Citovaný článek a jím doporučené metody by se daly dlouze rozebírat, taky nemám dojem, že by jím navrhované řešení bylo ideální, ale diskuse pod článkem je fakt zajímavá. Tak nějak mají všichni pocit, že se v Americe doporučuje nechat dítě dělat, co se mu zachce - hlavně je nebít. Ale lhostejnost vůči tomu, co dítě dělá, žádná alternativní výchovná metoda nedoporučuje - a myslím, že právě nedostatek zájmu je příčinou všech problémů.
Předesílám, že to, co se tady budu pracně pokoušet srozumitelně naformulovat, nemám vyčtené z žádných knížek, takže neznám odbornou terminologii a potřebné pojmy jsem si "pojmenovala" sama, abych se v tom neztratila. Knihy, které podporují moje představy, cituji pro úplnost. Možná existují i jiné, které jim odporují - budu vděčná za jakýkoliv odkaz tohoto typu.
Základní teze, od které se všechno odvíjí, je představa, že člověk vedle fyziologických potřeb (jídlo, teplo, bezpečí) má i společenské potřeby, které dokážou být v konkrétních situacích silnější než ty fyziologické.
První z nich je potřeba lásky. Jakkoliv je pojem láska možná romantickým nesmyslem, stojí za ním biochemie, která se stará o to, aby jednotlivec měl snahu zplodit potomky. V případě fyzického kontaktu biochemie způsobí pocity příjemné, které jedince motivují k jeho vyhledávání. Takže si vůbec nejsem jistá, jestli taky nejde o fyziologickou potřebu...
Druhou společenskou potřebou je to, čemu říkám potřeba uznání. Život ve skupině člověka staví před nutnost vydobýt si ve své skupině určité místo. To souvisí se snahou zajistit co nejlépe své potomky - kdo to dokáže lépe než ten, kdo je silný, respektovaný a oblíbený? Takový muž získá nejlepší ženu/nejvíce žen, největší podíl na společné kořisti, nejlépe chráněné obydlí a ochranu skupiny, pro kterou je dobrý bojovník a lovec nejvyšší hodnotou. Nikdo si na něj netroufne. Nejkrásnější a nejšikovnější žena získá jako otce svých dětí nejlepšího muže a pro své potomky tak nejlepší možné místo ve skupině.
Obě tyto potřeby úzce souvisí s vědomím vlastní hodnoty (zdravým sebevědomím) jako vlastností, které je snad nejdůležitější výbavou člověka pro život. Toto vědomí člověk získává od okamžiku, kdy se narodil - nejprve skrze matku, která se o něj stará, později prostřednictvím celé rodiny a jemu nejbližších lidí, kteří svou láskou vůči dítěti upevňují v dítěti pocit, že je hodnotným člověkem, který si zaslouží být bezvýhradně milován a respektován. Prostřednictvím fyzického kontaktu při kojení, koupání, mazlení, chování, uspávání apod. človíček získává vztah k vlastnímu tělu, naučí se je akceptovat, protože mu jeho blízcí ukazují svou láskou a péčí, že je fyzický kontakt s ním těší. Rodiče dítěti tím, že mu věnují pozornost, ukazují, že je pozornosti hodno. Tím, že se mu snaží vysvětlit své jednání, učí své dítě, že jim na dítěti záleží, že chtějí, aby jim rozumělo.
To nejhorší, co lze dítěti udělat, je trestat je nezájmem a odnětím lásky - nemluvit s ním, nevšímati si ho, neodpovídat mu, vyhýbat se jeho pokusům o kontakt. Rodiče tím říkají, že dítě budou mít rádi jen tehdy, když bude dělat to, co od něj chtějí. To je ale manipulativní jednání - jednání ve snaze prosadit své zájmy na úkor zájmů někoho jiného. Ukazuje to dítěti, že láska se musí něčím "zaplatit".
Vždycky, když o tomto tématu s někým mluvím, objeví se otázka: "A co když si dítě něco vynucuje - když např. pořád pláče a chce se chovat? Když mu ustoupím, zotročí si mě..." Jedním ze zákonů přežití je, že živé stvoření musí být přizpůsobivé, aby přežilo. Přizpůsobivé znamená schopné vytěžit z každé situace pro sebe to nejlepší. Každé dítě tedy bude zkoušet, kam až ho rodiče v této snaze pustí.
Vyhovět dítěti je řešení dočasné. Dřív nebo později musí matka dítěti vysvětlit, že to takto nejde - je třeba nechat dítě "uřvat, až usne". Rozhodující je, jak se přitom matka k dítěti zachová. Moudré ženy v takové situaci radí položit dítě do kolíbky a zůstat u něj, držet je za ručku a povídat mu klidným hlasem, bez rozčilování, s úsměvem - ale taky bez jakékoliv ochoty je znovu chovat. Matka tedy dítě nezavrhne, protože dítě něco chce - trpělivě mu dává najevo, že je miluje, ať se vzteká, jak chce, ale že mu vyhovět prostě nehodlá. Dítě nemá pocit, že je kvůli svému požadavku "špatné" - jen vidí, že řev nevede k cíli. Jestliže matka začne na řvoucí dítě křičet, otočí se k němu zády nebo ho dokonce trestá fyzicky, ukazuje mu jasně, že splnění požadavků lze (od slabšího jedince) dosáhnout agresí a násilím. Ukazuje mu, že jeho vlastní potřeby ji nezajímají - a to není přístup milujícího člověka. Takové dítě si nemůže vybudovat zdravé sebevědomí, když mu vlastní rodiče tak záhy jasně ukazují, že jim na něm zas až tak nezáleží a že jim nestojí za trochu trpělivosti a času.
Tuto mou představu plně podporuje kniha od Dr. Ross Campbell "Potřebuji tvou lásku". Čili v tomto ohledu jsem žádné kolo nevynalezla, předešli mě jiní. Myslím si ale, že tento přístup k výchově by se měl rodičům malých dětí připomínat nejlépe co čtvrt hodiny.
No, nečekám, že se k napsanému rozpoutá nějaká větší diskuse, tím spíš, že toto fórum je doménu mužských. Ale věřte nebo ne, zdravé sebevědomí je snad nejpřitažlivější mužskou vlastností:) Příště do tématu zapojím i otce, slibuju...
