Náprava těch „špatných vlastností“ však může být úspěšná pouze, pokud dotyčná osobnost má VÁŽNÝ zájem o změnu.
Někomu možná bude stačit, aby si uvědomil, že těmito "špatnými vlastnostmi" na sebe leccos říká - totiž že je slaboch. Když se vztekám, ukazuju tím jasně, že jsem v koncích, že jsem bezmocná, že neumím situaci řešit jinak a že se přes daný problém nedokážu ani přenést. Když jsem na někoho agresivní, ukazuju, že nejsem dost dobrá, abych dosáhla svého po dobrém - nebo že to, čeho chci dosáhnout, není obhajitelné. Každý slaboch je potenciální problém - může být (a s nenulovou pravděpodobností bude) snadno manipulovatelný, prodejný, nespolehlivý, neloajální, nebývá hoden důvěry, může být hádavý, lakomý, může mít sklon k násilí, manipulování s ostatními a ke všem těm ostatním špatným vlastnostem, které jsou s nedostatkem "zdravého" sebevědomí spojené. Kdyby byl pojem "zdravé sebevědomí" a jeho význam obecně znám a uznáván jako cílová norma, tak si ten, kdo si tohle uvědomí, možná dá pozor, jak se projevuje. A možná se vzchopí k tomu, aby na sobě zapracoval...
Je třeba podotknout, že se pojem „špatná vlastnost“ významově mění s časem i kulturním prostředím.
To je tím, že vlastnosti je třeba vidět na pozadí kvality sebevědomí jejich nositele. Stejně tak situace – většinou jsou „jednorozměrné“ – druhý rozměr jim dává až nositel/aktéři.
Např. zdvořilost u člověka s nízkým sebevědomím může být projevem strachu nebo hmotného zájmu, takže se nebude snažit vůči lidem, kterých se nemusí bát nebo ze kterých mu nic nekápne; zatímco u člověka se zdravým sebevědomím to bude samozřejmost.
Přitom je třeba si uvědomit, že všichni máme sklon vidět tento druhý rozměr podle toho, jací jsme my sami. Schopnost vidět reálně nám pak dávají špatné zkušenosti.
Příklad (tuhle situaci jsem zažila osobně): sekretářka nechá pootevřené dveře. Její nadřízený to může vidět ze dvou pohledů – že je sekretářka nepořádná nebo že to sekretářka udělala z nějakého důvodu. V prvním případě sekretářku seřve (což se také stalo). V druhém případě se jí po návratu slušně vyptá, proč dveře nechala pootevřené. V tomto případě si zapomněl ležet na stole klíče a sekretářka musela utíkat na vrátnici pro doporučený dopis. Nechala pootevřené dveře, aby se šéf dostal dovnitř, ale současně pověřila kolegyni z protější kanceláře, aby hlídala a případné nepovolané osoby hned z ředitelny slušně vyprovodila.
Zdravé sebevědomí, v té podobě, jak ho chápu já, je poznání svých možností a přijmutí toho daru bez výčitek. Tohle je základní předpoklad pro to, aby se člověk měl rád tím „správným způsobem“ a to je základní předpoklad pro to aby byl člověk zdráv. Až si dotyčná osobnost udělá pořádek sama v sobě, (nebo se k tomu limitně přiblíží) může bez závisti, či pocitu nadřazenosti přijmout osobnosti ostatní. Takové jaké jsou...
Ano, to je přesné:)
Největší práce, sama člověka na sobě, je asi poznání těch svých možností…. …Pro osobu „hledající“ je vyrovnání se s dalším „hledajícím“ náročnější. Tady vznikají silné nedorozumění a překonat je může prakticky jen láska. (v širším slova smyslu)
Jestliže si člověk nepřináší zdravé sebevědomí z dětství, pak ano, pak celý život hledá. A protože dokonalost neexistuje, hledáme prakticky všichni. Hledáme lásku, respekt, zájem a porozumění, zčásti proto, že se nám jich dostatečně nedostalo v dětství, zčásti proto, že to jsou hodnoty, které prostě bytostně potřebujeme – vedle jídla, pití, spánku. To jsou hodnoty, které tvoří to „bezpečí“, stojící v základu Maslowovy pyramidy potřeb jako základní fyziologická potřeba.
Jenže jak najít tohle všechno ve světě, kde většina lidí trpí středně těžkým až těžkým komplexem méněcennosti (= nedostatečným sebevědomím) a má plné ruce práce sama se sebou? Těžko - proto je třeba, aby si lidi uvědomili, že nedostatečné sebevědomí se projevuje prakticky v každém aspektu našeho jednání a je to kyselina, která nám ničí život a šance na štěstí. A jestliže ho za něčím nevidíme, není to tím, že tam není, nýbrž tím, že nejsme schopni v té změti informací vidět ty patřičné vazby.
K tomu, abychom je viděli, chybí ještě jedna podstatná informace - výše uvedený úvod totiž není kompletní.
Ve chvíli, kdy dítě cítí nedostatek lásky a zájmu, začíná pozorovat, čemu rodiče/blízcí dávají přednost před ním. Musí do práce, aby vydělali peníze – aha, takže když budu mít peníze, budou mě mít rádi. Musí jít nakoupit – aha, mít věci je důležitější než být se mnou. Musí jít do posilovny – aha, svaly jsou pro ně důležitější než já. Je tedy třeba mít svaly. Musí na večeři k šéfovi, protože otec by rád povýšil – aha, takže když budu mít významné postavení, budou mě mít rádi. Musí jít umýt auto – aha, auto mají radši než mě. Atd. atd. Dítě má sklon zjednodušovat, všechno vztahuje na sebe.
Stejně tak dítě bere podněty, pochvaly a pokárání. Rozlil jsi čaj na koberec, dostaneš na zadek – aha, koberec je důležitější než já. Nedojedl jsi polívku – aha, polívka je důležitější než já. Neumíš si zavázat tkaničky – budu-li to umět, budou mě mít rádi.
Třetí zdroj informací pro budování „žebříčku hodnot“ je to, jak se chovají rodiče. Otec mluví sprostě? Asi to patří k dospělému muži – budu taky mluvit sprostě. Když něco provedu, dostanu výprask – násilí je tedy normální způsob, jak někoho slabšího potrestat nebo k něčemu donutit. Matka vydírá tím, že se uráží? Aha, takhle je tedy třeba se chovat, když chci něčeho dosáhnout. Rodiče jsou na sebe protivní? Dítě takový způsob chování k ostatním bude praktikovat taky.
A tímto způsobem odkouká od rodičů „žebříček hodnot“ a způsoby chování a pochopí, o co se má v životě snažit, aby ho měli rádi nebo aby alespoň dosáhlo svého a získalo „zástupné hodnoty“ za lásku a zájem svých rodičů a později dalších lidí. Problém je v tom, že ani rodiče nebyli "zdravě" sebevědomí a potomkovi svůj komplex méněcennosti pravděpodobně v plné míře předají, čimž i jeho připraví do značné míry o šance být šťastný. Protože štěstí se "zdravým" sebevědomím dost úzce souvisí.
