málem pěšinku ve vlasech. Vzápětí se zleva na kolonu snesla palba z ručních zbraní. O chvíli později zleva začaly létat další rakety. Všechny byly řízené a bylo vidět, že jejich naváděcí elektronika je kaput. Také tím bylo vidět, že místní skupina jsou kreténi, kteří ani nevědí, co mají.
Seskočil jsem z náklaďáku, který ještě jel a vzápětí ho prošpikovala dávka z velkorážního kulometu. Tak jsem na nic nečekal a začal jsem to do lesa nalevo pálit bez míření a váhání. Nepřátelé se rázem začali krýt a skoro nikdo nestřílel. Takže jsme s ostatními na sebe kývli a vyrazili. Náklaďák, kde jsem jel, byl nakonec zdroj našich nejhorších ztrát, protože od té chvíle už jsme ztratili jen pár lidí. Dokonce jsme ani nepřátele nezabíjeli, ale zajímali pokud to šlo.
Když jsme to skončili, tak jsme se dozvěděli, že zatím všechny skupinky odradila závora umístěná asi kilometr zpět, kterou náš vedoucí tank hladce projel. „Vy kriplové, střílet po mně rakety, to by se vám líbilo,“ řval na zajatce naštvaně Heintz. „Koho z vás mám zastřelit?“
„Počkej,“ řekl jsem mu, protože mi došlo, že se je snaží zastrašit. „Třeba by byli ochotní vypovídat.“
„Zatím nic neříkali, tak si můžu nějakého zastřelit. Třeba se tak rozkecají,“ zařval Heintz a já se málem uchechtnul. Heintz měl za sebou sice službu v Afgánistánu, ale já věděl, že je to klidný člověk. Ovšem na druhou stranu měl herecký talent, který teď používal.
„My chceme vypovídat. Klidně se nás ptejte,“ zakřičel jeden ze zajatců zoufale. Vzápětí příznivého rozpoložení zajatců využil náš velitel a dostal z nich informace o tom kde je místní šéf. Byl schovaný v bývalém hangáru, kde s ním byla jeho „elitní“ dvacítka lidí. Nejkvalifikovanější z nich byl jeden padesátiletý policista a druhý nejkvalifikovanější byl bývalý hlídač parkoviště. Nedivil jsem se, že za takovouhle bandu, která se schová víc než kilák daleko, se těmhle lidem nechtělo bojovat.
Když jsme se blížili pěšky k bývalému hangáru, tak jsem musel  uznat, že to je opravdu kolos. U vchodu byla dvě kulometná hnízda a právě, když jsme se blížili, tak dotyčným pípla vysílačka a velitel skupiny, která na nás střílela, hlásil, že dočišťovací práce jsou hotové a že je možné odvolat pohotovost. Pobavil jsem se, když jsem si představoval, jak ho k tomu naši donutili. V první chvíli byl totiž jediným, kdo s námi nespolupracoval.
Obsluha kulometů vylezla ven a za rohem v závětří si zapalovala cigarety. Když jsme se vedle nich vynořili zpoza jednoho rozstříleného auta a vzali je do zajetí bez jediného výstřelu, tak koukali jak vyorané myši. Uvnitř byl v bývalé pokladně za protiteroristickým sklem páreček chlápků, který si to spolu rozdával. Hmmm no na jednu stranu mne to pohoršovalo, na druhou stranu to byla poslední překážka na cestě k místnímu šéfovi. Ten seděl rozvalený na pohovce v bývalém pronajímaném pokoji a když jsme za ním bez klepání vstoupili, tak na nás v první chvíli řval, že jsme hovada, která nechápou, že je tu šéf. Když mu zanedlouho konečně docvaklo, že jsme nepřátelé, tak si do kalhot vypustil snad kompletní obsah střev. My se zatím královsky bavili. Když nás už plíce bolely od chechtání, tak jsme ho sbalili a zabrali celý areál. Ukázalo se, že v bunkrech, které byly snad ještě z druhé světové byla spousta zásob. Evidentně místní šéf uměl dobře obchodovat a za dva měsíce dokázal nahromadit dost velký majetek. Teď už ale tenhle majetek patřil nám.
 
D + 90 Zschornau – Čornov
Na tohle letiště sedlo nouzově pět airbusů než přišlo EMP, protože místní dispečer byl jediný, kdo na zemi reagoval a dokázal zachránit dvě stě lidí, kteří byli na palubách v pořádku. Možná nebyli v pořádku ihned, ale vzhledem k tomu, že do éteru někdo z Bundesvéru pustil zprávu, že letí rakety, které to tady zasáhnou a bude po všem, tak to piloti, co byli v pořádku na zem vzali maximální rychlostí a přistávali si málem na zádech. Tři z letadel vjely do kulis a zbylá dvě se srazila. Ke vzletu už nebylo ani jedno. Tedy ke vzletu ve formě letadla. Fridrichovci se rozhodli, že si konečně postaví vzducholoď, protože ta malá, kterou měli se v tom hangáru zdála jako zbytečná hračka.
Místní skupina s námi chvíli jednala, ale nakonec nám letadla dovolili rozebrat a vybrat si materiál. Začali jsme v Breisenu stavět kopii LZ104. Ta by nám měla umožnit lepší cestování za obchodem. Dokonce bycho mohli zkusit výlet do toho Tabor, kde prý je město vyčištěné.
 
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.