Články, príbehy, história

[Dag Björndal]

Kedysi sa žilo lepšie a ludia boli k sebe milší...

........................

27. listopadu 602 byl v přístavu Eutropius v Chalcedonu popraven Mauricius Tiberius, císař byzantské říše, byl řeckého původu a nepochybně byl nejvýznamnějším císařem „přechodného období“, tedy období od smrti Justiniána I. (565) do počátku vlády Herakliona (610). Říká se, že padlý císař byl nucen zúčastnit se popravy svých šesti synů, než byl sám sťat.
Mauricius nebyl pouze císařem, ale také vojenským stratégem a reformátorem, který nechal výrazný otisk na podobě byzantské říše. Jeho ambiciózní reformy zahrnovaly restrukturalizaci armády, zlepšení daní a podporu vzdělání. Tyto kroky nejen posílily ekonomii a obranyschopnost říše, ale také ukazují na jeho schopnost efektivně reagovat na výzvy své doby. Císař Mauricius se kromě svých strategických a administrativních schopností vyznamenal také svou zbožností a ortodoxní vírou.

[Dag Björndal]

Reťazové píly boli pôvodne vynájdené na pomoc pri pôrode.

Predtým, ako sa začali vykonávať cisárske rezy, lekári používali reťazové píly na prerezanie častí panvových kostí ženy , aby vytvorili priestor pre prechod dieťaťa.

[Dag Björndal]

Dávnejšie som to už čítal. Overoval som si to, a je to overitelné z dobových záznamov....

.............................................

Z mrtvých vojáků a faraonů se v 19. století stal průmyslový hit.
Kosti padlých u Slavkova, mumie z pyramid i hromady bizoních lebek z americké prérie, to všechno byly v 19. století významné suroviny. Evropa a Amerika zažívaly „kostní horečku“, která proměnila miliony mrtvých v hnojivo, cukr, lepidlo, knoflíky i balicí papír.
Bylo to cynické, ale dokonale efektivní.
Průmyslová revoluce potřebovala fosfor, uhlí a lepidlo. A kde jinde vzít suroviny, než z milionu tun kostí, co ležely na bitevních polích a ve starých hrobech.
Po napoleonských válkách zůstaly desetitisíce nepohřbených těl. Místní obyvatelé a profesionální sběrači je v letech 1820–1860 systematicky „sklízeli“. Kosti z Waterloo, Lipska i Slavkova putovaly do Anglie, Německa a cukrovarů v rakouském mocnářství.
Jeden vůz kostí vydělal chudému Moravanovi tolik, co měsíc tvrdé práce. Nejcennější bylo živočišné uhlí, které vznikalo vypálením kostí. Do roku 1880 ho cukrovary používaly k čištění cukrové šťávy. Lžíce cukru v čaji z roku 1860 mohla klidně obsahovat stopu ruského kozáka nebo francouzského granátníka.
Ještě bizarnější byl osud egyptských mumií.
V polovině 19. století jich do Evropy a USA proudily tisíce ročně.
Londýnské firmy prodávaly pigment Mummy Brown vyrobený z drcených mumií, až do roku 1933. Ten můžeme vidět na plátnech starých mistrů 17. až 19. století.
Americké papírny v Maine v letech 1855–1865 zpracovávaly obvazy z mumií na hnědý balicí papír.
Noviny z roku 1856 žertovaly, že čtenář drží v ruce možná Ramsese II.
Mark Twain v roce 1869 psal, že v Egyptě používají mumie jako palivo do lokomotiv, protože jsou levnější než dřevo.
I když tato historka je pravděpodobně přehnaná, odráží realitu masového vývozu.
Obchod skončil až koncem 19. století.
1879 – objev levnějšího fosforečného hnojiva ze strusky.
1889 – vynález aktivního uhlí z koksu.
1865 – bavlna po americké občanské válce zlevnila a vytlačila mumie z papíren.
Dnes už z těchto milionů kostí nezbylo nic. Bojiště u Slavkova je téměř „vyčištěné“, egyptské hrobky ze starověku jsou v podstatě prázdné.
A někde v archivech britských umělců, ještě možná leží poslední tuba barvy s odstínem Mummy Brown.
Prášek z mumií se prodával v lékárnách jako univerzální lék, až do roku 1908 pod názvem Mumia vera aegyptiaca.
Jeden větší cukrovar spotřeboval 100–300 tun živočišného uhlí za sezonu, to je ca 500–1500 tun surových kostí.
Jen z bojiště u Lipska (1813) se mělo odvézt přes 50 000 vozů kostí.
Devatenácté století nám ukázalo, že nic není tak posvátné, aby to nešlo zpeněžit. Dokonce ani mrtví.

[lučobník]

Správne, treba nejako dôstojne recyklovať, a nie zasierať spodnú vodu.

[Dag Björndal]

Jo, divné, že na slovensku k tomu účelu ostala jediná kafiléria. 

[Dag Björndal]

Mel Gibson musel v Hacksaw Ridge zjemniť heroizmus hlavnej postavy, pretože testovacie publikum odmietalo veriť, že sa niečo také skutočne mohlo stať. A predsa – film stále neukazuje všetko.
Desmond Doss odmietal nosiť zbraň z náboženských dôvodov. Nechcel zabiť iného človeka, nech už to bol ktokoľvek. A predsa, keď vypukla druhá svetová vojna, dobrovoľne narukoval ako zdravotník – neozbrojený vojak z presvedčenia, ktorý si zaumienil životy chrániť, nie ich brať.
Jeho spolubojovníci sa mu posmievali. Velitelia sa ho pokúšali vyradiť zo služby. Napokon však dorazil až na Okinawu v roku 1945 – na jedno z najkrvavejších bojísk Pacifiku.
To, čo sa tam odohralo, pôsobí tak neuveriteľne, že Mel Gibson musel z filmu niektoré skutočné udalosti úmyselne vynechať, pretože by im diváci jednoducho neuverili.
Film ukazuje toto: Po dňoch neúprosného boja na 120 metrov vysokej plošine zvanej Hacksaw Ridge Doss vlastnoručne zachránil približne 75 ranených vojakov, spúšťal ich z útesu jedného po druhom – zatiaľ čo okolo svišťali guľky a všade vybuchovali granáty. Keď pri ňom vybuchol jeden z nich, 17 úlomkov šrapnelu sa mu zarylo do tela.
Vidíme, ako päť hodín čaká na evakuáciu. Ako ho spolubojovníci nesú na nosidlách pod paľbou.
Ale film neukazuje toto:
Keď ho niesli do bezpečia, Doss si všimol ďalšieho raneného vojaka ležiaceho opodiaľ. Bez jediného zaváhania sa zosunul z nosidiel, doplazil sa k nemu a ošetril mu rany. Potom tomuto ťažšie zranenému mužovi prenechal vlastné nosidlá.
Zostal na zemi – zranený, slabnúci – a čakal. V tom ho zasiahol ostreľovač: guľka mu roztrieštila ľavé predlaktie.
A tak Desmond Doss, už plný šrapnelov, v strašnej bolesti, bez nosidiel a bez istoty, že sa evakuácie ešte dožije, siahol po tom, čo mal po ruke – po pažbe pušky. Zbrane, ktorú celý čas odmietal nosiť. Zbrane, ktorú nechcel nikdy držať v rukách.
A z nej si vyrobil dlahu.
Potom sa dopla­zil 300 metrov naprieč aktívnym bojom, pod hlukom výbuchov a svišťaním guliek, kým sa nedostal až k pomocnej stanici.
Keď ho konečne dopravili na nemocničnú loď USS Mercy, lekári neverili tomu, čo vidia.
Neskôr mu prezident Truman osobne udelil Medailu cti – ako prvému vojakovi, ktorý odmietal nosiť zbraň, a napriek tomu sa stal legendou.
A jeden z jeho spolubojovníkov o ňom povedal vetu, ktorá vystihuje celého Dossa:
„On by najradšej zachránil aj nepriateľa, keby sa k nemu dostal.“
Mel Gibson mal pravdu. Aj s dôkazmi, záznamami a svedectvami pôsobí príbeh Desmonda Dossa takmer neuveriteľne. No každý jeho čin je skutočný. Každý jeho krok, každá obeť, každý život, ktorý vytiahol z pekla boja.
Muž, ktorý odmietal nosiť zbraň, sa stal jedným z najväčších hrdinov druhej svetovej vojny – nie preto, že bral životy, ale preto, že odmietol prestať zachraňovať.
Niekedy sú najneuveriteľnejšie práve tie príbehy, ktoré sa skutočne stali.

[Dag Björndal]

Muž, ktorý sedel v strede spravodajskej siete – a rozkladal ju zvnútra

Ako Robert Hanssen oklamal FBI, ohrozil životy agentov a prepisoval pravidlá americkej kontrarozviedky

Na chodbách FBI ho opisovali ako tichého, nenápadného muža s unaveným pohľadom. Robert Philip Hanssen, otec šiestich detí, oddaný katolík a dlhoročný príslušník kontrarozviedky, pôsobil ako ten posledný človek, ktorého by ktokoľvek podozrieval zo zrady. Ak bol v niečom výnimočný, tak len v tom, že bol takmer neviditeľný.

O to šokujúcejšie bolo zistenie, že práve tento muž bol jedným z najničivejších špiónov moderných amerických dejín.

A že jeho zrada trvala 22 rokov.

Začiatok dvojitého života

Hanssen vstúpil do FBI v roku 1976. Už o tri roky neskôr však tajne kontaktoval sovietsku rozviedku. Na rozdiel od iných špiónov nebol ideologickým fanatikom ani zúfalým hráčom hľadajúcim peniaze. Viedla ho najmä túžba po intelektuálnej nadradenosti – presvedčenie, že je nepochopený génius, ktorého vlastná organizácia nedoceňuje.

Sovietom ponúkol niečo, čo ešte nevideli:
človeka zvnútra FBI, ktorý poznal mená, operácie, techniky aj slabiny celého amerického spravodajského aparátu.

Jeho prvou zradou bolo odhalenie dvoch sovietskych dvojitých agentov pracujúcich pre USA. Obaja boli po jeho informáciách identifikovaní, mučení a následne popravení. Bol to len začiatok série fatálnych úderov.

Zrada, ktorá prerážala obranné línie

Hanssen odovzdal stovky tajných dokumentov – niektoré z najcitlivejších, aké FBI vôbec vlastnila. K jeho najškodlivejším zradám patrilo:

● Odhalenie utajeného tunela FBI pod sovietskou ambasádou vo Washingtone

Nesmierne nákladná operácia, pripravovaná roky, mala monitorovať komunikáciu sovietskej misie. Hanssen ju jediným oznámením úplne zničil.

● Prezradenie amerických dvojitých agentov a spravodajských operácií v Moskve

Americká sieť bola po jeho zásahoch natoľko spustošená, že CIA musela pozastaviť viacero projektov.

● Zverejnenie detailov technológií sledovania, elektronického odpočúvania a dekódovania

Tieto informácie umožnili Rusku vytvoriť protiopatrenia, ktoré stáli USA miliardy.

● Predaj „komplexu národnej bezpečnosti"

Ako jeden z mála ľudí v FBI mal prístup k hodnotiacim správam o ruských aktivitách v USA. Moskva tak roky vedela, kde sú americké slabiny.

Hanssenovo pôsobenie bolo tak devastujúce, že vysokopostavení predstavitelia neskôr priznali:
Nebolo prakticky nič, čo by FBI neodovzdala KGB – okrem pravdepodobne jeho mena.

Ako sa skrýval priamo pred očami

Hanssen bol posadnutý kontrolou. Svoje dead drops nechával v parkoch, najčastejšie v lese Foxstone Park vo Virgínii – na miestach, kde predtým chodil na prechádzky s deťmi. Dokumenty balil do obyčajných igelitových vriec na odpadky, aby nepútal pozornosť.

Pritom bol prítomný aj na interných poradách, kde sa riešila existencia „krtka“. Vtipkoval o tom, kto by ním mohol byť.
Dokonca raz navrhol analýzu, ktorá by – keby sa dôsledne vykonala – odhalila jeho samotného.

Jeho kolegovia ho považovali za človeka, ktorý rád poučuje, je spoločensky neobratný, no lojálny. Nikomu ani nenapadlo, že v skutočnosti sedí v strede ich siete a pomaly ju rozožiera.

Dôsledky jeho zrady

Straty spôsobené Hanssenom sa odhadujú na nevyčíslené miliardy dolárov, no tragickejšie sú ľudské životy a zničené operácie:

minimálne traja agenti boli po jeho informáciách popravení,

celý program monitorovania sovietskej ambasády bol zrušený,

ruské bezpečnostné služby získali pohľad do vnútra FBI, aký dovtedy neexistoval.

Niektorí analytici tvrdia, že Hanssenove aktivity mohli priamo ovplyvniť aj priebeh rokovaní v 90. rokoch, keď sa USA snažili pochopiť politickú realitu nového Ruska.

Pád muža, ktorý sa cítil nedotknuteľný

Až koncom 90. rokov sa situácia zmenila. CIA získala od ruského zdroja tajný balík – fragmenty dokumentov, ktoré niesli Hanssenov rukopis, odtlačky prstov a dokonca jeho hlas z nahrávok.

FBI napriek tomu postupovala opatrne.
Nemohli uveriť, že muž, ktorý chodil do kostola niekoľkokrát týždenne a káral kolegov za nemorálne správanie, bol v skutočnosti jedným z najhorších zradcov.

V roku 2001 ho sledovací tím sledoval do Foxstone Parku. Keď Hanssen položil tašku s dokumentmi pod drevený mostík, agenti zasiahli.
Jeho reakcia?
Žiadna dramatická scéna. Žiadny pokus o útek. Len tiché, zúfalé:
„What took you so long?“ – „Čo vám tak dlho trvalo?“

Ako keby vedel, že deň odhalenia raz príde – a že trvalo pridlho.

Život v supermaxe

Hanssen bol odsúdený na pätnásť po sebe nasledujúcich doživotných trestov bez možnosti podmienečného prepustenia.
Zvyšok života strávil v najprísnejšom väzení v USA – ADX Florence v Colorade, prezývanom „Skala“.

Tam zomrel v roku 2023.

Podľa niektorých väzenských zamestnancov nikdy neprejavil skutočnú ľútosť.

Temné dedičstvo

Po Hanssenovom prípade vytvorila FBI svoju prvú špecializovanú jednotku na lov krtkov.
Jeho zrada tak nebola len historickou katastrofou, ale aj prelomovým momentom, ktorý zmenil štandardy bezpečnosti a preverovania v celej americkej spravodajskej komunite.

A hoci bol odhalený, jeho prípad zostáva mementom.

Ak dokázal Robert Hanssen skrývať svoje tajomstvá viac než dve desaťročia, koľko podobných príbehov môže byť ešte stále ukrytých v tieni spravodajských služieb – a koľko z nich sa nikdy neprevalí?

[Dag Björndal]

V roku 1983 sa dvaja americkí performeri – Tehching Hsieh, taiwansko-americký umelec známy svojimi radikálnymi ročnými dielami, a Linda Montano, priekopníčka spirituálne orientovaného performance artu – pustili do jedného z najodvážnejších experimentov v dejinách umenia. Ich projekt s názvom Rope Piece (Tieňové dielo) sa zapísal medzi najintenzívnejšie preskúmania ľudskej blízkosti, slobody a identity.

🔗 Priviazaní na 365 dní
Hsieh a Montano sa rozhodli stráviť spolu presne jeden rok – od 4. júla 1983 do 4. júla 1984 – priviazaní k sebe osem stôp (cca 2,4 metra) dlhým lanom. Toto lano ich spájalo nepretržite, vo dne aj v noci.
Aby projekt nebol „len“ o blízkosti, stanovili si dve zásadné pravidlá, ktoré niesli celé dielo:
Nesmú sa nikdy dotknúť.
Nesmú byť nikdy sami.
To znamenalo, že každý deň, každý krok a každý úkon museli koordinovať. Chôdza mestom, cestovanie metrom, nakupovanie, práca, odpočinok či väčšie rozhodnutia – všetko sa stalo spoločnou logistikou.

🏙️ Umelci ako živý experiment
Rok priviazaní lanom premenil bežný život na nepretržitý dialóg bez jediného dotyku. Projekt skúmal:
komunikáciu bez fyzického kontaktu,
osobné hranice v stave úplnej straty súkromia,
spoluexistenciu, pri ktorej sa dvaja ľudia stávajú súčasťou neustáleho „mikrosystému“.
Výzvou nebol len psychický tlak, ale aj praktické detaily – kde spať, ako sa obliekať, ako riešiť konflikty či ako sa pohybovať v rušnom meste, keď jeden z dvojice váha a druhý chce ísť ďalej.

🎨 Život ako dielo
Rope Piece nebol inscenovaný ani hraný. Umelci žili celý rok tak, ako bežní ľudia, len s lanom medzi sebou. Verejnosť ich mohla stretnúť na ulici, v metre, obchodoch, náhodou aj bez toho, aby vedela, že sú súčasťou umeleckého experimentu.
Na rozdiel od mnohých performance diel, toto bolo úplne skutočné a odohrávalo sa mimo galérií – priamo v živote.
Po 365 dňoch umelci slávnostne prestrihli lano. Symbolické ukončenie prinieslo úľavu aj silnú emóciu: po roku extrémnej blízkosti opäť získali nezávislosť.
Nezostal po ňom len kus lana či fotodokumentácia, ale aj jedno z najneobvyklejších umeleckých diel 20. storočia – dielo, ktoré sa zapísalo do dejín ako jedna z najdisciplinovanejších a psychicky najnáročnejších performancií vôbec

[Dag Björndal]

V Japonsku existuje, fenomén dobrovoľného zmiznutia-johatsu (蒸発), čo znamená „vyparenie sa“ jednotlivca z jeho života kvôli spoločenskému tlaku, hanbe, dlhom, neúspechu alebo túžbe po novom začiatku. Je to legálne, pretože nejde o zločin zmiznúť, ale skôr o sociálny únik, kde úrady sledujú len nezvestných nahlásených inými (nie seba), pričom firmy ako yonige-ya pomáhajú ľuďom zmiznúť "cez noc" a začať nový život pod novou identitou, čo je možné vďaka dieram v japonskom legislatívnom systéme a silnému tlaku na súkromie a „nezatrieďovanie“ sa do problémov.
Prečo ľudia miznú (johatsu):

    Finančné problémy: Obrovské dlhy.
    Spoločenská hanba: Zlyhanie v práci, rozvod, neúspech v škole.
    Osobný tlak: Túžba po novom živote, útek pred násilným partnerom.

Ako to funguje a prečo je to legálne:

    Yonige-ya (firmy na nočný útek): Sú to diskrétne služby, ktoré organizujú nočné sťahovanie, pomáhajú s likvidáciou stôp a niekedy aj s vytvorením novej identity.
    Legislatíva: V Japonsku neexistuje zákon zakazujúci jednotlivcovi jednoducho zmiznúť. Ak sa človek sám prihlási na odchod (čo je paradoxné), úrady ho nebudú aktivne hľadať. Úrady sa zameriavajú na zmiznutia nahlásené rodinou (ako nezvestných).
    Kultúrny kontext: Silný dôraz na česť, hanbu a "nezatažovanie" okolia vedie k tomu, že zmiznutie je vnímané ako prijateľné riešenie problému, namiesto toho, aby sa človek trápil hanbou.

V praxi: Človek si najme firmu, ktorá ho v noci presťahuje na nové miesto, zmení kontakty a pomôže mu začať úplne odznova, bez toho, aby sa oficiálne odhlásil z úradov – jednoducho sa stane „neviditeľným

[Dag Björndal]

Aj hornbach má pekné príbehy. Teraz kováč a výrobca japonských mečov...
https://www.hornbach.sk/macher/macher-stories-087-kovac-samurajskych-mecov/

[Dag Björndal]

Airbus 380 letí přes Atlantik. Letí stabilně rychlostí 800 km/h ve výšce 30 000 stop, když se najednou objeví Eurofighter s rychlostí Mach 2. 
Pilot stíhačky zpomalí, letí vedle Airbusu a volá pilota dopravního letadla: "Airbus, nudný let, že? Teď se podívej na tohle!" 
Otočí svůj stroj vzhůru nohama, zrychlí, prorazí zvukovou bariéru, rychle vystoupá do závratné výšky a pak se v dechberoucím střemhlavém letu snese téměř k hladině moře. Vrátí se vedle Airbusu a ptá se: "Tak co, jaké to bylo?" 
Pilot Airbusu říká: "Velmi působivé, ale teď sleduj tohle!" 
Pilot stíhačky pozorně sleduje Airbus, ale nic se neděje. Pokračuje v přímém letu stejnou rychlostí, nehne ani křídlem. Po 15 minutách se pilot Airbusu ozve: "Tak co, jaké to bylo?" 
Pilot stíhačky je zmatený a ptá se: "Co jsi udělal?" 
Pilot Airbusu se směje a říká: "Vstal jsem, protáhl si nohy, šel dozadu na záchod, pak jsem si dal šálek kávy a čokoládový dortík."

Krátký příběh praví: Když je člověk mladý, rychlost a adrenalin se zdají být skvělé. Jak ale stárneme, zjistíme, že čas, klid a žádný stres jsou daleko důležitější.  Tomu se říká S.O.S. (Slower, Older, Smarter): Pomalejší, Starší a Chytřejší 😉

[Dag Björndal]

V roce 1998 se Karl Bushby v hospodě vsadil, že dokáže dojít pěšky z Chile do Anglie.
O 27 let později je stále na cestě.

Všechno to začalo jako mnoho špatných nápadů.
U piva.

Neřekl, že přejde stát.
Ani kontinent.

Řekl, že dojde domů – z nejjižnější části Jižní Ameriky až do města Hull v Anglii.
1. listopadu 1998 vyrazil z Punta Arenas v Chile. Bez fanfár. Bez sponzorů. Jen batoh, boty a malý ruční vozík, kterému říkal Beast.

Stanovil si dvě pravidla, která nikdy nezměnil:
– žádná motorová doprava
– domů se vrátí až pěšky

Od té doby ušel přes 30 000 kilometrů napříč více než 25 zeměmi. Pouště, džungle, hory, mráz i oceánský led. Byl okraden, zadržen, deportován, hladověl, málem se utopil i umrzl.

A šel dál.

Prošel Dariénskou propastí – neprostupnou džunglí mezi Kolumbií a Panamou, kde neexistují silnice, jen bahno, ozbrojené skupiny a lidé, kteří mizí beze stopy.

V roce 2006 přešel po mořském ledu Beringův průliv mezi Ruskem a Aljaškou. Desítky kilometrů pohyblivého ledu, mrazivá voda pod nohama. Jedna chyba znamenala smrt.

Přežil.

Zastavovaly ho hranice, politika i víza. Někdy musel čekat měsíce, jindy roky, aby mohl udělat další krok.
Nikdy to ale nevzdal.

V roce 2024, když se kvůli geopolitice nedalo obejít Kaspické moře po souši, ho přeplaval. Ne jako senzaci. Ale proto, že pravidla nepřipouštěla zkratky.

Na konci roku 2025 je v Evropě.
Zbývá mu zhruba 1 600 kilometrů.
Pokud všechno vyjde, domů by měl dojít v roce 2026.

Žádný cílový oblouk.
Žádná jistota, že to zvládne.

Jen muž, který kdysi něco řekl – a odmítl to porušit.

Někteří lidé mluví o návratu domů.
Karl Bushby se rozhodl ho ujít.

[Dag Björndal]

 "Příslušníci elitního Oddělení A (Detachment A) , oficiálně 39. oddělení specialnich sil, což byl elitní odřad amerických speciálních sil v Západním Berlíně na společné fotografii. Oddělení fungovalo v letech 1955-1984. Jejich ukolem byla právlce v nepřátelském týlu v případě útoku. Měli provádět sabotáže, špionskou činnost či organizovat odboj na území východního Německa. Informace o jednotce stále podléhají přísnému utajení.

Schválně, dokážete určit, jaké mají zbraně? Nemůžu se dočkat odtajnění spisů, abychom se dozvěděli identitu toho nejelitnějšího, který má jako jediný cenzuru přes oči!"

[Dag Björndal]

Poručík Cohen měl za úkol nabízet novým rekrutům armádní pojištění. Kapitán Smith si všiml, že poručík dosahuje téměř 100% úspěšnosti. Nedalo mu to a šel si potají vyslechnout Cohenovu přednášku. Poručík Cohen vysvětlil základy armádního pojištění vojáků a poté řekl: "Pokud byste byli zabiti v bitvě, tak s armádní pojistkou vyplatí vláda 200 000 dolarů vašim dědicům. Pokud ale nemáte armádní pojištění, vláda zaplatí maximálně 6 000 dolarů." Na chvíli se významně odmlčel, podíval se rekrutům zpříma do očí: "Takže koho si myslíte, že pošlou do bitvy jako první?"

[Dag Björndal]

V roce 1986 dvacetiletý týpek dojel autem na kraj lesů v americkém Maine, hodil klíče na palubku, vešel mezi stromy… a prostě zmizel.
Jmenoval se Christopher Thomas Knight. A chtěl mít od lidí klid.
Došel hluboko do lesů u North Pond, našel perfektně schovanou mýtinu mezi balvany, postavil si malý stan a… zůstal tam dalších 27 let.
Zimy v Maine jsou brutální. Teploty běžně padají k −20 °C.
Za celou tu dobu nikdy nerozdělal oheň. Bál se, že by kouř někoho navedl přímo k němu. Když mohl, používal propan. V zimě, aby nezmrznul, každou noc ve 2 ráno vstával a chodil sem a tam po svém mini táboře, dokud nezačalo svítat.
Během těch 27 let udělal zhruba 1000 vloupaček do okolních chat.
Byl fakt pečlivej.
Zámky otevíral tak, aby je nepoškodil. Bral jen to, co potřeboval: arašídové máslo, propanové bomby, spacáky nebo knížky. A když odcházel, dokonce po sobě zametal stopy v hlíně, aby nikdo nepoznal, že tam byl.
Místní si roky mysleli, že „North Pond Hermit“ je jen strašidelná historka, co se vypráví u ohně.
Chytli ho až v roce 2013, když jeden ranger nainstaloval u chaty pohybový alarm. Technologie, která v době, kdy Knight zmizel, ještě ani neexistovala.
Když ho zatkli, zjistilo se něco dost šíleného:
Za 27 let promluvil s jiným člověkem jen jediné slovo.
Jednou prý řekl kolemjdoucímu turistovi „hi“.
Když se ho pak psychologové ptali, proč zahodil život a odešel žít sám do lesa, řekl jen, že má radši ticho.
V lese prý jeho identita úplně zmizela a on se prostě stal součástí lesa.
Za ty vloupačky nakonec dostal 7 měsíců ve vězení.
Co dělá dnes
Po propuštění se vrátil zpátky do normálního života v Maine, ale pořád žije dost stranou lidí.
Podle dostupných informací začal pracovat pro svého bratra – pomáhal mu s pracemi kolem domu a různou údržbou.
Jako součást dohody u soudu musel nějakou dobu chodit pravidelně k soudci, vyhýbat se alkoholu a pracovat nebo studovat.
Co je ale typické pro Knighta: totálně se vyhýbá pozornosti.
Nedává rozhovory, nechce být v médiích a snaží se žít co nejvíc v klidu.
O jeho příběhu nakonec vznikla kniha „The Stranger in the Woods“ (Poustevník z lesů) od novináře Michaela Finkela. Knight s ním během věznění krátce mluvil, ale tím to v podstatě skončilo.
Když se ho po dopadení ptali, co si z těch 27 let úplné samoty vlastně odnesl, řekl jednu skoro až absurdně jednoduchou věc:
„Dostatečně spěte.“

[Dag Björndal]

Smer, ktorým sa EU uberá, z nás čoskoro urobí burlakov. 

...................................................

Burlakovo jídlo: co jedli lidé, kteří na zádech táhli Rusko.
Kdo je to burlak a proč byl vůbec potřeba.
Než se budeme bavit o jídle, je dobré si vysvětlit jednu věc, která je často nepochopena. Burlak táhnoucí nákladní loď nebyl nevolník. Nebyl trestanec. Nebyl žebrák, který neměl kam jinam jít. Burlak na nákladní lodi byl námezdní dělník - a během vrcholných let první poloviny 19. století, kdy se po Volze přepravovaly tisíce tun obilí, soli, ryb a železa, byla práce burlaka na nákladní lodi jedním z nejlépe placených sezónních řemesel v zemi.
Jeho úkol byl jednoduchý a mimořádně obtížný: táhnout člun proti proudu. Volha teče po proudu do Kaspického moře a veškerý nákladní tok šel logicky po proudu. Lodě bylo ale potřeba nějak dostat zpátky – proti proudu řeky do Nižního, do Jaroslavle a do Tveru. S příznivým větrem někdy pomáhaly plachty, ale nejspolehlivějším motorem byla živá síla: tahač člunů s tažným lanem přehozeným přes rameno - burlak.
Jedna tažná posádka -  artěl - se skládala z dvaceti až čtyřiceti lidí, v závislosti na velikosti lodi. Každý člen byl najímán individuálně, ale smlouva se vztahovala na posádku jako celek. Velitel - „ velký pan “, známý také jako „ kořen “ - šel první, udával tempo a nesl hlavní tíhu práce. Celý řetězec ho následoval a musel poslouchat. Smlouva zahrnovala kromě mzdy i stravu. Majitel lodi nebo dodavatel zboží byl povinen poskytnout burlakům stravu - buď v hotovosti, nebo v naturáliích, a toto ustanovení určovalo stravu lodníků.
Kotel artělu: Ruský archetyp.
Život v artělu se točil kolem společného majetku: hrnce, sekery, soli a mouky. Každý člen při najímání přispěl svým podílem a celý artěl z tohoto fondu žil. V mužstvu existovala zvláštní pozice - kuchaře: tedy člověka, který se nedřel s ostatními, ale celou cestu připravoval jídlo a dohlížel na zásoby. Nakrmit někdy až čtyřicet vyčerpaných mužů dvakrát denně pouze za pomoci hrnce, vody a několika základními potravinami nebyla žádná sranda, a proto byl kuchař důležitou součástí týmu.
Zásady rozdělování jídla byly přísné. Porce byly stejné, bez výjimky. Vedoucí dostával o něco více, ale to bylo předem dohodnuto. Pokud by si někdo vzal příliš mnoho, vypukla by hádka, která mohla vést k vyloučení viníka z artělu klidně uprostřed cesty, přičemž vydělaná mzda dotyčného propadla ve prospěch zbytku skupiny. Logika tohoto pravidla byla nezvratná: hladový burlak táhne méně efektivně a jeden slabý burlak tak zpomaluje celý artěl. Všichni byli závislí na dobře živených tělech ostatních a proto museli mít všichni dostatečné a stejné příděly.
Co přesně bylo v kotli?
Strava ruských burlaků je rekonstruována z etnografických popisů z 19. století, obchodních záznamů dodavatelů a inventářů potravinových skladů na volžských přístavištích. Základní strava se skládala ze čtyř ingrediencí: žitného chleba, prosa, soli a ryb. Všechno ostatní se přidávalo, když se jim podařilo něco koupit nebo ulovit po cestě.
Chléb byl nejdůležitější potravinou. Lidský tahač snědl denně tři až pět liber žitného chleba - tedy asi jeden a půl až dva kilogramy. Vzhledem k kalorickému výdeji takové práce to bylo naprosté minimum a posádky jen zřídka viděly bílý chléb. Sušený žitný chléb se rozdroboval do polévky nebo se namočil ve vodě a soli – tzv. „ tjurja “. Proso se používalo do kaše - husté, bez másla a mléka, možná s kapkou lněného oleje. Kaše byla ranní jídlo: pomalu se trávila a dodávala energii na první hodiny cesty.
Rybí polévka z Volhy není to, co si myslíte.
Slovo „ ucha “ - ruská polévka z ryb - dnes evokuje velmi specifický obraz: čirý vývar, kousky ryby, kopr a brambory. Burlakova ucha vypadala zásadně jinak.
Zaprvé to bylo kalné a husté. V kotli tahačů lodí téměř žádné brambory nebyly - stály peníze, kterých byl vždy nedostatek. Místo toho měli burlaci stále tu samou starou kaši z chleba, která se házela přímo do rybího vývaru pro objem a náplň. Někdy se do rybí polévky přidávalo přímo proso, čímž vzniklo něco mezi polévkou a kaší.
Za druhé, ryby se velmi lišily a to bylo dáno řekou. V 19. století byla Volha nejbohatší rybářskou tepnou země: plaval tam jeseter obecný, běluha, candát, cejn, štika a sumec. Jeseter a běluha byly lahůdkami - chytaly se, ale často se prodávaly na březích, aby se získaly peníze na jiné potřeby.
Ryby se čistily těsně před vařením. Hlavy se nevyhazovaly - z hlav a páteře se dělal nejbohatší vývar. Šupiny se také často nechávaly, protože dodávaly vývaru lepivost. Sůl byla jediným kořením - pepř a bobkový list se v hrnci objevovaly pouze tehdy, pokud si posádku najal obzvláště štědrý majitel.
Burlaci jedli ze společného nádobí nebo z dřevěných misek, které si všichni nosili s sebou. Lžíce byla osobní věc - nic jako společná lžíce neexistovalo. Ztráta lžíce se považovala za smůlu: bez ní se nedalo jíst z horkého hrnce.
Cibule jako pochoutka.
Cibule byla levná a snadno dostupná - přidávala se do rybí polévky nebo se jedla syrová s chlebem. Syrová cibule se solí a kousek žitného chleba často nahrazovaly plnohodnotné jídlo, když nebyl čas vařit.
Kvas se kupoval ve velkých docích za kopejku za hrnek - kyselý, osvěžující a rychlý zdroj energie. Vodka byla také běžnou součástí jídelníčku, ale zacházelo se s ní mnohem přísněji, než by se mohlo zdát. Pravidla posádky obvykle zakazovala za plavby pít - opilec v postroji byl pro všechny nebezpečný. Burlaci pili zásadně jen během zastávek a po práci.
Čaj byl téměř luxusem: jeho vaření stálo peníze. Místo toho lidé pili kvas, říční vodu - Volha byla tehdy jiná řeka, nebo bylinný nálev zvaný „ var “.
Kolik stálo nakrmit jeden artěl?
Obchodní záznamy dodavatelů uvádějí konkrétní čísla. Ve 40. letech 19. století se denní náklady na stravu artělu jednoho nákladního člunu pohybovaly od sedmi do dvanácti stříbrných kopějek - s denní mzdou třiceti až čtyřiceti kopějek to představovalo asi čtvrtinu celkových výdajů na posádku. Ale pozor. Majitel lodi měl na tom, aby posádku dostatečně nakrmil, osobní zájem: hladoví muži táhli pomalu a pomalá cesta znamenala ztráty ze zpoždění nákladu.
Na jídle se tedy nešetřilo, ale nikdo také neměl v úmyslu burlakům „ luxusně “ vyvařovat. Cíl majitelů byl jasný: dát burlakům maximální kalorický příjem s minimálními náklady, a proto v jejich stravě převládal žitný chléb, proso a levné říční ryby. Zajímavý detail: smlouvy často stanovovaly nejen množství, ale i kvalitu potravin. V dochovaných smlouvách se nacházejí formulace jako „ kvalitní chléb, ne kyselý “ nebo „ čerstvá, ne shnilá ryba “. To znamená, že problém nízké kvality potravin byl natolik závažný, že si zasloužil právní uznání.
Konec světa tahačů nákladních lodí – a co z jejich kuchyně zbylo.
Čas remorkérů a burlaků zahubily parníky. První parníky se na Volze objevily ve 20. letech 19. století, ale vytlačování tahačů bylo pomalé: parní energie byla na krátkých trasách a v mělkých vodách dražší. V 70. letech 19. století - v době Repinova obrazu - toto povolání stále existovalo, ale již vymíralo a do roku 1900 na Volze prakticky žádní burlaci nebyli.
Spolu s profesí zmizela i tradiční artělová kuchyně, nicméně některé věci zůstaly. Volžská rybí polévka s chlebem hozeným přímo do hrnce není vynálezem burlaků, ale byli to právě oni, kdo tuto tradici upevnili v celém Povolží. Dodnes ji lze nalézt ve vesnicích v Samarské a Saratovské oblasti - i když je to dnes spíše vzpomínka na vzpomínku.
Žitný chléb se syrovou cibulí a solí je svačina, která se v Povolží dodnes konzumuje bez jakékoli ironie. Nevyžaduje žádnou historickou rekonstrukci – prostě existuje.
Princip artělu - sdílený hrnec, stejné porce, přísné účetnictví - je součástí ruské venkovské kultury mnohem déle než samotní burlaci. V sovětských kolektivních farmách, rybářských družstvech a na stavbách byl rozpoznatelný a známý právě proto, že jeho kořeny sahaly tak hluboko.
Strava burlaka nebyla žádná romantika. Byla to fyziologie práce, vyjádřená v gramech žitného chleba a litrech kalné rybí polévky. Potravinový systém artělu byl praktickým řešením: jak nakrmit čtyřicet lidí s minimálními náklady a maximální efektivitou. Fungoval právě proto, že byl rovný, transparentní a povinný pro všechny.
Za Repinovým obrazem, za popruhy a opotřebovanými zády se skrývá také tento neviditelný mechanismus. Kotel, ve kterém se každý večer vařilo na břehu jídlo. Kuchař, který chléb dělil rovným dílem. A lžíce, která byla osobním majetkem ve světě, kde téměř nic nebylo osobní.
(c) Honza Řecký

[Dag Björndal]

Druhý den poté, co jsme se odklonili od Green River jsme po namáhavé cestě dlouhé asi pětadvacet mil rozbili tábor u jednoho z jejích přítoků, kterému se říká Ham’s Fork. Tady jsme vyslali několik mužů různými směry, aby pátrali po skupině lovců, kterým se říká „svobodní trapeři“.  Říká se jim tak proto, že nejsou svázáni s žádnou z velkých a vzájemně si konkurujících kožešinových společností. Obchodují, s kým chtějí, buď s jednou z nich nebo klidně se všemi současně. Tihle lidé se po této divoké a pusté zemi potulují svobodně jako vítr z hor. Vedou odvážný a nebezpečný život a neuznávají žádné zákony, kromě vlastních tužeb a hnutí mysli a prostě žijí z toho, co si dokáží obstarat pomocí své dobré pušky a pastí.
Je to zvláštní, že existují lidé, kteří vidí nějaké kouzlo v tomto drsném a riskantním způsobu života, kdy bloudí krajinou odnikud nikam, že se postupně odcizí svému domovu, zemi, přátelům i veškerému pohodlí, krásám a výsadám civilizace. Ale už je to tak; dřina, nebezpečí, samota a odříkání, jež takový styl života provází a ve kterých mnozí vidí jenom nevýhody a hrozby, jsou podle nich vyváženy naprostou svobodou a jistým vzrušením, které k jejich situaci a způsobu života náleží. Pro ně to neustálé nebezpečí má své kouzlo. Jejich odvaha, mazanost, dovednost a bdělost a neustálé překážky, které musejí překonávat, strádání, jimž jsou vystaveni, všechny ty hrozby, díky kterým musí bdít na stráži, to všechno je jejich chloubou a pýchou.
Tihle lidé vedou zvláštní, divoký, romantický, tvrdý a vzrušující život. Někdy mají hojnost a jindy hladoví, někdy žijí v klidu a v bezpečí a jindy ve stavu neustálého napětí a ohrožení. Takový je jejich tulácký úděl v tomto drsném a nespoutaném kraji plání, rovin a hor.
Často se do tohoto životního stylu tak zamilují, že už jej prakticky nikdy neopustí. A navzdory všem těmto překážkám a protivenstvím se pokládají (nebo dokonce skutečně jsou) za mnohem šťastnější, než obyvatelé měst, se všemi těmi šílenými novinkami a módními nesmysly, které kolem nich neustále víří.
Warren Angus Ferris
Life in the Rocky Mountains 1830–1835

[Dag Björndal]

25. dubna se na Labi setkali Sověti s Američany. První dojmy ze setkání amerických vojáků s Rudou armádou byly záhy zprostředkovány tiskem občanům Spojených států. Časopis The New Yorker v článku z 28. dubna 1945 popsal několik zajímavostí. Američtí vojáci byli velmi překvapeni, že především důstojníci Rudé armády mluvili anglicky. A někteří dokonce s docela slušnou výslovností (koncem dvacátých let skutečně začala v Sovětském svazu státní kampaň za výuku cizích jazyků a angličtině byla věnována pozornost především na středních školách).
Ovšem většina vojáků anglicky neuměla, ale některé výrazy rudoarmějci používali běžně. Například jakákoliv zahraniční zubní pasta pro ně byla Papsadant (americká zubní pasta vyráběná od roku 1915) a všechny západní cigarety byly "Kemel". A chtěli-li sovětští vojáci označit v komunikaci s Američany něco za skutečně "dobré, kvalitní", tak užívali slovo "Studebaker" - tedy název amerického nákladního automobilu, který vojáci Rudé armády vysoce oceňovali.
Američané byli prý naprosto fascinováni ruským borščem, který jim velmi chutnal, stejně jako sibiřské pelmeně. Stejně tak byli udiveni množstvím čaje, který rudoarmějci dokázali vypít, přičemž cukr nedávali do nápoje, ale kousek ho vždy měli v ústech a pili čaj přes něj.
Další věcí, kterou byli Američané udiveni byla schopnost Sovětů vždy a za všech okolností vytáhnout odněkud "100 gramů" vodky. A pak samozřejmě to jak, se Sověti dokázali bavit. Většina z nich skvěle zpívala, mnozí hráli na různé hudební nástroje a především všichni tancovali (to velmi dobře zvládali i sovětští generálové, hrdina od Stalingradu generál Vasilij Ivanovič Čujkov, prý při společných spojeneckých oslavách konce války v Berlíně předváděl Američanům a Angličanům "kozáčka", kterého zakončoval salty ve vzduchu - a to po dvou litrech vodky...)
Američané jako známí a notoričtí sběratelé "suvenýrů" byli velmi potěšeni ochotou rudoarmějců měnit svoje výstrojní součástky (především různé odznaky a nášivky) za cigarety, pouzdra na cigarety, zapalovače či hodinky.
Američané byli na druhou stranu překvapeni, že zatímco byli rudoarmějci naprosto klidní co se týkalo i vážných bojových zranění, tak se na druhé straně báli očkování proti tetanu a tyfu. Sověti je také překvapili svou čistotností a tendencí všude jak to šlo stavět "baně" - tradiční ruské parní lázně.
Američané měli povědomost o tom, že v Sovětském svazu je církev pronásledovaná, proto byli překvapeni tím, že mnoho sovětských vojáků měla na krku křížek, nosili sebou kapesní ikony i modlitební knížky...

[Dag Björndal]

Díky tomu čtyřnohému fešákovi jsem před cca 25-ti lety prohrál bednu šampusu ( onoho času půlka vejplaty 🫣😅👊).
Tehdy klasa páteční večer, sedíme v knajpě, lejeme a jeden ze "svazu bohémů" říká: znám psa, kterému dáš okolo krku věnec špekáčků, on se ani nehne .
Reakce všech- takovej pes neexistuje, si nalitej, meleš z cesty, už nepij...😅.
No, tak se debata rozjela a padali sázky.
Nejvyšší nabídka v sázce byla bedna šampusu !!! ( tehdy v hospodě 12 lahví nějakých 2500 Kč🫣).
Zábava pokračovala a najednou na stole přistála dvě kila špekáčků. Hospodskej už nemohl poslouchat ty naše dohady, sáhl do lednice a říká "frajeři, tak se ukažte " !!!
Dopilo se, a vyrazili jsme za hafanem.
Já i s bandou natěšenej, jak si užijeme večer s vyhraným šampusem 😉.
Tak jsme tedy dorazili do klášterní zahrady k této soše pohraničníka, věnec špekáčků byl omotán okolo krku tohoto vlčáka a já, jakožto nejvyšší přihazovatel v sázce platil a rozlejval štamgastům 12 lahví šampusu