Autor Téma: Útěk z města  (Přečteno 653 krát)

Offline votroubek

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 5207
  • do nebe si bereme to, co jsme v životě rozdali....
Útěk z města
« kdy: Srpen 19, 2015, 06:48:04 odpoledne »
Šoural jjsem se do práce, do půl těla v trenýrkách, šílená vedra mne k tomu donutily, ale až mám spálemý ramena, přřehodil jsem si přes ramena triko. Mám ranní a v sedm hodin ráno pětatřicet, vše rozpálené, šílené. Do modřanské potrubní to mám sice flák, ale stavím se pro věci od kámoše, na ty moje strojky....  Pořád se mi honí hlavou ta marnost. Žijem v nájmu, a ze dvou platů nám toho moc nezbývá. Nejhorší jsou deprese z neuskutečnělých očekávání, a já vlastně žádná očekávání nemám...Do práce, z práce, na směny, žena taky, potkáváme se občas doma, víkendy proležíme, jak jsme unavení a v pondělí znova....jsem tady, Modřenská Potrubní, to je můj chlebodárce. No, další směna, další den, další horka, další dřina. Tahám na paledách ručně obrobky a pak je nakládám vysokozdvižným vozíkem.Jsou to díly k zavlažovacím stanicím.Desítky kamionů, stovky tun,moje práce, dělám co mi řeknou.Je květen a krutá vedra trvají už od začátku dubna, ani tráva nevyrostla, letošek bude fakt zajímavej. Kopec peněz stály naše pokusy o druhý děcko, svině doktorský slibovali úspěch a pořád jen zaplať, zaplať, zaplať.
kopce preparátů, kopce vyšetření a nikde nic. Podojit, okrást, odkopnout, jak univerzální postup.Tahám tady těžký břemena a vlastně jsem rád.
Jsem rád, že mám práci. Kdybych ji neměl, museli bychom se vystěhovat.Spolenosti zdražují vodu, jedno spláchnutí stojí dvacetikorunu, dáváme si pozor, ale stejně za vodu utratíme majlant. Díky suchu se zvedá cena potravin, nafty, všeho.Lidi začínají syslovat, ale já nemám z čeho. vyjdeme jen tak tak.Mám akorát bycykl a za něj vozejk, dvoukolák, na čtyři metráky, super konstrukce od kámoše... Sedím v tom vozíku, na nádrži rozpálenýho hydraulickýho oleje, fouká na mě horký vzduch z chladičú a beton je taky rozpáleNej, že se na něj nedá sáhnout.
Pracoval jsem rád, bylo to rozhodně lepší, než nepracovat rád. Zpátky domů jsem už jel busem , vymontovali  okna, nadalo se v té plechové krabici být.natož cestovat. Syn měl bejt už doma, bydleli jsme v jedenáctém patře jedenáctipatrovém paneláku v   chodově        .
Žžena pracovala v nákupním centru, kousek od domova, prodávala adidasky boty. Čím víc pruhů, tín víc adidas, zlobil jsem ji.
Ten den jsem se synem, s honzou byl házet kameny a střílet z praku. Moc mu to šlo, donesl jsem mu v kapse z fabriky hrst ocelových matiček a když mu to půjde, dám mu ocelové kuličky. Prak jsem mu udělal podle předlohy barnet, s opěrkou a mířidly, viděl jsem i průhledový kolimátor.
Bojím se o něj, matičky mu dávám, jen když jsme spolu. Je šikovnej, a paže mu tím sílí, našel jsem u babičky v litomyšli sílící péra po dědovi, tak cvičí. Chtěl by střílet závodně. Budu tím nejpyšnějším fotříkem na světě, když se na závodech něčeho trefí. Já v životě nic nedotáhl do konce.
Leda ty svoje modely parních a stirlingovejch motorů, to jo, pro radost. Šli jsme domů, nahoře v bytě byla výheň, 4O stupňů dnes. Obraz ze satelitu sebou cukal, rozpadal se  a pak vypnuli elektřinu. Všude. Chudák  mamka, pomyslel jsem si, šlapat po odpolední do schodů, nebude jí veselo. A noc bez ventilátorů bude krutá.V pořádku se mamka došourala domů, spocená jako kobyla, nesla nákup.Zítra je sobota, budem chrápat do oběda, honzík je hodnej, nechá nás....
Ráno jsem otevřel oči a jakési ševelení mně vytáhlo z postele. Vylezl jsem opatrně z postele , abych nevzbudil mamku a zavřel dveře od ložnice. Může spát aspoň ona. Otevřel jsem dveře na chodbu a ta bzučela jako úl. Co je, ptám se sousedky.
Prej dvoum chlepíkům přestal jít kardiostimulátor  a auta až na pár vyjimej nejedou.Na silnicích se auta zastavila tak, jak jela a kolem dokola vládnul veselý chaos.Polibte mi zadnici, pomyslel jsem si, sobota patří rodině, jdu vařit oběd, zabouchl jsem dveře bytu.
Vařil jsem já, špagety s omáčkou z kaflandu a strouhaným parmazánem. Dopadlo to dobře, špagety jsem nepřipálil a tak jsme pojedli a poobědě jsme měli jít jako rodinka  na výlet k vltavě.No, ona už nebyla vltava co bejjvala, a právě proto chtěl honzík vidět ten smrdutý potok na dně řečiště., v kterém ležely lodě.  Veselý pohled.Sucha trvají dva roky, kdo ví, co bude...
Jenže,před domem byl takový šrumec, že se mamka rozhodla, že nikam nepůjdem, neměla ráda ani hluk a ani prahu, myslella, že skončíme někde na vsi  v domečku se zahrádkou voňavých bylinek a meztím jsme se zahákli v praze. aHotové terno. Lidi řvali, my vytáhli karty a mastili ferbla. V  tom šíleném hicu, však zítra bude určitě klid.
Ráno přestala téct voda a bylo to vážné, nemoci spláchnout, ani se osprchovat.Křikn neustával, budem muset jednat, něco dělat, někoho se zeptat, co se děje, co  to znamená.Vlezl jsem ne chdbu a zůstal v šoku, neskutečný nepořádek, všude poházené věci, odpadky, lidi na sebe řvali...Co se děje, ptám se souseda. Nejde nikde elektřina a ani auta nejezdí. sanitky nejezdí a tady je pár mrtvých, několik z vedra, několika se zastavily kardiostimulátory... bože můj, polknul jsem. Vrátil jsem se do bytu a a řekl ženě, že musíme pryč, a to hned.
Tady to nejde. třebaa do lesa, kterej sice už neměl způlky listí, ale pryč.... ještě , že jsem si vydělal těma svejma strojkama na slušná kola s pneumatikama naplněnejma polymerem, proti propíchnutí.Dvoukolák vezmu taky, na naše věci, a pojedem na kolech. Rozhlédl jsem se z bytu a soused nekecal, silnice byly neprůjezdné, jak se auta zastavila. Bůh ví proč vlastně. Poprvé jsem spatřil v našem posledním patře výhodu....
Žena balila, já běžel dolů před dům, abych věděl, zdali nejsou nějaké novoty.
Jedenáct pater je nějaká štreka ale dolů to šlo. Ve vchodových dveřích mi položil na rameno ruku výrostek s tlustým řetězem na krku a kšiltovkou jako žokej, že se platí mýto. Podíval jsem se na něj a řekl jsem mu, že nic nemám. Abych si zašel pro peníze. Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem mu, že to ještě jednou řekne a budou to jeho poslední slova.... Zakroutil hlavou a pustil mne. Byl zvyklej na tu armádu důchodců, co tu bydlí. Barák smrděl odshora až dolů výkalama,  před domem klid a bordel.Skočím do sklepa, jestli jsou kola v pohodě a vozejk taky a .....vzhůru za rodinkou nahoru.
Ženuška, vlastně se jmenovala jana, říkal jsem jí ženuško, měla zbalíno, mnoho cenností to nebylo, zbytek potravin, oblečení a osobní věci syna,praky, a střelivo, dal jsem mu i tu dvoukilovou pixlu ocelových kuliček, stan, kam se vlezli i ty naše kola,.čtyři veliké cestovní tašky, akorát na vozejk. A ještě, řekla, táto, šavle po dědovi..Šavle, asi po nějakým předkovi, bude ji dědit Honzik.
Borci před domem uhnuli a my vyrazili s bycikly a dvoukolákem pryč. Pryč z Prahy.


--

Offline Saladin

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 9481
  • I' ll be back!
Re: Útěk z města
« Odpověď #1 kdy: Září 12, 2015, 07:02:34 odpoledne »
VOTROUBKU, CO POKRAČOVÁNÍ ÚTĚKU Z MĚSTA?

NE ŽE BYCH NA TEBE ZROVNA TLAČIL, ALE JSEM FAKT ZVĚDAVÝ JAK OPICE!

NEBER PROSÍM TU MODROU BARVU JAKO ZNEUŽITÍ PRAVOMOCI VEŘEJNÉHO ČINITELE..
Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno..
(Cyril František Kampelík - zakladatel družstevního hnutí)

Offline votroubek

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 5207
  • do nebe si bereme to, co jsme v životě rozdali....
Re: Útěk z města
« Odpověď #2 kdy: Září 12, 2015, 08:32:52 odpoledne »
Dyž já si to po sobě přečetl a zjistil jsem, že v tom špitále mi museli dávat neco na potLačení pravopisu. Strašidelný, příšerný.
Ale slibuju, že se na to nevykašlu. dopíšu to, bohužel, zase svým způsobem, bez konceptu, bez itineráře.
Z hlavy přímo na klávesnici.

Offline votroubek

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 5207
  • do nebe si bereme to, co jsme v životě rozdali....
Re: Útěk z města
« Odpověď #3 kdy: Prosinec 25, 2016, 08:30:49 odpoledne »
Bylo to těžké, nevěděl jsem   kudy, silnice byly zacpané odstavenýma autama, kličkování s vozejkem za sebou bylo složité, ubíralo to sil v tom šíleném horku. Jeli jsme s rozmyslem a přitom jsme si povídali o tom, co si kdo přejeme nejvíc. Já si přál v klidu dojet za mátí, tam,do chládku bývalého zámeckého pivovaru v litomyšli.200 kiláků, nevím, jestli dojedem. Zatím máme za sebou prvních 30 kilometrů a jsme z horka úplně vyřízení, spocení.Po dálnici na hradec se šourá v klidu mnoho lidí, spousta  jede na kolech, děcka na sedačkách, vše mlčky, nikdo nekřičí, nikdo se s nikým nebaví.my si povídáme, snažím se nedat najevo svoji bezradnost, zmatenost.Žádné vrtulníky, letadla, houkání hasičů, policajtů.Jsem zvyklý z práce na větší horko, navíc je pro mě jízda na kole i s vozejčkem za odměnu.Pokud uděláme 50 kiláků denně, za čtyři dny budem doma. Domov… blesklo mi hlavou, domov je tam, kde nás mají rádi, říkávala moje maminka.Tam, ve staré budově jsem se narodil a vyrostl, tam ve stínu starých stromů dospěl  a zjistil, že kdo má koule, bydlí v praze. Tam, kde to žije, kde je víc bordelů než kostelů, kde nikdy nejsi sám…..Smál jsem se nahlas vlastní idiocii.Dopadl jsem jako debil, bydlel jsem ve smradlavé králikárně a dřel jako mongol. Praha , ten zlatý žalud pro veverku z doby ledové….Člověk je slepý a hluchý, pak dokonce otupí, přitom sen o domku na vsi, někde ztracené v zapadákově, to byla mrkev na špagátku, o které jsme občas jen šeptali, protože nám bylo jasné, že těžko se vymaníme z toho zacyklení.A tak s honzíkem probíráme, jak postavíme někde terče a budem trénovat na rozkývaných terčích střelbu z praku.Začalo se od východu zatahovat , což bylo naprosto démonické, po dlouhé době bez mráčku.Na dálničním sjezdu jsme sjeli a chtěli jsme někde v křoví přečkat noc.Lidi jedoucí za námi odbočili taky a tak a my jsme zaparkovali u keřů růží, které měly listy a tvořili jakýs takýs stín. Tam jsme rozbili tábor a lidi za námi bezradně zastavili a rozhlíželi se, nevědoc, co dál.Mávl jsem na ně, a přišli blíž, zeptal jsem se, kam jedou. Že nevědí, rození pražáci odkudsi ze žižkova, nemají nikoh mimo prahu. Nbídl jsem jim, že se můžou ubytovat u nás. On, učitel tělocviku na nějaké škole a ona, jakási sociální pracovnice, úřednice, pomyslel jsem si s despektem.Mimoděk jsem ohrnul pysk odporem, tyhle zbytečný lidi jsem nikdy nemusel. A škodolibě jsem si pomyslel, že ty klotové rukávy odloží na hodně dlouho…….
Měli na sedačce děcko, asi pětileté, luxusní kola, nevypadali na chudáky. Rozdělal jsem konzervu, něco jako lanšmít, byly to jen mletý kůže s kuřecíma hlavama a pařátama…sytící hmota pro chudou lůzu. Měl jsem jich kabelu z výprodeje krachujícího obchodu.Učitelskej vytáhl sušené maso, rozdal své rodince a tak jsme tiše žvýkali .
Co se vlastně stalo, zeptala se učitelová…
Posralo se všecko, co se posrat mohlo, povídám, počasí nás potrestalo za to, jak se chováme k přírodě a přestal být dostate energie na náš rozmařilej život a bůh nás ztrestal za to, že se k sobě navzájem chováme jako hovada, takže mi to všechno připadá jako naprosto logické zakončení toho bordelu, co nám establišment připravil, prohlásil jsem důležitě a pohrdavě.Jen ať si to přebere, úřednice…
Vytáhl jsem z kapsy papírky a pár palic v pixle od vixu na boty. Hbitě jsem si ubalil špeka, zatímco učitelskej vyprávěl nějaké pohádky o politické situaci na mezinárodní scéně a o nutnosti něčeho. Neposlochal jsem ho, měl jsem plnou hlavu a plíce kouře ze špeka a měl jsem v očích ohníčky, jak říkávala moje zlatá žena.No, učitelskej domluvil, podíval se na mne a já vybouchl smíchem kuřáků marihuany….I ty vaše politický situace, zajíkal jsem se, i ty vaš evropský únije, řehtal jsem se, jako blb.Žena se omlouvala pohledem, věděla, že i my muži máme svoje chvíle…Učitelskej začal vykládat o ruských zbraních a o válce mezi ruskem a bůhví kým. Ulhaný media, ulhaná vláda, ulhanej svět, nebylo komu věřit. Nabídl jsem špeka postupně všem, nikdo nechtěl, tak jsem to utípl, zbytek jindy. Převalil jsem se na bok vozejk jsem si přimo tak provazem k zápětí, a popřál jsem všem dobrou noc, usnul jsem spánkem spravedlivých a zhulených…..Ráno jsme si opláchli hlavy vodou z potůčku, který objevili kloučci při ranní honičce.Zkoušel jsem se napít, ale strach mi nedovolil olknout, takže jsme se omezili na pití vody z petlahví z domova. Měli jsme na cestu zásoubu, navíc ani hlt, učitelskej s rodinkou měi v batozích taky něco, víc jsem to nezkoumal. Jeli jsme spolu, vyrazili jsme na hradec a já začal přemýšlet, jestli se zvládnem vyhnout centru, kde mi přišlo největší nebezpečí.Honzík švitořil cestou s učitelovou, vysvětloval jí, jak rád střílí z luku, z praku, a že z praku závodně a ta zase, jak daleko dostřelí a dokola. Já šlapal, učitelske jel napřed a čistil cestu od střepů, bordelu, abych mohl projet i s vozejčkem.Byl jsem tomu rád, zhruba po poledni jsme zastavili a kokali zdálky na mumraj, co vznikl na dalším mostě před námi.Honzík vytáhl prak, a ukázal učitelové ženské, jak daleko se trefí, jak dostřelí a trefí se padesát metrů daleko.zvonící značky oznámily trfu na velikou vzdálenost a honzík se spokojeně zašklebil sebevědomým šklebem. Měl ruce silné jako gorila od toho věčného natahování gumy a nikdo na světě mu nepřál pocit vítězství víc než já.Jeli jsme vstříc mumraji na mostu, nechtěllo se nám mimo dálnici, po odstavném pruhu to šlo docela rychle a pohodlně, i když se občas muselo kličkovat….
Na mostě vybírali mýtné tři chlapi, dva s pistolema a jeden s holí. Každý sundával prsteny, řetízky, každý chtěl pohodlně oprojet a být pryč.Přišli jsme na řadu a týpek s holí nakázal, že mám vozejk odpříhnout, že si ho nechá. Řekl jsem mu, že určitě mu bude stačit nějaká cennost, ale že mu nechci nechat všechno.Týpek poručil, abych ho překvapil nějakou cenností.Začal jsem se hrabat v kabelách, učitelskej věnoval snubní prstýnek a čekal na mne.Já nahmatal šavli po pradědovi a řekl jsem si, že vydřiduchů jsem měl za celý život dost, že pomůžu jednomu hajzlovi od pohodového živobytí….Vtáhl jsem šavli, že seknu toho s holí, učitelskej současně skočil po jednom s pistolí a honzík vytáhl prak, s kuličkou z ložiska a vypálil během vteřinky na druhého s pistolí.Tomu kilička rozsekla pysk a udělala v hubě vybombardovaný dráždany.Chlap s holí zařval, napřáhl se holí a já sekl. Ne že bych to uměl, to ne, ale bylo mi jedno, co držím v pazouře. Chlap padl s rozseklou rukou a já málem upadl na otevřené flašce šnapsu, kterých se tam válelo několik.    Učitelskej byl rychlej jako blesk, určitě ovládal nějaké to bojové umění a honzík, ten gambler počítačových her nezůstal pozadu. Já, jako dinosaurus byl nejpomalejší, ale pořád rychlejší, než ti přiožralí darebáci. Klepal jsem se rozrušením, učitelskej ke mně přišel, poklepal mi dlaní na rameno a prohlásil..zahulíme, uvidíme….
Vůbec jsem nevzal v potaz zodpovědnost vůči druhým, viděl jsem jen ty svině.Bylo mi ze mne samotnýho blbě, ty možné důsledky, viděl jsem je, až bylo po všem.
Honzík byl zelenej, jako sedma, nechápal takovou srašnou spoušť po jedné ráně, ale ….. to nikdo z nás. Nechali jsme most mostem a o vše se jistě postarají ti, co jeli za námi.Proudy osob už nebyli tak tak husté , přesto jsem nepochopil, kde se tolik lidí bere a kam putují.Rozhodli jsme se, že přes hradec půjdem v noci, učitelskej u mne povýšil a já tiše přemýšle, co udělám s těma děma pistolema, které jsem  sebral ve zmatku těm opilcům na mostě.Průchod hradcem v noci byl zcela klidný, tichý a pro mne osvobozující.Učitelová píchla pneumatiku a a její chlap to gramlavýma rukama mordoval hodinu bez úspěchu. Na tohle byl nešika, na rozbití huby byl dobrej, opravil jsem jim to za 5 minut a spokojeně jsem se šklebil.Lesy za hradcem se změnily v obří kemp, pod borovicema bydlel pořádnej kus národa.Stín už nebyl to hlavní, spíš lidi byli spokojený spolu.Bylo zatažené nebe a dusno jak v prádelně. Tohle nepamatujem několik lez. Bude pršet, ve mně všechno hučelo…..
A tak jsme usnuli v tiše hučícím lese, zčásti borovým šumem a zčásti lidským šepotem.
Další den jsme jeli po běžné silnici, plné aut na mýto, večer bychom mhli bát v litomyšli, když se nic nestane.Večer jsme opravdu dorazili do rodnýho města, vyjeli jsme nahoru k zámeckýmu pivovaru a už jsem bušil na vrata.Zvonek nemohl fungovat, elektřina nešla nikde.Máti byla jistě hrůzou bez sebe, věděl jsem, že musíme být trpěliví.Řekl jsem honzíkovi, aby střílel kuličkama na korouhvičku na komíně, jak to dělával, když jezdil k babičce. Delalo ro rachot a babi nadávala, jako špaček.Pět ran, ozvalo se zachtastění a bábi otevřela vrata a vyběhala a vrhla se mi do náručí.Byli jsme rádi, že se můžeme ubytovat i s učitelskejma, dostali hostinský pokoj a tak jsme byli unavení, že jsme šli spát i bez povídání. Ráno jsme po snídani klevetili, a já se zhrozil, že u máti bydlí chlap, kterýho neznám, nějakej její šamstr, tátu jsem pochoval před desíti lety. Však co, ať si užijou, kotrmelci starý, když je máti spokojená, to je bez debat. Byl to slušnej, klidnej až tichej chlap, myslivec už podle hadrů, co nosil a kouřil fajku s voňavým tabákem.Nějaký holandsko. Vodu nosili ze studny, hned jsem vymyslel zásobní nádobu v předsíni  aby se nemuselo běhat pro každé spláchnutí. Byla to veliká historická budova s velikýma sklepama a dvěma studnama, ta bližší měla rupál, takže to šlo.Voda byla zázrak, pili jsme ji jako protržení, byla to paráda. Ochladilo se a vypadalo to, že nebesa spadnou na zem.Foukal prudce vítr a začalo poprchávat. Stáli jsme všichni venku a čekali na to požehnání.Dědek se jmenoval karel a byl opravdu chytrej, vyprávěl o tom, že nám elektřinu v evropě museli vypnut rusáci, které napadly evropská vojska, údajně kvůli vodě.A tak odpálili rusové nad evropou nějaké bomby a vypnuli civilizaci.Karel byl vášnivým myslivcem, tělem i duší a tak jsem mu místo pozdravu začal říkat lovu zdar a vždy se mu rozsvítily očička lišáckým úsměvem…Byl hodnej, byl jsem rád, že má máti někoho rozumnýho. A tak jsme stáli za domem na zahradě a hlavy zakloněné, nechali jsme na sebe pršet a smáli jse se v radostném opojení.Pršelo čím díl víc a tak jsme zalezli, rožnuli svíčky a povídali.Ráno jsme vzali s učitelským bycikle a jeli jsme na čumendu za město k zemědělskému kombinátu. Byl prázdný, žádné krávy, jen pár prasat schovaných pod bezy  a v silech vymetené. To mě naštvalo, kvůli tomu jsem tam jel. Táta tam kdysi dělal vedoucího, těšil jsem se vždy na hromady zrní, v kterých jsem jako dítě plaval….věděl jsem, že je konec, jen jsem mimoděk nakouknul do lopatkového dopravníku a v lopatkách bylo zapomenuté zrní. Výtah vedl až na střechu sila a tak tam byla nádherná zásoba ječmene.Zajeli jsme pro vozík, ve skladě družstva nabrali pytle a provazy a už jsme jezdili, celý den s dvouma pytlema, pečlivě přikrytýma plachtou.Zrní bylo jidlo, to bylo fajn, navezli jsme dvacet pytlů a v tom dešti to bylo akorát, pršelo čím dál víc a bez ustání. Země byla vyprahlá a v potoce se začala voda množit  a stopat. Nechtěl bych být na cestě…..Zmínil jsem se o prasatech před karlem, ten vypadal jako dítě u vánočního stromečku. Oblékl se, a při soumraku mě poprosil, abych vzal vozejček a kolo. On si vzal pušku s takovým velikým zaměřovačem, jako malej kyblík.Nu, prasata ryli u bezů, byly čtyři, pměrně velká. To by mě zajímalo, z čeho vyrostli , mumlal karel.Ozvaly se rány, rychle za sebou a tři prasata ležela v blátě. Musel jsem jet dvakrát, nebylo možný je uvézt. Ráno jsme prasata rozřezali, karel byl eso a odnesli do chladného sklepa, začali zpracovávat. Sádlo se škvařilo, maso peklo, a kosti ce s kůžema a nožičkama vařilo na polévku do sklenic. Všechno do sklenic.Máti jich měla dostatek na půdě…..Bylo to snadné, táta byl vetešník a tak na půdě byly závěje věcí,  kterých neměl nikdo ani potuchy, byly tam sklenice na zavařování a pytle víček.Nerad jsem chodil na půdu, bylo tam kopce věcí, ale různě zabalené a mě se nechtělo zkumat, co je co a zase to balit, a ani máti to nechtěla, takže tam po tátovi zbylo bůhví co, bylo toho hodně.
Prasata se přestěhovala do sklenic a já nemohl maso ani vidět.Venku pršelo už dva měsíce a povodně byly naprosto samozřejmé a vleklé.Všude kolem bylo hodně stromů poschlých suchem, už se loupala kůra na znamení suchoty a tak jsem si říkal, že bychom mohli udělat menší zásobišku na zimu, kdoví jaká bude, když to počasí dělá psí kusy.Lidí ve městě už ztráceli poslední zásoby, mnoho obyvatel se vydalo na cesta a mnoho lidí zemřelo na epidemie. My jsme se dohodli, že budeme vozit dříví z lesa a opevňovat dům.Zatím nikdo nepřišel,nikdo nebouchal, nekřičel. Mříže do oken z kari sítě a pytle s pískem do oken, hned za okenice….Vlhký písek byl velice těžký, byla to rumařina jako hrom.Oken bylo 8, vchody dva, hlavní zazdíme a vedlejší ponecháme.Jednoho dne jsme viděli na hlavní silnici poutníky, kteří byli černí, jako bota.Táhli na hradec a každým dnem jich přibývalo.Jedli ovoce podel silnic a trávu.Byli to utečenci z afriky, která byla spálena vedry na popel.Ochlazovalo se a v noci mrzlo, i když bylo září.Druhýden již bylo vše zmrzlé, minus deset a voda se změnila v led.Stále pršelo a tak byly vrstvy ledu neschůdné a všichni, co byli venku měli těžký problém.A tak nám zabouchal první čmoud na vrata.Byli dva a my ani nepípli, ani  v nejmenším jsme nedali na jevo přítomnost. Odešli, nemohli se dostat ani přes vrata, ani okenice a ani přes vysokou zámeckou zeď.Přišli další, křičei, bouchali.Odešli. Mrzlo a my byli rádi, že máme ze zámecké zahrady na dvorku tři veliké jasany, uschlé v období sucha.Zima začala být palčivá, topili jsme jen v noci a tak jsme topili na větší vákon a nahřáli jsme těžká železa, co jsme kde našli, aby sálaly teplo i po vyhaasnutí. Nechtěli jsme, abychom byli vidění.Běžná teplota byla minus 25  a zdálo se, že se bude dál ochlazovat. Všichni na cestách nemohli přežít. Během tří dnů se ochladilo o 35 stupňů…Co to udělá s lidma, kteří nemají palivo, nebo jsou závislí na plynu, nebo elektřině, uhlí, peletkách a jiných, to jsem si nedovedl představit.Tři roky zpátky neklesla v zimě teplota pod 10 grádů….Lidi odvykli zimě a dřevo bylo zbytečné, jako uhlí.Spali a žili jsme v jedné velké místnosti, abychom ušetřili palivo.Jedli jsme naklíčené obilí z oken do zahrady, kam se musel dostat návštěvník přes dům, nebo zeď.Pod zeď jsme položili nástrahy z prken a hřebíků. Každej, kdo by přelezl zeď, musel by skošit do hřebíkoviště. Byly to kroucené hřebíky, horší už nebyly. Vše zatím přikryl ledový příkrov a my nestačili zírat, že zima byla příšerně mrazivá,mrazivější, než se dalo čekat.Pokorně jsme žili skromně, naklíčené obilí a občas maso, a nějaké zpestření a jaro bylo na dosah.Hrál jsem na jistotu, žádné potulky, žádné výlety, žádná rizika. Měl jsem kloučka, ženu a máti.Měl jsem však obavy z budoucnosti.Co bude na jaře, co obživa a lidé……Začátkem března se oteplilo a já začal rýt zámeckou zahradu, a osmělil jsem se do města. Byla to učiněná hrůza. Všude se válely zbytky mrtvol, okousané asi od vlků, a bylo jich opravdu hodně.Procházel jsem městem a prohlížel si vyrabované obchody, ohořelé automobily a přemýšlel, kde vzít osivo na zahradu.Nejsem pěstitel a nikdy jsem to nepotřeboval. Ale bylo mi jasné, že jinudy cesta nepovede…..Naštěstí v zahradnických potřebách semínka byly, nikdo je neraboval, nedaly se jíst. Tak jsem nacpal batoh kdejakými semínky a šel domů. Máti mi řekla, co je dobře a co ne a tak jsem se vrátil do města pro další věci, které by nám usnadnily život.Potkal jsem vetchého dědečka.Vypadal na 80 a ptal se mne, kolik lidí znám, co přežili. Řekl jsem mu, že pár,on tvrdil, že jich deset, samí stařečci, díky tomu, že jeden z nich měl v domě obchůdek se zeleninou.Přežili ve sklepě na konzervách v příšerných podmínkách. Dědečkovo čabajkovi bylo 55let.Věděl, že přežilo pár dalších, a věděl, že zemřelo mnoho zbylých.Zimou a hladem.Začali být vidět čmoudi, putníci tmavé pleti.táhnoucí se z východu na západ. Začali jsme pracovat na půdě a nosit z obchůdků potřebné, nevyrabované věci.Zdokonalili jsme opevnění  a prošli jsme sídliště paneláků a činžáků , a hlasitým vykřikováním jsme hledali lidi. Chodil jsem s francem, to byl ten šamstr mé máti, několikrát nás napadla smečka toulavých psů, ale měli jsme brokové kozlice a tak to pejsci odskákali….já se každé rány bál, ale franc, ten se u toho usmíval a když jsem jednomu zastřelenýmu psovi spal do mordy kus tuje, chtěl mne kopnout do zadnice, že znevažuju lidovou myslivost. Stali jsme se skvělými přáteli.Nalezli jsme v městě mnoho přeživších, jak se jim to podařilo jsme se raději neptali…Každý se bál budoucnosti a každý by chtěl na tom svém příběhu pracovat. Sešli jsme se a vymysleli obecní zahradu, pár hektarů u řeky, oplocecený a společně obdělávaný.My si vlastní pozemek se zahrádkou ponechali, a pracovali jsme i na obecním.Vznikla jakási městská komunita, komunisticky rovnostářská, a poměrně dobře situovaná, díky zboží z obchodů.Komunitní zahradu jsme měli na deseti hektarech, každý den na ní pracovalo mnoho lidí a rádi, ochotně.Vedl je mistr ze zahradnické školy a prostor byl velice dobře hlídán, strážen strážema bývalými policajty, kteří měli i zásoby zbraní i střeliva.Tuláků procházelo veliké množství a bylo jen otázkou času, kdy se vše rozpoutá. Poutníci čmoudi již chtěli zapustit kořeny a přišli s nataženými rukama. Dejte almužnu, bakšiš, dejte jíst.My byli součástí komunity o 1250 lidech a měli jsme výhodu lékařské péče, duchovní péče, měli jsme švadlenu, pekaře, a mnoho jiných. Každý dělal, co mohl, každý neodborný měl motyku a pracoval na zahradě.Jako o život, každý si dobře pamatoval předešlou zimu a každý už nikdy nechtěl něco podobného zažít.Lidi neměli jinou prioritu, než zajištění přežití.Řešilo se i topení, vaření, energie, ochrana i obrana.Důchodci se stěhovali dohromady do domků, do místností po třech i čtyrech, pouze však tam, kde bylo topení kamny.Dokonce byl mistr kamnář ve výslužbě, chodil a revidoval kamna i kouřovody, zámečník nýtoval děravé trouby a každý přispěl, jak mohl.Bezpodmínečně.
Každopádně sme měli informace, že lidi platí daně nějakým autoritám, které si uzurpují právo vlastnit úřad vlastnicví všeho……Bylo to logické, analogie úřadů, prahnoucíh po moci, tj. základní atavistický pocit, potřeba.Jenže, nikdo neměl přebytky a tak si nositelé úřední moci brali vše násilím.Přjeli i k nám, potkali se s ochrankou komunitní zahrady a svedli spolu menší přestřelku. Kluci z ochranky si vybudovali na začátku zahrady okopy, opevněné pytli s pískem a kamením, osazenými těžkými kulomety, sice archaickými, ale funkčními.A tak se návštěvníci s obrněnými pick upy seznámili s křížovou palebnou přehradou a jejicj pneumatiky se změnily v cáry a hadry.Osádky statečně zemřely v boji, přesně tak, jak se od nich očekávalo.Naše brambory a řepa s fazelema byla pro nás, nikoli pro ně a dobře jsme věděli, že budou chtít výpalné.Policajti dokázali svoji odbornou připravenost a všichni se nenechali rušit v přípravě na zimu.Jednoho dne však přišla skupina tmavých poutníků a přinesli zprávu, abychom odešli, abychom vše nechali, jak je, protože oni si zde zařídí svůj domov, svůj chalifát.Poslali jsme je do řitě, to je náš domov, naše území, jistota.Na schůzi jsme vše projednali s policajtama, dostali označená obránci a ti prohlásili, že mají další a další zbraně i munici z policejních skladů a depozitů. Obrama tedy bude rozšířena, protože atak je nutné předpokládat na podzim, před zimou.Aby se dostali k čerstvým zásobám.Byla vepravena hlídka, která směřovala vstříc čmoudům, roztahujících se v městě na východě, ve Svitavách.Účel byl splněn, za dva dny přijela hlídka na bicyklech, že se k nám valí asi tři tisíce čmoudů.V rukou klacky, pytlíky s kamením, trubky, dlouhé nože a někteří měli palné zbraně…..Měli padesátinásobnou převahu, tak málo bylo bojuschopných mužů u nás. Měli jsme však bojové opevněné stanovištěs kulomety, situované k silnici, po které přijdou.S puškama byly malé lehké okopy lehce vysunuté, každý střelec individuálně. Munice bylo dost, policajti se činili, i množství zbraní bylo impozantní, protože se ve velké, úřed pádem civilizace zabavovaly střelné zbraně a ty skončily  policejních depozitech….Po obědě, tedy po dvanáctě kterýsi obránce prohlásil, že s plným břichem se dá zemřít, klouček u dalekohledu hlásil, že UŽ JDOU….Byl jsem mezi nimi, měl jsem svoji starou pušku, mauser z druhé světové a asi dvě stovky nábojů. Bylo vyznačeno půl kilometru, tam jsem měl začít střílet. Žádná dohoda, žádné vyjednávání, žádné přiblížení k nám, vše by se obrátilo proti nám. Chtěli nám pouze uřezat hlavy, nic víc. Vedle mne měl okop franc, ten začínal se svýma loveckýma kulovnicema jako já.Nalevo byl učitelskej, můj věrný druh a přítel nejcennější.Byl jsem mezi svými.Chvěly se mi ruce, vlastně jsem se rozrušením třepal celej, ještě nikdy jsem takhle nestřílel do lidí, postěžoval jsem si francovi .....Nejsou to lidi, odvětil franc a láskyplně pohladil svoji sig sauer kulovnici  po pažbě. Jsou to krocani a chtějí nám sežrat naše zásoby a naše ženské….Vědí a věří tomu, že je prostě nepostřílíme, že na to jsme příliž humanitárně založení, spoléhali na naši, káfirskou ohleduplnost.Tak tomu jsem rozuměl, uklidil jsem se a přes mířidla koukal, jak se blíží k té naší značce.Franc byl pověřen poslat tam první poslíčky a tak to bouchlo a první čmoudi se skáceli….Celý ten obrovský zástup se zastavil, a v zápětí začal utíkat smělem k nám. Byl čas.
Začali jsme pálit, v klidu, pečlivě, každý svým směrem, šlo o jistotu, avšak v té hustotě lidí se nešlo netrefit.Kulomety měli začít kropit až ve stech metrů, ale stříleli jednotlivými nedočkavě již nyní.Celé řady krocanů padaly k zemi a další se vynořili za nimi.Cítil jsem, jak mi bouchá hercna, až u brady to pulzovalo a v uších mi to pumpovalo. Slyšel jsem huronský smích francův, který křičel, že to je nemožné se netrefit. Kdyby to byly krávy, máme žrádla do smrti. Udělám ti z nich karbanátky, křičel jsem na něj a už jsem jen viděl, jak kolem sebe plive odporem.
Bylo to jako v horečkovm snu. Jakási deliriová nepřítomnost, smysly byly zcela zahlceny hrůzou, rozrušením, soustředěním a posvátnou pečlivostí střelby.Byly vidět záblesky opětované palby,ale to byla francova doména, jeho vycizelovaných loveckých pušek.Vlastně jsme si vytvořili střelnici a čmoudi napochodovali do terčoviště a běželi k nám s úmyslem zřezat nám kebule. A i když jsme stříleli, jak to šlo, dav se odcitnul na stovce a zaštěkaly kulomety. Bylo jich šest.Stěna čmoudů se začala hroutit, bylo vidět, že každá střela poslala k zemi více než jednoho, což u pušek bylo zřídka kdy.Bylo to příšerné, monstrozní, neuvěřitelné. Osmdesátku jsme drželi a vznikala hranice těl, které museli útočnícu přelézt, aby mohli kupředu.Tam svým vlastním tělem tuto hranici zvedli a tak to pokračovalo dál.Vyletěla bílá světlice, palbu ukončit.Stšelba utichla a čmoudi pokračovali dál v útoku na nás.Fanaticky, šíleně, neodbytně.Měli jsme před sebou poslední pětinu davu a náš velitel si myslel, že by třeba chtěli v klidu a míru odejít. Nechtěli. Běželi dál na nás, někteří po silnici, jiní vedle  ní.I když většina z nás byla postižena nějakou závadou či zádržkou, každý jsme měli druhou rezervní zbraň a v přestávce se závady odstranily.Vedoucí vykřikl příkaz k přípravě na palbu a já třepajícíma se rukama, zcela zpocenej a říčnej chopil masera a střílel dál, jako všechni ostatní. Věděli jsme, že nemáme jinou možnost, přesto to byly šílené jatka.Během pár minut bylo po všem, celá akce trvala méně, než dvě hodiny.Položil jsem rozpálenou pušku a klesl do jámy, kteru jsem si sám vykopal.Zavřel jsem oči a zacpal si obě uši. Slyšel jsem hučení a bouchání srdce.Ucítil jsem žduchnutí do ramene. Franc s očuzenou hubou a zubící se cosi říkal, já  měl zacpaný uši.  Co je, mladej pane, vylez z tý díry, máme fajront….Vylezl jsem ven a musel mne podpírat, tak jsem z toho zážitku byl vyřízenej.Došli jsme ke komunitní zahradě a viděli jsme, že naše dílo je ještě krásnější a líbeznější.Přišla oslava vítězství, pilo se, co kdo donesl, a byli jsme rádi, že jsme to zrovna my, kteří zůstali na živu. Problém je ten, že těch uprchlíků budou opravdové kopce, mnohem více, než si umíme představit, jak upozornil jeden studovanej strejda, jsou jich stovky milionů a potřebují nový životný prostor.Nemáme jako komunita kontakt s jinými světy, rozešleme posly do okolních měst a uvidíme, jak si vede zbytek světa.Poslové se vrátili za pár dní a výsledk byl srovnatelný s námi. Útočící čmoudi, obrovské ztráty na obyvatelstvu za poslední rok, vylidnění, mnoho psů, boje s čmoudy a vymahači výpalného.Přežil jeden z deseti, zimu i léto minulý rok bez energií přežilo málo lidí. Při sklizni přijel nějaký vyjednavač a že zakládají prozatimní vládu a že nám nabízejí ochranu za daně a vybudování úřadů….Lidi už nechtěli totéž, co jsme prožili, už nechtěli nadřazené úředníky a úřady prohnilé podhoubím korupce, už nechtěli, aby nějaký politik rozhodnul, že se čmoudi nebudou střílet, ale že jim raději multikulturně dovolíme, aby nám uřezali hlavy.Aby s námi nadřazení úředníci zametali a nutili nás běha po úřadech z vlastní vůle byrokratického absolutismu, to by chtěl zpět jen totální šílenec. To už tady jednou bylo a vedlo to do řitě. Lidi už nechtějí vládce, vláda a moc patří lidu a tak to lidi cítí, vědí a chtějí.K nám se přidalo mnoho zemědělců z okolí,postarali se o přestěhování naší komunity z města na venkov a města, z těch bychom rádi vytvořili memento pýchy a nabubřelosti.Nikdo je nebude udržovat, nikdo je nebude opravovat, změní se pomalu v ruiny prorostlé bujnou zelení a naše děti, a děti jejich dětí tam budou jezdit na poučení.Z mrtvol čmoudů jsme navršili mohylu, aby nám vždy připoměla, kdo jsme, co chceme a kam patříme.Návrat ke svobodě, na kterou jsme dávno zapoměli.
Omlovám se za chyby, nebudu to po sobě číst, škrtal bych jako trouba....


Offline votroubek

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 5207
  • do nebe si bereme to, co jsme v životě rozdali....
Re: Útěk z města
« Odpověď #4 kdy: Prosinec 25, 2016, 08:41:19 odpoledne »
Konec var 2
Po ukončení oslav po bitvě k nám přijela delegace státu, že se dává dohromady státní orgány, evidence obyvatel, jejich fotografie, evidence zbraní a povinné odvody státu ve formě potravin. Do komunity nám dosadili revoluční vedení, které zařídilo čipování obyvatel, jejich fotografování a archivaci otisků prstů. Každý jsme obdrželi legitimaci, každý musel odevzdat zbraně, střelivo i koule a každý den jsme museli pracovat na státním pozemku, jako formu daní. A tak nám začalo nové období budování státu s hořkou pachutí na patře bez jakýchkoli náznaků svobody, kterou jsme si všichni poctivě zasloužili.