Granát pro poručíka: Co je to fragging a proč vojáci likvidovali své velitele.
Válka je říší násilí, kde smrt přichází z rukou nepřítele. Existuje však temný, skrytý jev, kdy smrtelná hrozba nepochází od nepřítele, ale od vašich vlastních lidí – od těch, kteří nosí stejnou uniformu, jedí ze stejného hrnce a mají vám v bitvě krýt záda. Tento jev dostal mrazivé jméno – fragging .
V užším smyslu termín znamená úmyslné zabití nebo pokus o vraždu velitele ( důstojníka nebo seržanta ) vojáka. Název pochází z anglického slova „ fragmentation grenade “, protože právě granát, zejména v podmínkách války ve Vietnamu, se stal oblíbeným nástrojem takové odvety. Proč granát? Zaprvé, pro vojáky byl snadno dostupný a za druhé, exploze zničila důkazy a bylo extrémně obtížné zjistit, kdo přesně granát do stanu nebo krytu nenáviděného velitele hodil, a to zejména pod rouškou noci nebo ve zmatku bitvy. To vytvářelo iluzi anonymity a beztrestnosti.
Toto zabíjení nadřízených se pochopitelně netýká jen granátů a tento termín označuje i další metody eliminace nežádoucích velitelů podřízenými: výstřel do zad během boje, zinscenovaná „ nehoda “ se zbraněmi nebo vybavením, sabotáž vedoucí ke smrti důstojníka, úmyslné navádění pod nepřátelskou palbou. Hlavní je, že se jedná o úmyslné jednání s cílem eliminovat vlastního kolegu, který je v hodnosti výše.
Myšlenka podřízených bouřících se proti krutým nebo neschopným velitelům je samozřejmě stará jako svět. Historie zná příklady vraždění setníků vzbouřenými legionáři ve starověkém Římě, odvety proti neoblíbeným důstojníkům během napoleonských válek nebo dokonce případy „ přátelské palby “ v zákopech první světové války, kdy kulka „ náhodou “ našla záda příliš horlivého poručíka, který hnal vojáky na jistou smrt. I druhá světová tento fenomén poznala, a například němečtí vojáci rádi zabíjeli nenáviděné příslušníky vojenské policie a jejich kolegové z řad Rudé armády zase nenáviděné politruky. Nicméně, právě během války ve Vietnamu v letech 1968 až 1973 se fragging stal rozšířeným, široce diskutovaným a obávaným jevem a stal se jedním z nejtemnějších symbolů úpadku disciplíny a morálky v americké armádě. Oficiální statistiky americké armády zaznamenaly v tomto období stovky potvrzených nebo podezřelých případů fraggingu, ale skutečný počet, vzhledem ke skryté povaze zločinů a neochotě velitelů vyvěšovat špinavé prádlo na veřejnosti, mohl být mnohem vyšší.
Co vedlo k takovému vypuknutí „vnitřní války“ v džunglích jihovýchodní Asie? Proč vojáci vyslaní bojovat s nepřítelem obraceli zbraně proti svým vlastním velitelům? Odpověď spočívá v jedinečném a toxickém koktejlu faktorů, které se ve Vietnamu vyvinuly.
Vypuknutí fraggingu ve Vietnamu nebylo náhodné a stalo se to příznakem hluboké krize, která v tomto období zachvátila americkou armádu a společnost jako celek. Množství faktorů se spiklo a vytvořilo atmosféru zoufalství, nenávisti a beztrestnosti, v níž se zabití vlastního velitele mohlo některým vojákům jevit jako jediné východisko, nebo dokonce jako akt spravedlnosti.
Koncem 60. let se vietnamská válka stávala ve Spojených státech stále nepopulárnější a protiválečné protesty nabraly na obrátkách a společnost se rozdělila. Vojáci, zejména branci, často nechápali, za co bojují a umírají tisíce kilometrů od domova. Pocit nesmyslnosti toho, co se dělo, nedostatek jasných cílů a vyhlídek na vítězství podkopával morálku a motivaci. V takové atmosféře mohl rozkaz k další nebezpečné misi, která se zdála zbytečná a vedla by jen k novým ztrátám, vyvolat nejen neochotu ji provést, ale i hlubokou nenávist k tomu, kdo rozkaz vydal.
Systém rotace důstojníků v americké armádě znamenal, že mnoho mladých poručíků a kapitánů přijelo do Vietnamu bez bojových zkušeností, ale s velkou touhou odlišit se, získat ocenění a postoupit v kariéře. Takoví „ gung-ho “ ( příliš horliví, fanatičtí ) velitelé často vydávali bezohledné rozkazy, vrhali své muže do neodůvodněně riskantních útoků a za každou cenu pronásledovali nepřátelské komunisty, bez ohledu na vlastní ztráty. Vojáci, zejména zkušení veteráni, kteří viděli skutečnou cenu takových „ činů “, vnímali takové důstojníky dle mého právem jako přímou hrozbu pro své životy a eliminace takového velitele by jim mohla být vnímána jako akt sebezáchovy celé jednotky, za kterou měli odpovědnost.
Vojenské prostředí vždy zahrnuje přísnou disciplínu a poslušnost, ale ve Vietnamu, za podmínek neustálého stresu, strachu a hořkosti, tato disciplína někdy zvrhla v naprosté svévoli a sadismus ze strany některých důstojníků a seržantů. Nespravedlivé tresty, ponižování, šikana, osobní nepřátelství – to vše vytvořilo základ pro vzájemnou nenávist a touhu po pomstě a fragging by mohl být extrémní formou pomsty za minulé křivdy.
Systém náboru do armády založený na branné povinnosti ( odvodu ) vedl k tomu, že mezi vojáky bylo mnoho mužů, kteří ve vojsku nechtěli sloužit a byli proti vládě a válce. Krátká ,, životnost " řadových vojáků ( pobyt vojáků ve Vietnamu trval obvykle 1 rok ) a ještě kratší doba rotace pro důstojníky ( často 6 měsíců ) nepřispěly k vytvoření silného bojového pouta a důvěry mezi vojáky a veliteli. Často si zůstávali navzájem cizími lidmi, odděleni nejen hodností, ale i původem, vzděláním a názory na válku. V takové atmosféře vzájemného odcizení a podezřívání bylo snazší překročit hranici. Tento problém byl obzvláště akutní v týlových jednotkách, kde byla nižší disciplína a přístup k omamným látkám a zbraním byl snazší.
Užívání návykových látek v americké armádě ve Vietnamu dosáhlo masivních rozměrů a i americké odhady říkaly, že drogy bralo pravidelně přes 30 000 vojáků. Drogy vojákům pomáhaly zmírňovat stres, zapomínat, otupovat strach, ale zároveň mohly snižovat sebekontrolu, zvyšovat agresivitu, paranoiu a přispívat k přijímání iracionálních rozhodnutí, včetně útoků na vlastní velitele.
Všechny tyto faktory, propojené a vzájemně se posilující, vytvořily onen „ koktejl zoufalství “, který vedl k propuknutí fraggingu. Nešlo jen o ojedinělý zločin, ale o hrozný symptom hluboké malátnosti celého vojenského aparátu, který se ocitl v sevření nepopulární, brutální a morálně nejednoznačné války. Metody, kterými vojáci jednali s nežádoucími veliteli, se lišily, ale měly jedno společné: touhu vyhnout se odhalení a trestu. Chaos války, špatná viditelnost v džungli, noční tma, hojnost zbraní a výbušnin - to vše vytvářelo určité příležitosti k zatajení stop zločinu.
Jak název fenoménu napovídá, nejčastěji se používal fragmentační granát ( jako M26 nebo M67 ), jehož výhody byly zřejmé. Granáty byly standardní zbraní a vojákům byly k dispozici ve velkém množství. Nebyla vyžadována žádná zvláštní přesnost ani složité přípravy – stačilo vytáhnout kolík a hodit nebo kutálet granát na požadované místo. Výbuch zničil otisky prstů a bylo extrémně obtížné určit, kdo přesně hodil granát ve tmě nebo zmatku, zvláště pokud existovala skupina spiklenců, kteří si navzájem poskytovali alibi. Výbuch granátu v uzavřeném prostoru ( stan, kryt, bunkr atd. ) téměř jistě způsobil smrt nebo vážné zranění osob uvnitř.
Typický scénář tříštivého granátu by vypadal asi takto: V noci, když cíl spal, se jeden nebo více vojáků vplížilo k jeho domu či stanu a hodili granát s vytaženým kolíkem uvnitř. Okamžitý výbuch, křik, panika – a pachatelé už zmizeli v temnotě tábora. Někdy mohl být během dělostřelecké palby nebo přestřelky hozen granát, aby se z toho vinila nepřátelská akce. Byl to lstivý, ale relativně bezpečný způsob, jak eliminovat cíl.
Další běžnou metodou bylo zabití velitele ručními palnými zbraněmi, maskované jako bojová oběť nebo nehoda. To se odehrávalo během boje, v chaosu přestřelky, kdy kulky létaly ze všech stran, a kdy bylo relativně snadné nenáviděného důstojníka nebo seržanta střelit do zad a pak jeho smrt svést na nepřátelskou palbu. Prokázat někomu zlý úmysl v takové situaci bylo téměř nemožné. Dalším způsobem bylo inscenování nehody při čištění zbraně nebo neopatrné manipulaci s ní, ačkoli tato metoda byla riskantnější a vyžadovala větší vynalézavost ke skrytí důkazů. Vojáci také někdy mohli úmyslně vystavit svého velitele nepřátelské palbě – například tím, že prozradili jeho pozici odstřelovači nebo vyprovokovali přepadení na trase hlídky vedené nežádoucím důstojníkem.
Je důležité si uvědomit, že fragging byl zřídka osamělým činem a nejčastěji se jednalo o výsledek spiknutí mezi skupinou vojáků nespokojených se svým velitelem. Takové spiknutí zajistilo nejen samotné provedení činu, ale také, neméně důležitou, vzájemnou odpovědnost a spiknutí mlčení po činu. Svědci ( pokud nějací byli ) byli buď zastrašováni, nebo se sami účastnili spiknutí a křivě vypovídali. Vyšetřování takových případů ve válečných podmínkách bylo extrémně obtížné a mnoho případů tříštivých střel zůstalo nevyřešeno nebo bylo odepsáno jako bojové ztráty.
Tato „ tichá válka ve válce “, vedená nenápadně, s granáty, výstřely do zad a spiknutími mlčení, byla možná nejstrašnějším projevem morálního a disciplinárního kolapsu, který zachvátil americkou armádu ve Vietnamu. Z bojovného bratrstva udělala vosí hnízdo vzájemné nenávisti, strachu a zrady.
Fragging měl naprosto zničující vliv na morálku a bojové schopnosti jednotky, protože podkopával základy jakékoli armády – důvěru mezi veliteli a podřízenými, vojenské kamarádství. Místo vzájemné podpory a důvěry jeden v druhého vládl strach, podezřívavost a paranoia. Důstojníci a seržanti se začali bát vlastních vojáků a vyhýbali se přísným opatřením k udržení disciplíny, protože se obávali vyprovokovat útok. Někteří velitelé se stali přehnaně opatrnými, vyhýbali se aktivnímu boji a riskantním misím, aby nerozzlobili své podřízené, což negativně ovlivnilo plnění bojových misí. Jiní naopak zintenzivnili represe, což jen zvýšilo vzájemnou nenávist. Vojáci, kteří viděli beztrestnost ( nebo zdánlivou beztrestnost ) těch, kteří prováděli fragging, se mohli ještě více přesvědčit o myšlence, že cokoli je možné. V takové atmosféře jednotka přestala být jediným bojujícím organismem a proměnila se ve společenství lidí spojených vzájemnou zárukou strachu a nedůvěry.
Rozšířené zabíjení důstojníků ve Vietnamu se stalo živým symbolem hluboké krize americké armády a selhání vietnamské válečné politiky. Zprávy o velitelích zabitých vlastními vojáky unikly do tisku, což šokovalo americkou veřejnost a dále podnítilo protiválečné nálady. To podkopalo prestiž ozbrojených sil a zpochybnilo jejich bojovou účinnost a morální charakter. Fragging se stal viditelným svědectvím o tom, do jaké míry došlo k úpadku disciplíny a morálky v armádě zapletené do nepopulární a vyčerpávající války.
Americké vojenské velení se snažilo s tímto jevem pochopitelně bojovat. Bylo provedeno vyšetřování ( sborem americké armády pro vyšetřování trestných činů - CID ) a viníci byli postaveni před soud. Byla přijata opatření k zpřísnění kontroly nad zbraněmi a střelivem ( zejména granáty ) v týlových oblastech. Byly vynaloženy snahy o zlepšení psychologického klimatu v jednotkách, navázání vztahů mezi důstojníky a vojáky a boj proti rasismu a drogové závislosti. Do konce války se však tento jev nepodařilo zcela vymýtit.
Po válce ve Vietnamu, s přechodem americké armády na plně smluvní a dobrovolný náborový systém, začal problém fraggingu prudce klesat. Přestože k ojedinělým incidentům útoků vojáků na jejich velitele v následných konfliktech docházelo ( například během války v Perském zálivu nebo v Iráku a Afghánistánu ), neměly již tak masivní charakter a nestaly se symbolem systémové krize. Profesionální armáda s vyšší úrovní motivace, disciplíny a výcviku se ukázala být mnohem méně k této hrozné nemoci náchylná.
