Kübler-Rossové model

[sahaw]

Stale vice sleduji, ze to plati u vseho tento model. Co si myslite?


http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%BCbler-Rossov%C3%A9_model

Jednotlivé fáze, známé v angličtině pod zkratkou DABDA (ze slov Denial – popírání/šok, Anger – hněv/agrese, Bargaining – smlouvání, Depression – deprese a Acceptance – smíření) zahrnují:[2]

    Popírání (denial) – „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“, „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“
    Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.[3]
    Hněv/agrese (anger) – „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“, „Kdo za to může?“
    Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky.[3]
    Smlouvání (bargaining) – „Chci se dožít svých vnuků.“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze za…“
    Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší mocí (např. Hospodinovi) s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.[3]
    Deprese (depression) – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“
    Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje.[3] Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka.[3]
    Smíření (acceptance) – „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“
    V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní rozumem.[

[stepan-hawk]

Ale proč hned myslet na umírání. Snad jsme preppers na přežití.

Vybavuje se mi zakončení jednoho humoristického článku o zdravé výživě, kde na závěr byla glosa: Nejzdravější je umřít.

[sahaw]

Vetsina lidi zustava v prvnim bode, i kdyz jejich zivot se pomalu hrouti. Az se zhrouti, tak prijde faze 2. A to dochazi casto k nasili.

Pokud nastane nejaka PA, tak se da ocekavat prave, ze hodne lidi bude porad ve fazi 2 a ne ve vazi 3, kdy se bude chtit nejak domluvit.

[votroubek]

Ano, tohle je naprosto úžasný odkaz, díky sahaw.....
Rozhodně můžu zodpovědně říct, že nejlépe se člověku žije, když pochopí, že už dávno měl být mrtvý, a že už jen přesluhuje, jako bonus, nebo jako vrtoch všemohoucího.....
Jakmile člověk přestane lpět na životě, může být uvolněný, smířený, vyrovnaný.
Nemusí si nic nalhávat a může pochopit, že vůbec nezáleží na kvantitě, tedy jak dlouho žijeme, ale na kvalitě, jak žijeme.
Co kvalitního po nás zůstane.