Lukáš – desátý až dvanáctý den – pondělí až středa(a pár dalších dní)
V pondělí ráno jsem během snídaně začal vysvětlovat plán: „Začíná nám další pracovní týden, takže se rozdělíme a vyrazíme do práce. Já s Robertem nejdříve zajedeme pro tu elektroniku a pak objedeme ty lékaře, které jste mi sepsali, abychom posbírali vaše zdravotní karty. Vy zatím se rozdělte a zajeďte k sobě domů. Tam začněte připravovat věci na odvoz za dveře domu. Odtamtud je pak ráno proudovou rychlostí ve více lidech naložíme na náklaďáky, abychom se na místě nezdržovali. Snažte se pobrat všechny zdravotní věci, hygienické, oblečení, učení, nástroje, psací potřeby, prázdné sešity a papíry, trvanlivé potraviny, koření, žárovky, lampičky a lampy a kdyžtak i nějaké knihy. Nejlépe všechny nebo alespoň ty užitečné.“ „Proč lampičky?“ zeptal se jeden z půjčených řidičů. „Protože máme v naší továrně na spoustě míst zářivky a ty tak trochu fungovat nebudou. A berte i cokoliv dalšího co se vám bude zdát.“ „Smíme si vzít hračky?“ zeptal se jeden z kluků. „Musíte. Je docela dobré pokud si budete mít hrát s čím. A uvědomte si, že ty hračky, co vezmete, jsou ty, se kterými si budou hrát i vaše děti a možná i vnoučata, protože na hračky moc zdrojů asi nebudeme moci investovat. Takže poberte jich hodně a, pokud možno, co nejvíce těch co máte po rodičích. Ty by měly nějakou dobu vydržet.“ Po poslední větě jsem se usmál.
Pak jsem se podíval na naše dva nové přírůstky. „Umíte řídit?“ „Docela slušně,“ odpověděl Petr. „Jen v případě nouze osobák,“ odpověděla Jana. „Já i motorku,“ dodal ještě bývalý plavčík. „Tak si během dneška zkuste najít škodovku stodvacítku nebo stopětku a do ní novou baterii z autoservisu. Nepouštějte světla rádio ani blinkry. Nedobíjí vám to. A držte se dohromady. Nerad bych o někoho přišel.“ „Ještě včera jste nevěděl, jestli nás vůbec chcete,“ prohlásila Jana značně jedovatě. Chvilku jsem přemýšlel co odpovědět, ale nakonec nebyla odpověď na mně. „For the time there are the changings,“ zazpíval jí Láďa a zhruba v půlce se k němu připojil Robert. Petr s Janou na ně koukali docela hodně vykuleně. „Hrabe vám? Přijďte k nám. Staňte se vojákem z povolání,“ řekl Láďa s úsměvem jako z časopisu a pak dodal už normálně: „Pokud bych v téhle situaci nezkoušel občas vypustit páru a udělat si třeba i blbej vtípek, tak už jsem se z toho dávno zbláznil,“ řekl směrem ke slečně docela studeně.
„Takže pro vás slečno – stav nouze tady bohužel máme. Takže si zkuste sehnat každý jednu škodovku s přívěsem a jestli bydlíte v okolí, tak si seberte své věci – priority platí to, co jsem říkal už ostatním. Zbytek toho auta a přívěsu nacpěte věcmi, které někde seženete. V obchodu, u sebe doma u souseda doma nebo klidně to naložte z nepojízdného auta. A naplněním myslím všude. Prostor za sedačkama, pod sedačkama, kufr, zadní sedadla a i sedadlo spolujezzdce. A mimochodem pokud někde uvidíte stodvacítku a budete mít čas, tak jí klidně oberte o rezervu. Pneumatiky se budou hodit. A ještě pro všechny něco co jsem pokládal za samozřejmé, ale pro jistotu – pokud bude doma někdo z vaší rodiny, nebo příbuzný, kterému věříte, tak ho přiveďte. Pokud by si sehnal zdravotní dokumentaci tak tím lépe. Nejlépe pokud by si sehnal vlastní auto a věci do něj.“
Podíval jsem se na hodinky a zavelel rozchod. S Robertem jsme nasedli do jeho gazíku a vyrazili. Překvapilo mne, že jsme nakonec skončili u paneláku. Po dlouhé době jsem si uvědomil mrtvoly na zemi a to proto, že Robert se k jedné sklonil a pak ji naložil do rakve, kterou vytáhl zezadu z auta. Té rakve jsem si zatím nevšimnul. Musel ji tam dávat někdy v noci před vyjetím z Černomlejnova. I přes přilbu bylo vidět Robertovo pohnutí. „Mám se ptát? Respektive smím se zeptat?“ Robert pokrčil rameny, smutně vzdechnul, přikývnul a pak začal mluvit sám. „Na jednu stranu to byl jen zákazník. Na druhou stranu byl nejblíže tomu, co většina lidí nazývá otcem. Byl to někdo, ke komu jsem mohl vzhlížet a taky vzhlížel. A za třetí, kdyby nebylo jeho, tak jsem neměl vůbec nic připraveného. To on mne k tomu přivedl. A to, že mu udělám pohřeb, je z mého pohledu minimum, co mu dlužím.“ „Dobře. Ale sám řídíš, sám vykopáš na hřbitově hrob a sám ukecáš Ondru, aby ti pomohl s křesťanským pohřbem.“ „Rád,“ odpověděl Robert a bylo vidět i slyšet jak brečí.
Když Robert zavřel víko od rakve, tak se konečně rozhlédnul. A vytřeštil oči na jedno okno ve zvýšeném přízemí. „Jak to, že to tam vyhořelo?“ vyděšeně se zeptal. Poté vběhnul do domu a tam zůstal pro změnu zírat na dveře, u kterých byla evidentně na zámek použita nějaká trhavina. Robert vytáhnul pistoli. Já raději také, i když nerad. „Snad tam nikdo nebude, když to je vypálené ne?“ šeptnul jsem potichu směrem k Robertovi. Rychle jsme byt prohledali a zjistili, že kuchyně a obývák jsou spálené. V obýváku jsem podle popelu odhadnul, že tam musela být veliká knihovna. „Takovejch knih zničenejch,“ šetpnul Robert. „Víc jsem jich v životě viděl jen u tebe.“ Zakroutil jsem hlavou a raději převedl téma jinam. „Takže zdá se, že tady asi funkční elektronika nebude co?“ A rukou ukázal na spáleniště před námi.“ „Ta technika je v kuchyni.“ odpověděl Robert.
V kuchyni to vypadalo také poněkud ohořele, původní skleněná deska jídleního stolu byla prasklá a spadlá na zem ze dvou kovových krychlí, které ji podpíraly, kobereček u okna shořel a stejně tak pár květin v květináčích, ale nerezová kuchyňská linka byla jen trochu očazená. Evidentně tady nemělo co hořet. Robert zamířil k těm dvěma krychlím a z jedné sundal horní část. „Teď je to na tobě. Já se ve většině z tohohle nevyznám,“ řekl a ustoupil stranou.
Já jsem přistoupil a zjistil, že v těch krychlích je pravý nefalšovaný puncovaný poklad! Na vrchu ležel laptop. Otevřel jsem víko, zmáčknul tlačítko a kontrolky poslušně ožily. Zatajil se mi dech. Opravdu fungoval! Podal jsem ho Robertovi a ten ho vložil do připravené sportovní tašky. Pod ním bylo dvacet jednoduchých solárních kalkulaček a pod nimi jedna velká vědecká také solární. Dál tam byl satelitní telefon, který, jak jsme posléze zjistili, byl zcela k ničemu bez podpory satelitů. Pod ním byl nějaký moderní puškohled pro noční vidění na baterie. Dál tam byl antistatický pytlík a při jeho otevření jsem zalapal po dechu. Bylo v něm asi tisíc integrovaných obvodů. Další položka mě také potěšila. Multimetr a to docela drahý druh, dokonce s osciloskopem a sofistikovaným vyhledáváním. Tipoval bych jeho cenu kolem dvaceti možná i třiceti tisíc korun. Pak tam byly ještě dva primitivní multimetry za pár stovek korun. Jenže i ty byly v dnešní době k nezaplacení. A pod nimi bylo to, pro co jsme přijeli. Vysílačky. A vzhledem k očekávání pár kusů jsem byl zaskočen tím, že jich bylo dvacet. Paráda.
Pak jsem tam našel dvě ledkové baterky. Výkon 500 Lumenů. Dále tam byl malý antistatický pytlík s nějakými očíslovanými fleškami a paměťovými kartami na kterém bylo napsáno nouzová rezerva. (Podle Roberta byla hlavní zásoba softwaru v knihovně na dvdčkách.) Jedna čtečka elektronických knih, jeden tablet, jeden přehrávač DVD, projektor a jeden reproduktor. Solární nabíječka baterií a poměrně univerzální sofistikované zařízení pro dobíjení téměř všeho z téměř všeho. Defibrilátor a elektronické lékařské diagnostické zařízení. Cítil jsem se, jako bych vyhrál první cenu v loterii. Takový potenciál! Tolik věcí! Bylo to terno větší, než jsem se odvážil doufat! Robert se mezitím vytratil ven a já si ho všiml až nyní, když s autem zacouvával k balkónu. Ten měl podlahu ve stejné výši jako korba Robertova auta a Robert mi potvrdil, že to je náhoda jen částečně.
Pak se opřel do té krychle, kterou před tím zase zavřel, a protlačil ji hladce až na korbu auta. To, že mu v cestě stály zbytky dveří na balkon, mu ani v nejmenším nevadilo. Hladce se při nárazu té bedny, hnané Robertovými svaly, rozpadly na prvočinitele. Stejnou cestou tam přesunul Robert i druhou bednu. „Co je v té druhé?“ „Úplně to samé. Radomír vždycky říkal, že nechce riskovat, že puls přijde zrovna ve chvíli, kdy to bude mít otevřené.“ „Má tu ještě něco?“ zeptal jsem se se zájmem. „Pojď,“ řekl mi a odvedl mne do koupelny. Tam otevřel dvířka u vany a zpod ní vytáhnul dvě pušky. „Křesadlovka?“ zeptal jsem se udiveně. „On říkal, že by do toho dokázal vyrobit munici.“ „Což o to. To já asi také, ale stejně je to zvláštní.“ Všiml jsem si, jak Roberta poznámka o tom, že bych munici vyrobil, potěšila. „Ty máš přece spoustu munice ne?“ „Já bych raději myslel na desetiletí dopředu,“ odpověděl Robert. Docela mne to potěšilo. Po puškách vytáhl ještě dvoje odlévací kleště a pytlík křesacích kamínků. Pak ještě Robert ukázal trezor ve zdi za palubkami. Asi bych ho nenašel, kdybych o něm nevěděl. A bez kódu asi také jen tak neotevřel. Robert kód znal, takže s otevřením neměl problémy. Vzal z něj dvě pistole, poloautomatický samopal škorpion a asi dvě stě zlatých mincí v obyčejném látkovém pytlíku.
Posbírali jsme po bytě ještě nějaké spotřební užitečné věci a vyrazili dále. Když jsme odjížděli, tak jsem byl trochu nervózní z té mrtvoly vzadu v autě a také z Robertova nezvykle zamlklého výrazu. Nakonec jsem to až do večera raději neřešil.
Desítka lékařských zařízení a v nich občas potěšení, když jsme našli všechny papíry, ale také zklamání, když na zdi bylo vidět obrys zmizelé kartotéky a na stole byl počítač, do kterého asi pan doktor nechal údaje převést. U některých zdravotnických zařízení jsme se stavili v lékárně a nabrali tam léky. Měl jsem soupis od některých lidí s tím, co potřebují a občas i poznámku co by se „jen“ hodilo. Nabrali jsme toho hodně. Hlavně jsem vzal veškerý líh, který byl a zásoby obvazů. Těm se za pár let nic nestane.
Večer jsme se poměrně plným autem vrátili zpět ke mně domů a tam už na řešení tohohle nebyl čas. Tam už byli všichni, které jsem čekal. A dokonce jedno z dětí – Ivan. Když jsem se podivil, tak jsem se dozvěděl, že u něj doma našli oba jeho rodiče naživu. Sice byli uvázlí ve výtahu, ale, díky velké náhodě a štěstí, tam byli uvázlí s nákupem na 14 dní. Otec byl v pořádku a na jeho matku zafungoval Xantypol. Nicméně musím přiznat, že si nedovedu představit, jak se musel jeho otec cítit, když strávil v úplné tmě týden s manželkou, která navíc byla moták. Ani mě později při setkání s ním nepřekvapilo, že má úplně bílé vlasy a strhané rysy. Takže teď poslali syna pryč, aby se mohli v klidu vzpamatovat a připravit na odjezd.
Druhý den jsme postupně objezdili všechny byty a naložili na nákladní auta vše, co se dalo. Na lehčí věci jsme z prvního a druhého patra používali skluz vyrobený ze zahradních plachet. Někdo s sebou bral i nábytek. Nemyslel jsem, že by bylo dobré proti tomu protestovat. Navíc jsem si říkal, že kvalitní nábytek se může hodit. Možná že materiálně bychom více vydělali na něčem jiném, ale jako vedoucí komunity musím myslet na to, že nejde jen o materiál, ale i o morálku a z hlediska morálky momentálně vyděláme na nábytku. Navíc jsem zjistil, že ten nábytek je do posledního kousku prostoru zaplněn. Kolem druhé hodiny jsme dobalili na posledním místě a zamířili zpět ke mně domů přespat. Tedy spánek byl naplánován jen do půlnoci. Poté jsme chtěli vyrazit, abychom se u Kačerovského depa vyskytli pokud možno přesně. Do večera ještě zbýval čas a tak jsem zkusil Robertovi nabídnout, aby se stavil doma pro věci. Robert nejdříve odmítl, ale pak se asi rozmyslel a vyrazili jsme. Po cestě mi řekl: „Nejedeme ke mně domů, ale k jedné známé. Měl jsem u ní pronajatou místnost a ta je plná užitečných věcí. Snad se to sem vejde,“ dodal ještě a ohlédl se dozadu. Na místě našel Robert svojí známou mrtvou. Opět to s ním zamávalo. Pak do auta natahal několik desítek tašek, zatímco já dole hlídal. Zjistil jsem, že si do těch tašek věci připravil už předem. Když se zmínil, že pár tašek, ve kterých měl vodu a limonády nahoře nechal, tak jsem ho nahoru vyhnal, aby ty s vodami vyložil a přinesl prázdné tašky a ty s limonádami přinesl, že je můžeme dát nahoru na zahrádku. Odjížděli jsme asi až po hodině a Robert byl tak unavený a psychicky zdrchaný, že mě nechal řídit. V prázdných taškách donesl knihovnu té staré paní. Když jsem se podivil, tak mi řekl, že byl stejně jejím univerzálním dědicem, takže s tím morální dilema nemá.
O dvě ulice dál ukázal na dům, který byl v dálce vidět a řekl: „Támhle v tom jsem bydlel.“ Otočil jsem auto tím směrem a Robertovi to došlo až po chvilce. Začal na mě křičet, že se k tomu místu nemám ani přibližovat, ale já mu řekl, že neuškodí tam opatrně nakouknout a pobrat jeho věci. Odmítl mě tam pustit a sám tam jít nechtěl ani za nic. Byli jsme asi dvacet metrů od domu, když mi strhnul volant stranou a já musel sešlápnout brzdu, abychom nenarazili do domu. Zastavili jsme. „Tak co teď?“ zeptal jsem se Roberta a ten se klepal tak, že málem cinkal zuby.
„Jak se někdo jako ty může tak bát? To je stejný člověk o kterém jsi mluvil, že kvůli němu nezůstáváš ve svém úkrytu?“ Robert pokýval hlavou a pak kategoricky dodal: „Ani jeden z nás tam nejde,“ a vypadal, že mne začne brzy škrtit. Jenže řešení našeho dilematu stálo asi deset metrů od nás na tramvajové zastávce. „Hele moták,“ řekl jsem a ukázal. Nechápal jsem, jak mohl přežít, ale posle lahví od koly a obalů od snědených sušenek kolem sebe možná zrovna vezl nějaký velký nákup domů a momentálně ještě stále čekal na tramvaj, která už nikdy nepřijede. Teda řekl bych, že rozhodně ne za života nikoho z nás.
„Není to vůči němu nefér? Nahoře ho může čekat bůhví co,“ řekl Robert. „Když to přežije, tak ho zkusíme probrat. Co nejvíce zkusíme. A i když ho neprobereme, tak ho s sebou vezmeme na pomocné práce. Navíc to vypadá, že jeho zásoba pití a sušenek mu došla. Takže má před sebou krátký zbytek života. Tedy pokud zůstane tady. A myslím, že další motáky nepotřebujeme, takže nemám důvod ho brát jen tak.“ „Někdy uvažuješ docela hnusně z hlediska morálky. Nicméně logiku to má. Tak jo. Prubneme to. Nemilé následky snad nebudou,“ dodal ještě a jeho třes se znatelně zmenšil.
Nakonec jsme toho motáka použili nejdříve k opatrnému průzkumu přízemí zezadu a poté, když v přízemí nikdo nebyl, tak jsme ho vybavili Robertovými klíči, důkladně mu vysvětlili, co po něm chceme a poslali ho nahoru do bytu. Robert stál se mnou v přízemí a měl v ruce tu svojí obrovskou pistoli. „Co to bylo?“ ozval se chvilku po tom, co nahoře zaznělo odemykání dveří jeho bytu. Opatrně se přiblížil ke schodišti a najednou vytřeštil oči. Seshora kápla nějaká červená kapka. Než jsem si stihl uvědomit, že to je krev, tak už jsem byl u Roberta v podpaždí ve formě prkna a ten sprintoval k autu. S otevíráním skleněných dveří na dvůr se Robert nezdržoval, jen je pistolí přepnutou na dávku několikrát prostřelil a většina skla zmizela, než jsme k nim dorazili. Robert jimi poté proskočil rovnou z běhu. Připadal jsem si jako v komixu, zatímco Robert jel evidentně na čistý adrenalin.
Než jsem se nadechl, tak jsme byli v autě, zaparkovaném na druhé straně bloku a Robert se rozjížděl s kvílením gum. „Ježíšmarjá,“ vyletělo ze mne, když jsem se konečně zmohl na slovo. To už jsme byli o blok a půl dále od místa zaparkování. „Co to bylo?“ „NEVÍM A JE MI TO U PRDELE. V ŽIVOTĚ TAM UŽ NEPOLEZU A JESTLI BUDEŠ MÍT ZASE PODOBNÝ NÁPADY, TAK TĚ PROFACKUJU A NEBO SE S TEBOU VYSPÍM, ABY TĚ TO ŠOKEM PŘEŠLO!!,“ zařval na mě Robert takovým způsobem, že jsem nadskočil deset centimetrů a raději tomu uvěřil. Rozhodně ho už domů nebudu posílat.
Vrátili jsme se kolem páté hodiny a zjistil jsem, že je všechno naloženo na náklaďácích a všichni čekají na nás s tím, že na spaní nemá nikdo ani pomyšlení. Že raději vyrazíme a cestou můžeme zkusit ještě pár obchodů. „Kde?“ „Na Václaváku!“ odpověděla mi starší dcera. „Dobře, ale musíme zůstat jen v pár skupinách.“ Všichni mi to odkývali a nakonec se to rozdělilo tak, že děti kromě Lucky šly s Robertem a jedním řidičem do Sparkys, Lucka s Láďou a Sergejem obrazit obchody s oblečením a obuví a já s Ivanem do Luxoru. Jeden řidič zůstal hlídat naše auta.
Děti mi ukázaly asi tři tašky z Ikey a zeptali se jestli mohou naplnit všechny svoje tašky hračkami a já jim to schválil. Pak už jsme se rozdělili. „Ty nébojíš jít s vrááh?“ zeptal se mě Ivan, když jsme osaměli. „Ani ne. Myslím, že by tě ostatní rozebrali, pokud by jsi něco zkusil. A zatím než se to uklidní a usadí, tak je pro tebe výhodnější být v komunitě. A také jsi to slíbil.“ Nejdříve vypadal málem zklamaně, ale pak se usmál a kývnul. Kdo se v těch cizích národech má vyznat? Uvnitř knihkupectví byla docela tma. Byl jsem rád, že jsem si vzal dvě baterky, protože bez nich bychom tam tápali ve tmě a nabrali maximálně knihy na kraji.
Já z knížek nabral většinu populárně naučných titulů, hodně historických knížek a nějaké učebnice. Ke vchodu jsem to dostal v deseti taškách. Sergej nabral do tří tašek všehochuť a pak pomohl mně s nošením. Mám pocit, že mimo jiné vybrakoval ruskojazyčný koutek.
Když jsme vynesli ven poslední tašku, tak jsem najednou zpoza rohu z Opletalovy ulice uslyšel ženské zaječení. Vytasil jsem pistoli slušnou rychlostí, ale Ivan byl rychlejší. Ani mě to nepřekvapilo. Váhal jsem, zda za ten roh nakouknout. Sice to mohlo přinést problémy, ale také jsem si řekl, že, vzhledem k nedalekosti našich aut, by bylo lepší, aby nás něco nepřekvapilo. Podíval jsem se k nim, ale neviděl jsem řidiče, který je měl hlídat. To mě trochu znervóznilo, ale vzápětí se za rohem ozvalo zaječení, u kterého jsem si byl téměř jist, že pochází od tohoto řidiče.
Podíval jsem se na Ivana a ten jen tázavě poznamenal: „атака?“ „Da!“ odpověděl jsem mu a doufal, že za tím rohem těch, kdo tam mučí, není příliš mnoho. Pak jsem vytáhnul vysílačku a do ní řekl: „Průser. Fofrem.“ Necítil jsem v dané situaci potřebu se více vykecávat. Vzhledem k lepšímu obrnění jsem šel první. Za rohem mě ohledně počtu nepřátel čekalo velmi nemilé překvapení. Uviděl jsem totiž partu asi patnácti romů a asi sedm spoutaných lidí. Opravdu tam byl náš řidič a právě do něj dva romové bouchali něčím, co na první pohled byly policejní obušky. Dva romové to sledovali s rukama v kapsách. Další tři romové měli ruce plné břitev a prsou jedné vnadné blondýny, která asi předtím ječela. Tohle sledovali tři další. Zbývajících pět stálo se zbraněmi namířenými směrem k tomuhle rohu. Evidentně čekali, že se podaří někoho přilákat. Asi nečekali, že tam vběhnu s pistolí v ruce. Ivan sebou mrsknul zpět za roh neskutečnou rychlostí. Přesto ho málem trefil výstřel z brokovnice a z jedné pistole. Mě zasáhly dva výstřely do hrudí a jeden do přilby. Srazilo mě to na zem a těch pět střelců se rozběhlo za roh, aby dostali Ivana. Zároveň se začalo hýbat těch pět, kteří se do téhle chvíle jen kochali. Čtyři sáhnuli po pistolích a jeden po samopalu.
Zdálo se mi, že se svět kolem mne začíná hýbat pomalu. Pomalu jsem se ale hýbal i já. Nicméně jsem se snažil alespoň postupovat metodicky a systematicky. Nejdříve jsem vystřelil jednu ránu do toho střelce s brokovnicí a na čtyři metry se mi podařilo ho trefit do hlavy. Pak jsem poslal tři kulky na větší vzdálenost na toho, který sahal po samopalu. Robertova naražená žebra jsem si vybavil a přiznám se, že jsem si myslel, že s mojí odolností by to mohlo být mnohem horší. Ze tří kulek jsem ho trefil jednou do čela, druhou do oka a třetí kulkou do krku odkud kulka pokračovala a jediným zásahem vyřadila dalšího, který sahal po pistoli. Pátý výstřel vyřadil jednoho z nejbližších, který mě začínal brát opět na mušku. K výstřelu už se nedostal, protože mu moje kulka prolétla loketním kloubem a jemu vypadla pistole.
V ten okamžik do boje vstoupil Ivan, který v pokleku vykoukl zpoza rohu a prohnal dvě kulky hlavou nejbližšího střelce. Následoval můj šestý výstřel a s ním jsem prostřelil hrudník dalšího ze střelců, který měl v ruce velkou a ošklivě vypadající pistoli. Po zásahu se zatvářil překvapeně a zmáčkl spoušť. Kulka mě trefila do nohy. Ochranné oblečení od Roberta naštěstí vydrželo, ale přesto mi bolest vystřelila do celého těla. Tak tak jsem se dokázal ovládnout. Reflexivně jsem do něj vystřelil ještě jednu kulku, která mu skončila v čele. Pak už se začal sesouvat. Ivan cuknul zpátky, protože na něj začal střílet zbylý střelec. Já jsem obrátil pistoli k němu a výstřelem mu trefil oko. Jenže v tuto chvíli už měli pistole v ruce ti tři, kteří je předtím začali tahat a navíc po střelných zbraních začali sahat i ti ostatní. Začali na mě mířit, ale než zaměřili, tak se opět ozvala střelba Ivana, který tentokrát použil samopal a s ním zastřelil ty dva nepřátele, kteří se předtím kochali mlácením našeho řidiče. Já jsem v rychlém sledu vypálil čtyři výstřely na toho róma, který zbyl z těch, kteří se kochali tím znásilňováním. Osmá a devátá rána ho trefily do hrudníku a zároveň vystřelil on. Kulka mi hvízdla těsně kolem přilby a tak jsem přidal desátou a jedenáctou kulku, které ho zasáhly do hlavy a definitivně odeslaly do smrti.
Zbývalo pět nepřátel. Jeden měl v jedné ruce břitvu a měl ji na krku té blondýnky a v druhé se snažil otočit pistoli, kterou se mu podařilo vytáhnout z pouzdra a při tom špatně chytit. Dva vytáhli pistole a už na mě doměřovali, jeden tahal útočnou pušku vzor 58 a zbylý vytáhnul dvě pistole a schovával se za naším řidičem. Opět jsem se rozhodl ignorovat pistole a místo toho jsem střílel na toho, který začínal zvedat útočnou pušku. V tu chvíli se ukázalo, že je asi lépe vybavený, protože tři rychlé zásahy do těla mu zjevně vůbec nic neudělaly a tak jsem si uvědomil, že pod tou koženou bundou musí mít neprůstřelnou vestu. Zároveň se začal nepříjemně rychle hýbat a tak jsem rezignoval na míření na hlavu a vystřelil po něm ještě jednu kulku na nohy. Ta ho srazila na zem mezi auta a s tím jsem se zatím spokojil. Ivan zpoza rohu dlouhou dávkou zastřelil třetího z původně znásilňujících. Já vystřelil sedmnáctou a osmnáctou kulku na zbylého roma, který na mne nejdříve třikrát vystřelil, ale teď už utíkal. Nedokázal jsem mu vystřelit do zad a tak jsem mu střelil do nohou a prostřelil obě stehna. Pak moje pistole cvakla a já jí upustil a tahal druhou.
Zbyli tři nepřátelé. Jeden se schovával za blondýnkou, druhý za řidičem a třetí zmizel mezi auty. Ten začal na zbylé dva křičet rozkazy. Asi to byl nějaký jejich šéf. Oba dva zbylí po mě začali pálit ze všech třech pistolí. Já přešel ze sedu zpět do polohy v leže. Mírně mi s tím pomohly dvě kulky, které mě trefily do hrudi. Na zemi jsem se podíval po nohou toho šéfa a, když jsem je v jednom místě uviděl, tak jsem na ně vystřílel rychle po sobě deset kulek. První tři trefily boty, další tři lýtka a kolena a zbylé jsem umísťoval do stehen a hýždí, které se objevily při pádu dotyčného na zem. V tu chvíli jsem dostal tři zásahy do pravé ruky a bolest tentokrát přemohla mojí vůli a pistole mi vypadla z rukou.
„Zahoďte zbraně vy zmrdi, nebo tyhle dva kuchneme,“ zakřičel ten, který držel blondýnku. Té prsa létala ze strany na stranu, jak s ní neurvale cloumal, aby se kryl. Ivan ostentativně zpoza rohu vyhodil pistoli a pak velkou rychlostí samopal. To nepřátele asi trochu překvapilo, protože nevěděli, že má Ivan ještě jednu pistoli a to svojí osobní pistolku SR-1 Vektor. Té se docela bál Robert, protože říkal, že u ní si není jistý, jestli by to jeho ochranné oblečení ustálo. Teď se pistolka objevila v Ivanových rukou. Ti dva evidentně nečekali, že by se vzápětí po odhození zbraní Ivan objevil zpoza rohu ozbrojen. Samopal ještě klouzal a oba romové ho pohledem sledovali. Než si stihli uvědomit, že to byl trik na odvedení pozornosti, tak už se skládali s prostřelenou hlavou.
Blondýnku ještě břitva v romově ruce ošklivě řízla a po jejím vyjeknutí nastalo na okamžik naprosté ticho. „Все?“ zeptal se Ivan. „Jsou to všichni? Bylo jich patnáct?“ vyhrknul jsem rychle na našeho řidiče, který měl oči vytřeštěné v němém úžasu nad bleskovou akcí, která netrvala ani dvě minuty. „Jo. Jasně. Určitě to je všechno,“ řekl nevěřícným hlasem a blondýna to odkývala. Já se začal opatrně zvedat, abych se rozběhl svázaným. Chtěl jsem se přesvědčil, jestli nepotřebují pomoc. Ivan se ještě opatrně rozhlížel. „Vsjo v porjádke. Daváj. Nádo lečíť,“ křiknul jsem na něj a on se rozběhl k blondýně. Já následoval o poznání pomaleji za ním.
Rychlý pohled mě přesvědčil, že dvěma ze svázaných už nikdo nepomůže. Ta asi pětatřicetiletá blondýna krvácela z krku, ale vypadalo to, že to přežije bez problému. V ten okamžik jsme za rohem uslyšeli několik běžících lidí, kteří se rychle blížili. Ivan měl rázem v ruce pistoli a já pro jistotu také. Zpoza rohu nejdříve opatrně nakouknul Sergej a pak už přiběhli všichni, kdo byli s Luckou kromě ní. „Lucka je schovaná,“ řekl mi Láďa, když uviděl, že ji vyhlížím. „To je masakr,“ dodal ještě, když se rozhlédl kolem sebe. „Co se vlastně stalo?“ obrátil jsem se na zajatého řidiče.
„Překvapili mne. A když už mě zajali, tak jsem vysílačku nevytahoval. A pak už mě mlátili a bylo pozdě zkoušet tahat vysílačku. A pak jste naštěstí přišli vy.“ Řidič byl sice zmlácený, ale přesto rád, jak to dopadlo. „To je tvoje práce?“ zeptal se Láďa Ivana. „Нет. To uděélál glávně ón,“ odpověděl a ukázal na mne. V ten okamžik můj mozek dohnal tělo a já si uvědomil, kolik jsem právě zastřelil lidí. Přilbu jsem stihl sundat jen tak tak. Pak už jsem zvracel a zvracel a zvracel. A začala mě strašlivě bolet hlava. Láďa chvíli mluvil do vysílačky s Robertem a ten poté přišel i s dětmi. Když uslyšel, co se tady stalo, tak na mě hodil útrpný pohled. Což tedy přes přílbu nebylo příliš vidět. „Jsi zelenější než okurka,“ glosoval Láďa. Nicméně pak sáhnul do náprsní kapsy a vytáhnul placatku, kterou mi nabídnul.
Hltavě jsem se napil a hrtan s žaludkem a plícemi chvíli předstíraly, že hoří. Asi po dvou minutách se nějaký zklidňující efekt nedostavil. „Nechápu co lidi na tom chlastu mají,“ prohlásil jsem, vstal a, při pokusu o dopředný pohyb, jsem se zamotal a skončil omotaný kolem sloupu do kterého jsem narazil. Abych nespadl na zem, tak jsem se ho musel držet.
„Ty teda vypadáš,“ prohlásil Robert. Za ním stály děti a držely každé něco mezi dvěma a pěti taškami z ikey. Když Robert zaznamenal můj poněkud udivený pohled, tak řekl: „Nechápu, kde všude měly ty tašky schované, ale fakt je u sebe měly.“ Mávl jsem nad tím rukou. Za sebou jsem uslyšel, jak Láďa začal zpovídat toho jediného roma, který přežil: „Proč jste tohle doprdele dělali?“ „Páč sme mohli ty gadžo jeden. Si nemysli, že se z tebe poseru.“ „Bůdeš pánovi odpovídáti vélmi uctívje a rýchle nébo tébe bůde mnógo bólet,“ řekl Ivan a vzápětí se okolím rozlehnul strašný řev dotyčného. Nezkoumal jsem, co Ivan s dotyčným dělá, a v mém momentálním psychickém rozpoložení mi to bylo tak nějak jedno. „Co jsi myslel tím mohli?“ „Nikde žádný poliši, teda policajti. Lidi zmatený a snadný cíle. Tak sme si to užili. Udělali sme si doupě a občas vyráželi za zábavou ty gadžo.“ Vzápětí se rozlehl opět ten strašný řev. „pane pane pane. Chtěl jsem říct pane,“ ozvalo se vzápětí mnohem uctivěji. Dál jsem neposlouchal a šel se posadit k Robertovi do auta.
Po asi deseti minutách přišel Robert. „Měl jsi z prdele kliku. Většina měla neprůstřelné vesty a v těch samopalech měli průbojné střelivo. Nevím, zda by jsi zcela hladce vydržel zásahy z nich. Prý mají základnu v … sakra jak to říkal…. jo, už vím - v Rígráku.“ „Nejspíše v sokole. To není špatně vybrané místo,“ odpověděl jsem. Po těch deseti minutách už jsem byl poměrně uklidněn. „Měli bychom to vzít šturmem, aby takovíhle hajzlové tady nebyli. Navíc ta blondýnka říká, že tam je její manžel.“ Pozvedl jsem trochu udiveně obočí. „Ty jsi vždy zastával spíše nekonfrontační názory.“ „Ten manžel je masér a má lékařskou školu. Jí si s sebou vzali proto, že umí hodně ječet, tak jí zneužívali na nalákávání a ty zbylé nachytali tady v okolí. Dva jsou mrtví a zbytek bychom mohli přijmout. Ta ženská je sice sekretářka, ale prý jezdila na léto k babičce, tak něco o zemědělství ví. A makat bude. Zbylí čtyři jsou krejčová, učitel z gymnázia a dva zahradníci.“ Robert nedočkavě čekal, co mu řeknu.
„Kolik jich tam ještě je?“ „Prý sedm romů a tři gadžové, se kterýma spolupracovali, ale z těch sedmi je pět ženských. Tak by se to snad s pomocí prádélek dalo. Akorát ty ženský se tam prej vyžívají v mučení, tak bychom asi s sebou měli hodit. Zajatců je tam přes dvacet a jsou mezi tím i děti.“ „Asi bychom měli jednat jako lidé a tuhle skupinku, která je docela nebezpečná dorazit dříve, než někde sežene posily,“ řekl jsem zamyšleně a dodal: „Musíme ale krajně opatrně.“ „Tak půjdeme jen my dva s Ivanem. Na naše zbraně dám tlumiče a tak to zvládneme, než zjistí, že se něco děje,“ prohlásil Robert a uklidňujícně mě pohladil po ruce.
Když viděl můj výraz, tak rukou zase cuknul. „Jdeme na to. Pojedeme tvým autem a jednou vejtřaskou. Ze zbytku vezmeme dva řidiče v další vejtřasce a ti budou připraveni pomoci nám s případnou kořistí. Zpočátku zůstanou stranou. A ostatní tady mohou pobrat další oblečení a knížky v okolí. Zkuste najít něco pojízdného, ale tady v okolí mám pocit, že spíše nic nebude.“
Robert došel mezi ostatní a vyřídil tam ode mne vzkaz. „Myslím, že řídit nebudou všichni. Dva nevypadali, že by si troufli. Ale minimálně dvě stodvacítky byly vidět a zásobu akumulátorů ještě pořád máme. Snad to vydrží. Takže pár aut navíc bude. Jen si začínám říkat s kolika lidmi dorazíme na místo.“ „Lidi budeme pro vyjednávání s Táborem potřebovat.“
K budově sokola jsme se přiblížili pěšky zezadu z parku. Na střeše byl vidět strážný, ale více než okolí ho zajímala láhev nějakého alkoholu, kterou měl v ruce a její obsah se pozvolna přesouval do jeho žaludku. I když pozvolna…
Dveře, které jsme si vybrali k průniku dovnitř, byly zavřené a zamčené, ale pro Ivana to byl zhruba třicetisekundový problém. A to i s rozbalením nářadí. Sešli jsme ze schodů dolů a tam byl druhý strážný. Právě tam divoce souložil s nějakým dítětem. To, že jsme to neslyšeli dříve, bylo způsobeno tím, že dotyčné dítě bylo evidentně moták a jenom se dívalo bezvýrazně na zeď před sebou. Dotyčný chlápek byl běloch, takže asi byl jedním z gadžů a když se na nás podíval, tak podle zorniček bylo vidět, že má v sobě nějaké drogy. Nabral dech, aby vyvolal poplach. K tomu už se ale nedostal. Kulka z Ivanovy pistole ho poslala na druhou stranu řeky Styx.
V ten okamžik se na nás z jedněch dveří vyřítilo velké psisko a už cestou štěkalo. Všechny tři pistole sykly a pes už jen zakňučel. „Drž hůbu ty čókle zasrátá,“ ozvalo se zpoza dveří ženským hlasem se silným romským přízvukem. „Tam je bazén. Docela velká místnost,“ šeptl jsem. „Musíme tam. Snad tam nébudou cíle moc daléko,“ řekl Ivan, lehce pootevřel dveře a pak sebou plácnul na zem. „Jé jich tám více. Musííme opátrně,“ zašeptal směrem k nám. Za dveřmi byl vidět vstup na galerii s plným zábradlím. Potichu jsme se přemístili na galerii a pohybovali se tak, aby nás nemohli přes to zábradlí vidět. Ivan na jedné ruce odpočítal čas a ve stejnou chvíli jsme se nad zábradlím vynořili. Uviděl jsem postavu připoutanou k topení a kolem ní další tři ženy. U bazénu stály dvě další a dívaly se dolů. Nechápali jsme, jakou náhodou nás žádná z nich neviděla.
Zůstali jsme stát a ani mě, ani Robertovi se nechtělo začít střílet do zad žen. Ivan začal opatrně přelézat zábradlí a zároveň bylo vidět, jak jedna z cikánek udělala do bazénu posunek a zařvala. „Póď sém ty dilíno. Chce se mi se výsrat, tak se výseru na tébe. A jestli nepřideš, tak ti rozřežu ďécko na ténké plátky.“ Po krátké chvilce, kdy už jsme přes zábradlí stihli přelézt všichni, si rómka začala vyhrnovat sukni a obracet se k bazénu zády. To mělo ten nepříjemný efekt, že uviděla nás a my zase uviděli samopal, který jí visel na prsou. „Puff“ ozvalo se z Ivanovy zbraně a rómka po zásahu do hlavy začala padat do bazénu. Nečekal jsem, že tyhle rómky budou reagovat takovou rychlostí. Takovou rychlou reakci bych čekal tak maximálně od URNY. Tři z nich se začaly bleskově otáčet a zároveň zvedat samopaly typu škorpion na prsou. Čtvrtá přiskočila k oběti připoutané u radiátoru a přiložila jí k páteři břitvu. O sekundu později se ty tři svalily s prostřelenou hlavou. Zbývající mučitelka vytřeštila oči a zbledla tak, že byla bělejší než ty části kůže oběti, kde nebyla krev.
„Jéstli si ...„“ dál se nedostala. Z Ivanovy pistole vyšlehl další výstřel a ustřelil rómce loket. Vzápětí následoval ještě jeden do hlavy. Oběť zabublala a Robert k ní přiskočil, aby jí pomohl. Uviděl jsem, že na dně prázdného bazénu bylo asi sedm lidí, kteří se na nás dívali se směsicí obdivu a obav. Evidentně se báli, co od nás mohou očekávat. Na to, abych s nimi probíral jejich budoucnost, teď ale nebyl čas. Já s Ivanem jsme vyrazili dál do míst, odkud se ozvalo další táhlé zaječení. Tentokrát nepochybně mužské. Zdálo se nám velmi blízko, ale ukázalo se, jak takto velká budova mate.
Ve skutečnosti jsme museli proběhnout tři patra, než jsme dorazili do toho, kde asi byli zbylí darebáci. V jedněch dveřích se objevila rómka a, když nás uviděla, tak zaječela jak protržená. O chvilku později se skládala s prostřelenou hlavou. Ivan se evidentně s lidmi nepáral. Tedy doslovně možná někdy ano, ale … no raději jsem na to přestal myslet. V dalších dveřích se objevila další postava a chtěla po nás něčím hodit, ale Ivan byl rychlejší a tělo zasažené třemi kulkami se zhroutilo na prahu, zatímco věc z jeho ruky spadla do pokoje. Vyběhl jsem vpřed, ale vzápětí mi Ivan podtrhnul nohy. Nadechl jsem se, abych mu vynadal, ale v ten okamžik zaburácel velký výbuch a nade mnou přelétly střepy a střepiny. Vzápětí došlo k několika dalším výbuchům.
Když byl konečně klid, tak jsme se opatrně šli podívat do té místnosti. Ivan byl první a po nakouknutí lehce zbledl, pak se na mne podíval, a zakryl mi oči. „Tóhle by býlo na tébe tróchu móc.“ Odešli jsme po chodbě o kus dál, když se najednou jedny dveře otevřely a nějaký rómský výrostek mě zkusil uhodit po hlavě baseballovou pálkou. Za ním ze dvěří vykouknul další běloch a mířil na nás pistolí. Ivan výrostkovi prokopnul koleno a od boku zasypal dveře té místnosti palbou, zatímco levou rukou bouchnul padajícímu výrostkovi hlavou o zeď. Běloch cuknul do dveří zpátky a mladík se zhroutil na zem a jeho pálka se po zemi odkutálela. Vzápětí ze dveří vypadl ten běloch jako by ho někdo zezadu strčil. Ivan nad darovanou příležitostí nepřemýšlel a dvěma kulkami bělocha eliminoval.
„Vzávám se. Já jsem tohle nechtěl!!“ ozvalo se zoufalým hlasem ze dveří. Ivan se na mne tázavě podíval. „Šanci na vysvětlení si za tu pomoc zaslouží. Ale opatrně,“ špitnul jsem a s pistolí velmi pečlivě zamířil na dveře. Z nich vzápětí opatrně vykoukly dvě ruce s několika prsteny. Když se posunuly, tak bylo vidět jak mají na zápěstích pouta. Pak se pomalu objevil zbytek člověka. Byl oblečený do roztrhaného oblečení, ale abych posoudil jestli to bylo módou nebo špatným zacházením bych potřeboval Roberta. Na hlavě měl dredy a v uchu snad pět náušnic. „Je tu ještě někdo?“ zeptal jsem se ho. „Tady v místnosti ne, ale támhle jsou….“ ukázal na dveře zdemolované výbuchem a hlas mu na okamžik odumřel. Pak se vzpamatoval a dokončil větu „…byly dvě cikánky a …..“ nedořekl a polknul. „A dole v přízemí jich bude ještě pět u bazénu. A maj tam rukojmí. To teda měly tyhle na patře taky,“ dodal a já pochopil proč mně Ivan nedovolil do té místnosti nahlédnout. Když teď přes rozbitý práh začala prosakovat krev, tak jsem si řekl, že vlastně ani nechci vědět, kolik tam těch rukojmích měly.
„A pak je patnáctka chlapů někde ve městě za …“ slova mu odumřela a zalapal po dechu „ za… za zábavou“ vyletělo z něj a málem si nad tím slovem odplivnul. Evidentně dobře věděl, co se za tím slovem skrývá. „Ty póuta máte na sóbě próč?“ zeptal se Ivan. „Ty mi nasadili oni, protože mi nevěřili. A na rozdíl od Laca mě nezabili, protože umím vařit drogy.“ No… člověk se občas s pravdou řečenou na plná ústa setká na místech, kde by ji nečekal, od lidí od kterých by ji nečekal a v dobách, kdy by ji nečekal. „Když už jste v té upřímnosti… Co čekáte, že uděláme s vámi?“ „Ste policajti, tak mě zalígrujete do lapáku ne?“ Ivan se začal nevěřícně usmívat a já si položil ruku na čelo. Pak jsem se dotyčnému podíval do očí a řekl: „Víte… my nejsme od policie. A nejdříve jsme eliminovali tu skupinu, která vyrazila za zábavou. Pak na základě informací od ní jsme vyrazili sem. Kdo tu je ještě?“ „Jo ještě hlídka na střeše,“ řekl narkoman a v ten okamžik se za námi otevřely dveře.
Následující scénu jsem už zase vnímal jako ve zpomaleném filmu. Dotyčná hlídka do chodby vběhla a střílela po nás za běhu od boku z útočné pušky. Byl to róm asi třicetiletý a potetovaný a na sobě měl neprůstřelnou vestu, roztrhané kalhoty a bagančata. Ivan bleskově cukl do nejbližších dveří a mě ten útočník naštěstí netrefil. Útok mu ale nevydržel dlouho. Udělal totiž jen dva kroky a v ten moment stoupl na tu basebalovou pálku, kterou jsem předtím málem dostal zásah do hlavy. Vzápětí mu po ní uklouzla noha a dotyčný sebou seknul na podlahu tak dokonale, že se pusou trefil na svojí útočnou pušku. Mám pocit, že by momentálně docela dost potřeboval zubaře, pokud by proti němu nestál profesionální zabiják. Ivan, který vykoukl s připravenou zbraní se teď neprofesionálně rozesmál, ale přitom na něj stále profesionálně mířil. Když se dosmál, tak se nahlas zeptal: „Chcéme od něéj nějáke informááce?“ „Ale jo,“ odpověděl jsem, zatímco se tento poslední darebák válel po zemi a svíjel se bolestí. No ono asi sedm přeražených zubů najednou… není sranda.
Vzápětí dotyčný vzhlédl a uviděl Ivana. Najednou vytřeštil oči, zaúpěl a po čtyřech dolezl k mým nohám a obejmul je. Připadal mi jako štěně, které se něčeho bojí a schovává se za páníčkem. Pak mi došlo proč se tak asi chová. „Vy se znáte?“ zeptal jsem se Ivana lehce škodolibě. „Nemnožko šééfe,“ odpověděl Ivan s ošklivým úsměvem na tváři. V tu chvíli dotyčný ode mne odskočil, jak kočka od rozžhavené plotny. Začal jsem mluvit tím tónem, který mi před pár dny Robert „pochválil“ v areálu mlýna. „Řekneš mi všechny informace. Kdo tady je a kdo by mohl dorazit. Co jste tady dělali a co všechno tady máte.“ Velmi rychle jsem se dověděl, že tady mají v několika místnostech zbraně a zásoby alkoholu. A také, že gadžy drží ve vypuštěném bazénu. A že všichni důležití jsou támhle v té místnosti…. Pak mu slova trochu odumřela na rtech, když uviděl kaluž rozlévající se ze zdemolovaných dveří. Vzápětí zvracel a měl jsem pocit, že v tom byly ještě některé zbytky zubů, které předtím nevyplivnul a nebo je spolknul. Ivan mu položil ruku na rameno a dotyčný s dávením rázem přestal. Dověděli jsme se, že se trhli od větší romské party, která si nechtěla tolik „užívat zábavy“ a že ti gadžové se k nim přidali až předevčírem, když na sebe náhodou narazili v lékárně a zjistili, že jsou také zaměření na psychotropní látky.
Pak jsem se v reakci na to dověděl od toho „chemika“, že vlastně přijeli z Tábora, kde byli ve chvíli, kdy k Tomu došlo. A že jich bylo více. V ten okamžik jsem ztuhnul, protože se mi v hlavě vynořila otázka, kterou jsem vzápětí položil. „Nezastavili jste náhodou cestou na nějakou chvíli v jedné vesnici? A nezabíjeli jste tam náhodou?“ Zblednul, což mi víceméně stačilo jako přiznání. Začal jsem vidět rudě a, když jsem se probral, tak róm se vyděšeně tisknul k Ivanovi, kterého se předtím bál jak čert kříže, a já mlátil do značně pochroumaného „chemika“, který na mě ječel: „Já se těch dětí zastával, já jsem je chránil, beze mne by je poznásilňovali hned první den všecky!!!“ A Ivan? Ivan se na mě díval jako na zajímavý studijní případ a já si všiml, že má v ruce moji pistoli.
„Zabít hó by néébylo nejlééépší, ale úúlevit si můůžete,“ prohlásil, když si všiml pohledu na pistoli a okamžitě mi ji vrátil. „Kompléxní komuníta pótřéébujé tálenty všého drůhu.“ „Boha jeho“ vylétlo ze mne, když jsem nabral dech. „ÓÓd tóóhohlé bůdete jéštěé něéco potřébovááti?“ zeptal se Ivan a ukázal na hlídku ze střechy, která mu objímala stehno, zatímco jí tekla po bradě krev. Zavrtěl jsem hlavou a v ten okamžik Ivan poslal kulku do mužova těla. Pak jsme pozvolna všichni tři sešli dolů k Robertovi. Uviděl jsem, že lidi z bazénu vylezli a dva z nich si teď užívali kopání do mrtvol. Na chemika se dívali docela nevraživě. Skupinka dětí se choulila s dvěma ženami v koutku místnosti s bazénem a tři další muži se mezi sebou dělili o jednu cigaretu a placatici, které kolovaly z ruky do ruky.
Robert na nás v první chvíli zamířil, ale pak se uklidnil, když jsme mu řekli, že je už klid a pak nám sdělil, že zachránění se k nám jednorázově přidali. To mě potěšilo jen částečně, protože se ukázalo, že tady jsou relativně neužitečná povolání. Dva překladatelé, jeden metař, jeden uvaděč v divadle, jedna účetní, jedna stylistka a dvě prostitutky. A dvacet dětí. A dvacet mrtvol vedle v malém bazénku. Mezi nimi bohužel i manžel té blondýny, kvůli kterému jsme sem vlastně vyrazili. „Kam to pobereme?“ zeptal se Robert. „Naložíme na náklaďáky materiál a oni si můžou vlézt nahoru,“ řekl jsem, pak jsem se obrátil na ostatní a zvýšil hlas: „Takže prosím věnujte mi pozornost. Jsem vedoucí naší komunity a tam mě prosím budete poslouchat. Všichni teď naložíte všechen zajímavý materiál do náklaďáků, které přistavíme před vchod.“ „Já budu hlídat děti,“ prohlásila jedna paní. „To teda nebudete. Děti budou nosit taky,“ utnul jsem ji v zárodku. Bude lepší, když si uvědomí, že to u nás nebude med, hned na začátku. „Jestli bydlíte někde poblíž, tak si tam můžete dojít pro věci. Za pár hodin z Prahy odjíždíme a neplánujeme se v příštích týdnech až měsících vracet.“ „A proč nezůstaneme v Praze, vždyť tady je spousta zásob?“ ozvala se druhá z žen. „Tady je to momentálně akorát tak o chycení nějaké infekce. Tady v budově to jde, ale venku je to hrozné. Nicméně jestli někdo z Vás s námi nechce…. Nutit nikoho nebudeme. Je to jen a jen na Vás. U nás vás čeká makačka, ale snad pravidelné jídlo, voda, sprcha s teplou vodou a zbytky civilizace.“ Dotyční se tvářili nevěřícně. Asi jim předtím ještě pořád nedošlo jak je situace vážná. Teď už nejspíše ano. Nakonec se stejně připojili všichni a začali pracovat a nakládat věci na auta.
Celkem jsme si pomohli od téhle romské skupinky asi k stovce pistolí, třiceti brokovnicím, šesti loveckým kulovnicím, deseti samopalům škorpion a šesti samopalům vzor padesát osm. A také jsme získali množství munice a chladných zbraní. A taky pár hektolitrů tvrdého alkoholu. Naložení se nakonec ukázalo menším problémem, než bych čekal. Opravdu nosili všichni.
Pak jsem si všiml, že na kraji Riegrových sadů stojí dvě auta, která by měla být pojízdná a ukázal na ně těm zachráněným mužům. „Támhle tím bychom mohli odvézt další zásoby. Kdo z vás umí řídit?“ „Já řídit umím, ale tímhle zabijáckým autem teda nepojedu,“ prohlásil jeden z překladatelů. „Co?“ zeptal jsem se ho poněkud nevěřícně. „Viděl jsem na videu, jak to vypadá, když škodovka stodvacítka narazí do překážky v šedesátce. A prostě do tak zabijáckého auta nesednu.“ Poněkud jsem se zachmuřil. Jednání tohoto překladatele se mi prostě nelíbilo. „Umíte řídit náklaďák?“ „Ne. Víte co, já budu řídit támhleto,“ prohlásil a ukázal mi někam za rameno. Nemusel jsem se ani otáčet. Bylo mi jasné, na které auto ukázal i bez Robertova naštvaného výrazu. „Pro to auto řidiče máme. A to dokonce jeho majitele. Takže laskavě odřídíte škodovku stodvacítku,“ řekl jsem hlasem, který jsem se snažil mít laskavý i když mi to moc nešlo. „A nebo můžete odřídit ten Wartburg.“ Pan překladatel se na mě podíval jako na blázna. „Ani mě nehne.“
Zhluboka jsem se nadechl. Myslím, že pán přece jenom ještě pořád nepochopil, jak hluboko jsme v loji. Je načase zkusit přímější otázky. „Myslíte, že budete u nás ve vesnici ochoten kydat hnůj?“ „No to si uhod prcku. Já vám něco přeložím pokud bude potřeba a možná občas pomůžu v mimořádných případech třeba při povodních a nebo třeba i při sklizni, ale snad nečekáte, že budu makat jak barevný, když je kolem všude spousta zásob.“ Povzdechl jsem si a pomyslel si, že s některými lidmi je prostě mnohem jednodušší vyběhnout než vyjít. Ale na takovéhle … jak se to slušně… jo už vím… blbce nemám vážně čas.
„Dobrá milí zlatí. Asi jste mě předtím nepochopili dostatečně. Já vám nenabízím dovolenou. Já vám nabízím tvrdou práci. A váš přístup, který mi tak trochu připomíná přístup cikánů, se mi nelíbí.“ Nepoužívám neslušná slova rád, ale tohle mi do úst momentálně sedlo a doufal jsem, že ho to přirovnání probere. Nezabralo to, sebral se a odešel. Jenže překvapivě se sebou vzal jen svojí dceru, která tu byla. „Ty si debil. Nepoznáš nejlepší nabídku dne, ani když jí máš na stříbrném podnose se šipkama,“ komentoval to druhý překladatel. Zbytek se mi poté za odchodivšího omluvil, ale opatrně se ujišťoval, že nebudou muset pracovat na nás. Tak jsem jim vysvětlil, že budeme pracovat všichni. Trochu je to uklidnilo.
Na Prahu se během tohoto našeho rozhovoru snesla noc. Už za tmy jsme pokračovali dál. Chtěl jsem ostatním vynadat, že si s V3Skami svítí, ale bylo mi vysvětleno, že ty mají dynama a tak si svítit mohou bez rizika vybití baterky. Vrátili jsme se na Václavské náměstí a vyrazili během pěti minut dál. Vypadalo to skoro strašidelně, jak se zcela opuštěným městem proplétala kolona dvaceti vozidel. Všechny zachráněné jsme vybavili hadrem namočeným ve směsi vody a octa, aby měli přes co dýchat.
Přejezd Wilsonovou třídou a přes Nuselský most byl v klidu. Jen jsem si všiml několika lidí, kteří z Vyšehradu házeli dolů z hradeb nějaké tělo. A ta hromada těl dole pod hradbami vypadala docela velká. Chvilku jsem přemýšlel, co se tam asi děje, ale pak jsem se začal zase věnovat řízení, protože jsem škrtnul nárazníkem o nějakou Alfu Romeo. Na boku jí po mně zbyl šrám, ale myslím, že je to už v tuto dobu jedno.
U vrchního soudu v Praze jsme zjistili, že je most, po kterém jsme potřebovali projet, zatarasený. A mně se zdálo, že je to provedeno cíleně, tak jsem vysílačkami zavelel pohotovost. Vzápětí jsem zjistil, že je to na místě, protože za námi se objevili lidé, kteří se naší kolonu pokusili zezadu bez odporu eliminovat. Jenže místo nepřipravených řidičů se prvnímu z útočníků, který otevřel dveře od auta, o nos opřela hlaveň brokovnice. Vzápětí jsem zjistil, že kolem nás je asi padesátka útočníků, která byla vybavena převážně puškami a na nadjezdu u Paláce kultury měli dokonce kulomet na trojnožce. Jenže čtyři z nich jsme teď měli fakticky jako rukojmí, protože si nedali dost pozor.
„Vzdejte se. Nemáte šanci,“ zakřičel jeden z útočníků, který asi měl status vyjednavače. Bylo nás dvacet dospělých a tak jsem přemýšlel, co se bude dít teď. Zatím na nás nestříleli, ale byl bych rád, aby to vydrželo. „Složte zbraně a vyšlete člověka na jednání.“ „Chtěl bych opačné pořadí. Pošleme člověka na jednání a pak teprve dojednáme další akce,“ odpověděl jsem zakřičením. „Nedělejte si to horší. Stejně se k nám přidáte.“ ´To nás tedy ani nenapadne,´ pomyslel jsem si v duchu. Nahlas jsem ale odpověděl: „Proč by to pro nás mělo být výhodné?“ „Seš slepej nebo blbej debile?“ ozvalo se značně naštvanějším hlasem z druhé strany. Vzal jsem malý dalekohled a podíval se na ty, kteří na nás mířili. S překvapením jsem zjistil, že několik z nich jsou nejspíše podle vzhledu motáci. „Slepý nejsem. Takže vidím, že vás není na boj padesát. Nebo alespoň ne při smyslech. Takže navrhuji jednání někde v soukromí stranou.“ Druhý hlas na toto velmi sprostě zanadával, zatímco první řekl: „Tak dole v podchodu.“
Tam jsem se sešel s asi pětatřicetiletým značně obtloustlým a poněkud ošklivým mužem na kterého se tiskla asi dvacetiletá kočka. A vypadalo to, že zcela dobrovolně a ještě měla v druhé ruce petrolejku, kterou svítila. Byl jsem tím asi tak konsternován, že to bylo vidět i přes přilbu. „Jarda Horský. Já chtěl při Tom, co se stalo, spáchat sebevraždu, ale když se mi podařilo zachránit tuhle kočičku a ona se ke mně přilepila, tak jsem si to rozmyslel. Asi jsem taky zpočátku patřil k těm postiženým, ale mám pocit, že mě z toho vytáhnulo zazvonění telefonu. Jenže to skončilo dříve, než jsem se zcela probral. No ale dost o mě. Chceme, abyste se k nám připojili. Snažíme se tady udržet naživu co nejvíce lidí. Máte představu, kolik lidí je momentálně v Praze postižených?“ „Lukáš Čejka. Mám. Proto jsme mimo Prahu a hodláme mimo Prahu být. Protože tady je to o chycení nějaké nemoci.“ „Pokud se k nám přidáte, tak vám dáme nějaké ty prostředky…“ začal, ale já ho ani nenechal dokončit myšlenku. „Nemůžete nám nabídnout něco, co mimo Prahu mít nebudeme. Tenhle průser není jen lokální. Ten bude nejspíše minimálně celoevropský. Jinak by se tady už objevil někdo z okolních států s pomocí.“ Dotyčný lehce lapnul po dechu. „Hmmm…“ dlouze se zamyslel „… ale to nevadí. My se tady pokusíme to dát do kupy natolik, abychom co nejvíce těchhle postižených probrali.“ „Těm postiženým se začalo říkat motáci, pokud jsou schopni nouzově fungovat a nebo stojáci, pokud zůstanou kam je postavíte.“
„No dobře, dobře. Ale my fakt potřebujem, abyste nám pomohli. Je nás málo.“ „A jestli budete provozovat tenhle zastavovací systém, tak vás brzy bude ještě méně. Je jen štěstím, že jsme nezačali palbu.“ „Ustříleli bychom vás.“ „Máme útočné pušky, neprůstřelné vesty a i nějaké těžké zbraně. I kdyby jste nás dokázali přemoci, moc by z vás nezbylo.“ V tu chvíli do podchodu vběhl z jeho strany nějaký dvacetiletý mladíček s těžkým akné a dredy na hlavě. „Přijely jim posily. A přepadli nás nečekaně. Mají asi deset našich lidí.“ „Obávám se, že si nejsem jistý, jestli ta skupina opravdu patří ke mně, ale každopádně se situace změnila…“ Dál jsem se nedostal, protože mi zapípala vysílačka. „Ano?“ ozval jsem se do ní a díval se do značně rozšířených očí těch tří. „Tady Ludvík. Mám tady policejní jednotku pro zásah. Pokud je tedy potřeba. Jsme na konci kolony u Láďova auta.“
Usmál jsem se na protějšky. Asi i ošklivě. „Dobře beru zpět. Opravdu patří k nám. Takže si probereme, co bude dál. My nasedneme a odjedeme. Jestli chcete v budoucnu obchodovat s námi, tak nám sdělíte, kde máte centrálu a dáte nám nějaký dárek jako omluvu za zdržení. Když by byl výrazný, tak vám třeba dáme také nějaký drobný. Hodláme provozovat zemědělsko – průmyslovou velkou vesnici. Takže bychom mohli nabídnout do budoucna potraviny. A možná by vám i trochu pomohlo, když si pohovoříme o tom co se děje. Zdá se, že jsme informovaní lépe než vy. Tak co vy na to?“ „Já se na to vyseru. Když už si člověk říká, že má plán, který by měl fungovat, tak mu to zase nevyjde.“ V ten okamžik jsem za sebou zaznamenal pohyb. Kdyby nebyla Praha tak tichá, tak jsem asi ani nic neslyšel. Začal jsem se otáčet a povytahovat pistoli, ale dříve než jsem se otočil napůl, tak mi do přilby ťukla hlaveň pistole.
„Nehejbej se ty parchantě. Nebo z tebe udělám cedník na polívku. Dostal jsem tě. Takže propustíte všechny naše lidi, které zadržujete, pak vás budeme soudit za neposkytnutí pomoci lidem v nouzi a pak vaše společníky včleníme k nám do skupiny. Samozřejmě na nízký posty.“ „A proč by to mělo být takhle?“ „Mířím ti na hlavu. Si slepejš?“ „Ne, ale míříte mi na hlavu něčím co mě neohrožuje.“ „Cha cha. To jako seš Kostěj nesmrtelnej?“ „Ne jen mám kvalitní neprůstřelnou výbavu.“ „Chyťte ho. Sundáme mu to,“ vyhrkl k ostatním, ale ti si ještě nebyli jistí co teď. „To bych asi začal střílet já,“ prohlásil jsem hlasem, který jsem se snažil udělat ošklivým, ale pak jsem se vrátil k normálnímu: „Víte co. Já něco navrhnu. Vy na mě třikrát vystřelíte a, když mě to nevyřadí z provozu, tak jednou vystřelím já. Nebudu uhýbat a vy potom taky ne. Když byste chtěl zabránit mému výstřelu, tak ten dárek musí stát za to.“ Začal se hodně potit, ale nakonec kývl hlavou.
Oznámil jsem ostatním, co se plánuje a vzápětí se přiřítil Robert. Nejprve byl vyjukaný, ale pak uviděl pouhou pistoli v jeho ruce a uklidnil se. Teda částečně. Soudil jsem tak dle jeho vyjádření: „Takový plivátko.“ Tu svojí obří útočnou pušku měl v rukou připravenou a stejně se mu to tak úplně nelíbilo. Dotyčný vystřelil jednou do kolene, podruhé do hledí a potřetí těsně pod přílbu. To jsem viděl, jak se Robert leknul, ale i tuhle kulku oblek ustál. „Teď já,“ prohlásil jsem ledově a zvedl pistoli. „Moment. Máme dárek. Dobrej dárek. Vydrž,“ vychrlil ten Horský a zmizel i se společnicí. Pokrčil jsem trochu zmateně rameny a vyvedl toho střelce na povrch. Netrvalo ani deset minut a ten jeho společník přijel v tanku. „T 34-85,“ ozvalo se za mnou Ludvíkovým hlasem. Ani jsem se neotáčel.
„Tak co takovýhle dárek?“ zeptal se. „Proč to na nás nevytáhli?“ uslyšel jsem za sebou Láďu. „Protože to nejspíše nestihli tak rychle nastartovat.“ Což je dobře, protože my s sebou vozíme tarasnice a asi by jim to nestačilo. V tu chvíli se ozval ten, kterého jsem měl před hlavní: „Nebylo by pro naší skupinu lepší mít tank navíc než mě?“ „Ono by to nejspíše tvým odstřelením nemuselo skončit. Takže raději tak.“ „Ony by vám stejně tanky pomohly jen částečně,“ řekl jsem člověku, který se mě před chvíli pokoušel zabít. „Jak částečně?“ odpověděl málem křičením. „Tank je ultimátní zbraň a vy byste s nima udělali leda tak hovno.“
Otočil jsem se na ostatní a řekl: „Ukažte mu to.“ Samozřejmě to by nebyl Luděk, aby to vzápětí směrem k Robertovi nepoznamenal: „Lukáš chce, aby si mu to ukázal.“ „Vole,“ odpověděl Robert a sáhl za sebe do auta. Když poté on a další čtyři lidé ukázali dotyčnému machrovi protitankový raketomet, tak ho to evidentně značně nepotěšilo. Respektive jinak řečeno – zjevně ho ani nenapadlo, že by mohl někdo disponovat protitankovým arzenálem. „Do hajzlu zasranýho,“ okomentoval to. Poté jsem si s těmi dvěma místními šéfy na chvíli sednul do doby, než byl odstraněn zátaras a vzájemně jsme si vyměňovali informace. Po asi dvou minutách to začalo spíše působit dojmem, že ty dva školím. Asi deformace z práce. Ono se říká, že učitel a technolog je diagnóza a ne povolání.
Nejdůležitější informace přišla nakonec. „Dál po dálnici nemůžete. Je to tam zacpané tak, že to odstranit jednoduše nejde. Na tý silnici dokonce hořelo. Nejlepší to budete mít pokud to vezmete po trase autobusu dolů na nábřeží k podolský vodárně.“ „Hmmm to nám vlastně svým způsobem vyhovuje,“ odpověděl jsem a zamířil k naší koloně, která se s Ludvíkovou skupinou spojila do jedné hodně velké kolony. Ludvík totiž svoji skupinu také doplnil o další lidi a tak jsme teď jeli v koloně devíti osobních aut, dvaceti jednoho nákladního auta, tří obrněných vozidel (Robertovo auto a Ludvíkem sehnané dva policejní obrněné transportéry.) a jednoho tanku.
Nastoupil jsem a do vysílačky řekl: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka Komořanský průmyslový park.“ „Proč?“ ozval se věcný Ludvíkův dotaz. „Zastavíme se v mé bývalé práci. Je tam docela dost věcí, které by se mohly hodit.“ „Granáty?“ ozval se Láďa a ve vysílačce to zaburácelo několikanásobným smíchem u těch, kdo si nastavili vysílání při určité hladině zvuku. „Granáty zrovna ne. Opravuji. Je tam docela dost věcí, které by mohly být k užitku.“
Brána byla otevřená a byla tam jen závora. Uvnitř vrátnice byl hlídací pes - vlčák. Znal jsem ho. Vždy když jsem procházel vrátnicí, tak na mne štěkal ostošest. Teď vypadal hodně bídně a, když jsem otevřel dveře, tak místo vrčení na mě dokonce lehce zavrtěl ocasem. Uviděl jsem jeho misky, které byly prázdné a jeho pána, který byl evidentně mrtvý. Nalil jsem mu do misky trochu vody a za deset minut přišel, tvářil se podřízeně i na krysaříka, kterého měla jedna z Ludvíkem zrekvírovaných paní, a vlezl ke mně do auta pod sedadlo. A vrčel na každého, kdo mu naznačoval, aby vysedl. Závoru se nám podařilo zvednout bez velkých potíží a pak čtyři V3Sky, které byly málo naloženy zajely dovnitř. „Co tu je tak zajímavého?“ zeptal se Láďa, který se mnou automaticky šel dovnitř. „Ještěrka, která by myslím měla být pojízdná a spousta pájek, tavidel a podobných věcí.“ „Co to je vůbec za budovu?“ „To je bývalá svářečská škola z doby, kdy ještě celý tenhle areál tvořila Modřanská potrubní. Nebo jak se tenkrát jmenovala. Majitel mojí firmy si to tu pronajal, protože to ani nemusel na pájení a svařování příliš upravovat.
Spolu se mnou sem šla snad půlka lidí. Tak schválně za ják dlóuho to otévřeš,“ říkal Ivan jednomu klučinovi, kterého zrekrutoval Ludvík. „Ón je záméčníík,“ řekl ještě směrem ke mně. „Třicet vteřin až minuta,“ odpověděl mu. „Já budu rychlejší,“ řekl jsem tak mimochodem a odstrčil zámečníka stranou. Ivan se rozesmál. „Tý a rychléjšíí? Nenééch se výsmát.“ Na okamžik jsem se zarazil a něco mne napadlo. „Chceš se vsadit?“ „To némůůžééš výhráát. Víděl jsem tě odemýkat. Jéstli se chceš vsáádit, ták vsááď kóně a předvééď se.“ „Když prohraji, tak ti dám za ten rok, kdy končí naše domluva, na cestu domů koně a munice co uneseš v rukou. A když vyhraji, tak budeš souhlasit, že tu zůstaneš dva roky místo jednoho?“ „Nemůžeš výhrát. Ténhle zámek je bezpečnóstní. Ten se rýchleji otévřít nédá.“ Usmál jsem se. „Sázka?“ řekl jsem a zvedl jedno obočí. „Kdýž jsi ochótný mí dát kóně, tak já si stěžóvát nebůdu,“ řekl Ivan a napřáhl ke mně ruku. Já mu s ní potřásl a při tom zopakoval „Jde o to ty dveře otevřít, aniž by při tom byly použity prostředky jako trhaviny a podobně.“ Ivan to odkýval.
Potom jsem sáhnul do kapsy, vytáhnul klíče a dveře odemknul. „Já v pátek před Tím dozoroval odpolední směnu a zamykal, takže mám klíče,“ řekl jsem Ivanovi, který vypadal, jako kdyby mu uletěla včelstva z celé Evropy. „Tó sém nečékal. Ale býlo to reguléérní. Có sé dá děélat.“ Kolem panovalo docela veselí. Část lidí to možná Ivanovi jako rusovi přála, ale většina se jen smála vtipnosti scény a Ivanovu výrazu, když jsem začal odemykat. Vešel jsem dovnitř a z kastlíku po levici vytáhnul automaticky papír ve své přihrádce. Láďa za mnou dostal další záchvat smíchu. „Budeš vyřizovat pracovní problémy?“ Já se podíval na papír ve své ruce a okomentoval to: „Automatika pracuje.“ „Jo to znám. To je taková ta sekaná. To je ten stav, kdy dojíš jogurt, v tu chvíli se nad něčím zamyslíš a najednou se divíš, že dáváš do dřezu kelímek a přemýšlíš, kde máš lžičku.“ Smutně jsem se usmál a zamířil k sobě do kanceláře.
Ze svého stolu jsem si vzal všechny tabulky a knihy, které se dle mne ještě mohly hodit. Ze zdi jsem strhnul vytištěný a izolepou přilepený plánek firmy a dal ho do rukou dětem, které přemýšlely, jak by pomohly. „To světle modré jsou toalety a kuchyňky. Z nich vyberte toaletní papíry, papírové ubrousky, mýdla, jary, solviny, cukr a sůl.“ Pak jsem dal pokyny sbalit všechny věci. Ještěrka opravdu fungovala. „Ta je ale hodně stará,“ komentoval jí Láďa, „skoro se divím, že nemá vzádu hvězdu.“ „Já se skoro divím, že vzadu nemá orlici s hákovým křížem v pařátech,“ odpověděl jsem mu a oba jsme se tomu usmáli. Sedl jsem za řízení a naložil na V3Sky všechny palety s plynovými bombami a několik dalších, které byly naloženy věcmi na svaření nebo po svaření a u kterých jsem si myslel, že by se mohly někdy hodit. Teď v noci bez osvětlení vypadala firma bezútěšně a tak jsem zašel do rozvodny a v ní odojil firmu od sítě, nastartoval elektrocentrálu a připojil jí na firemní rozvod. „Vy jste tady nějaký připravený,“ komentoval to Robert. „To víš povodně jsou potvora. A náš šéf byl šetřílek, tak jsme měli starou ještěrku a starou elektrocentrálu. Dříve jsem nadával, že šetří a dneska jsem rád, že byl takový, protože je obojí funkční a tak si to můžeme odvézt.
Nakonec jsme vyrazili dál o několik tun těžší. Sbalili jsme asi dvacet kilo čistého stříbra, dvě stě kilo nejrůznějších pájek a naložili jsme i několik palet měděných polotvarů a měděných kabelů. Ze stěn jsem nechal odmontovat všechny MARSkové skříňky i s obsahem. Sbalil jsem také všechny montérky. I nad tím se někteří podivovali, že prý je hadrů dost, ale Láďa to utnul prohlášením: „Já se nenechám namotat na soustruh proto, že mám na sobě nějaký blbý hadry místo montérek. Tam nahoře na náklaďáku to nepřekáží.“ Jako poslední jsem odpojil a naložil elektrocentrálu.
Zbytek cesty byl poměrně v klidu. Díval jsem se, jak za hranicemi města se náklaďák přede mnou otevřel, lidé si sundali dýchací ochrany nejrůznější provenience a užívali si čerstvého vzduchu. Na jednom místě nám kiksnul tank. Než jsme ho nouzově opravili, tak jsme spatřili osm pasoucích se ovcí, tak jsme je pochytali a naložili je na poslední poloprázdný nákladní vůz. „Doufám, že cestou nepotkáme nějakého býka. A nebo protitankový kanón. To už bych zbytek cesty stála na jedný noze a část cesty né na svý,“ prohlásila účetní zachráněná v budově sokola. Ta si zatím s dalšími třemi neřidiči a deseti dětmi užívala pohodlí poloprázdné korby. „Měla jste se naučit řídit,“ odpověděla jí paní Soudková se smíchem. „Jo. Manžel měl pravdu. Ale jak jsem to měla vědět?“ dodala účetní a s rezignovaným výrazem zajistila bočnici korby.
V Černomlejnově byl klid. Milan nám sdělil, že se tu objevili nějací železničáři až z České Třebové. A že měli zájem o nějaká zvířata. Evidentně jim velel někdo, kdo nebyl hloupý a připravoval se na nejhorší. „Prý se vrátí s něčim na výměnu,“ dodal ještě Milan. A ukzal mi na čem místní mezitím pracovali. Udělali cedule s nápisem: „Bezpečnostní zóna vesnice Černomlejnov. Vstup zakázán. Po cizích lidech rovnou střílíme. Pro navázání kontaktu použijte asfaltové silnice, které do vesnice vedou.“ Pod tím to samé v mnohem menším provedení v angličtině, němčině a ruštině a pod tím klasická cedulka nepovolaným vstup zakázán s přeškrtnutým panáčkem a vedle ještě lebka. Kdo kolem téhle cedule vleze do lesa, tak po něm opravdu můžeme střílet podle vyhlášky o blbosti, která je trestná.
Většina řidičů po dojezdu instantně odpadla. Já jsem se přemohl a odpadnul jsem až po desetiminutovém rozhovoru s Milanem. Na konci jsem mu řekl: „Vzbuď mě za čtyři hodiny. A připrav mi někde místo na sváření. A spolu se mnou probuďte potom i Františka. To je ten, jak se živil jako pomocný svářeč.“ A pak jsem usnul.