Autor Téma: Články, príbehy, história  (Přečteno 3302 krát)

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #50 kdy: Leden 28, 2025, 05:31:15 odpoledne »
Film Poslední samuraj s Tomem Cruisem v hlavní roli byl inspirován skutečným příběhem Julese Bruneta, francouzského armádního kapitána, jenž sehrál významnou roli v japonské občanské válce.

Francouzský důstojník Jules Brunet (1838–1911) pocházel z Alsaska a v Japonsku učil místní vojáky bojovat podle západních taktik a používat moderní zbraně. Tehdy (1868–1869) probíhala občanská válka, známá jako Válka Bošin, v níž se střetly síly věrné císaři (zastánce modernizace) se šógunem Jošinobu, který představoval tradiční vojenskou elitou fakticky ovládající zemi. Brunet byl jako dělostřelecký expert poslán, aby pomohl silám šógunátu. O rok později se již účastnili útoku na hlavní město Kjóto, přičemž došlo k boji před císařským palácem.

Na císařově straně bylo sice pouhých 5 000 bojovníků oproti trojnásobnému počtu vojáků šógunátu, ale na jejich straně bylo mnohem lepší vybavení a výzbroj. Proti sobě tak stály katany, luky a šípy a kopí proti primitivním kulometům, puškám a dělům. Bitva trvala čtyři dny a skončila velkým vítězstvím císaře. K němu se v důsledku tohoto vítězství přidali i mnozí šlechtici původně věrní šógunovi. Brunetovi se podařilo vrátit do Eda na lodi. Ale nedlouho poté císař poslal do Francie dopis, aby si Francouzi sbalili své věci a odpluli, jelikož slouží nepříteli císaře. Většina poradců poslechla, ale Brunet se rozhodl zůstat, což také napsal v dopise Napoleonu III. Své setrvání mimo jiné to zdůvodňoval tím, že na ostrovech je početná skupina Japonců velmi loajálních k Francii, která čítá až 50 tisíc mužů. Ty by jednou bylo možné využít. To byla ale jen zástěrka, hlavním důvodem byl obdiv k samurajům, který začal Brunet cítit. Tito úžasní válečníci mu zkrátka přirostli k srdci a chtěl být nadále součástí jejich boje.

Problém byl, že šógun Jošinobu Tokugawa (1837–1913) se rozhodl vzdát a poslal kapitulační dopis císaři. Jen malá skupina samurajů se rozhodla dále pokračovat v boji. Vznikla takzvaná Severní koalice z velmožů a klanů, které odmítly poslušnost císaři. Přes odvahu bojovníků Severní koalice byli i tito bojovníci nakonec v roce 1868 poraženi, ale válka nekončila. Velitel koalice admirál Enomoto a Brunet se stáhli na ostrov Hokaidó, kde vyhlásili republiku Ezo a znovu byli odhodláni bojovat proti císařským silám. Finální bitva v přístavu Hakodate trvala půl roku a stálo v ní proti sobě 7 000 imperiálních vojáků proti 3 000 rebelům. Bitva dopadla tak jako všechny předchozí a Brunet byl jako důležitý velitel v hledáčku císaře. Podařilo se mu však odplout z Japonska na válečné lodi Coëtlogo, která jej odvezla zpět do Francie. Japonský císař požadoval v nótě jeho potrestání, k čemuž však nedošlo. Místo toho dále úspěšně sloužil ve francouzské armádě. V roce 1891 byl jmenován brigádním generálem, a když se jeho nadřízený z japonské mise stal ministrem války, byl  Brunet jmenován náčelníkem generálního štábu.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #51 kdy: Únor 16, 2025, 04:24:16 odpoledne »
Profesor a farmár sedeli oproti sebe vo vlaku. Profesor sa celý čas pozeral na farmára zhora, v rozhovore sa ho snažil presvedčiť, aké dôležité sú vedomosti, lebo si je istý, že len vďaka nim sa nám v živote darí. Keďže sa nudili, profesor navrhol farmárovi hru.
"Na niečo sa vás opýtam", hovorí profesor. "Keď nebudete vedieť odpoveď, tak mi dáte 5 dolárov.
Potom sa ma opýtate na niečo vy. Keď ja nebudem vedieť odpoveď, dám vám 50 dolárov. Čo na to poviete?"
Hoci si bol istý, že ho profesor tou hrou chce ponížiť, farmár súhlasí.
"Aká je vzdialenosť medzi Zemou a Mesiacom?" - pýta sa profesor.
Farmár vytiahne 5 dolárov a dáva ich profesorovi.
Teraz je rad na farmároch. Pýta sa: "Ktoré zviera má tri nohy pri výstupe na horu a štyri nohy keď zostupuje dole? "
Profesor bol zmätený, hľadal logické vysvetlenia, dokonca si prehrabal zápisník, no nenašiel odpoveď. Frustrovaný, dáva 50 dolárov farmárovi.
Farmár s úsmevom zoberie peniaze, klobúk si stiahne na oči, oprie si hlavu a chce si zdriemnuť.
Zvedavý a neochotný to nechať tak profesor ním potriasie a pýta sa: "Dobre, tak čo je to za zviera?"
Farmár mu odpovie, že nevie, vyberie 5 dolárov, odovzdá ich profesorovi a pokojne zaspí.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #52 kdy: Květen 24, 2025, 09:43:43 odpoledne »
Granát pro poručíka: Co je to fragging a proč vojáci likvidovali své velitele.
Válka je říší násilí, kde smrt přichází z rukou nepřítele. Existuje však temný, skrytý jev, kdy smrtelná hrozba nepochází od nepřítele, ale od vašich vlastních lidí – od těch, kteří nosí stejnou uniformu, jedí ze stejného hrnce a mají vám v bitvě krýt záda. Tento jev dostal mrazivé jméno – fragging .
V užším smyslu termín znamená úmyslné zabití nebo pokus o vraždu velitele ( důstojníka nebo seržanta ) vojáka. Název pochází z anglického slova „ fragmentation grenade “, protože právě granát, zejména v podmínkách války ve Vietnamu, se stal oblíbeným nástrojem takové odvety. Proč granát? Zaprvé, pro vojáky byl snadno dostupný a za druhé, exploze zničila důkazy a bylo extrémně obtížné zjistit, kdo přesně granát do stanu nebo krytu nenáviděného velitele hodil, a to zejména pod rouškou noci nebo ve zmatku bitvy. To vytvářelo iluzi anonymity a beztrestnosti.
Toto zabíjení nadřízených se pochopitelně netýká jen granátů a tento termín označuje i další metody eliminace nežádoucích velitelů podřízenými: výstřel do zad během boje, zinscenovaná „ nehoda “ se zbraněmi nebo vybavením, sabotáž vedoucí ke smrti důstojníka, úmyslné navádění pod nepřátelskou palbou. Hlavní je, že se jedná o úmyslné jednání s cílem eliminovat vlastního kolegu, který je v hodnosti výše.
Myšlenka podřízených bouřících se proti krutým nebo neschopným velitelům je samozřejmě stará jako svět. Historie zná příklady vraždění setníků vzbouřenými legionáři ve starověkém Římě, odvety proti neoblíbeným důstojníkům během napoleonských válek nebo dokonce případy „ přátelské palby “ v zákopech první světové války, kdy kulka „ náhodou “ našla záda příliš horlivého poručíka, který hnal vojáky na jistou smrt. I druhá světová tento fenomén poznala, a například němečtí vojáci rádi zabíjeli nenáviděné příslušníky vojenské policie a jejich kolegové z řad Rudé armády zase nenáviděné politruky. Nicméně, právě během války ve Vietnamu v letech 1968 až 1973 se fragging stal rozšířeným, široce diskutovaným a obávaným jevem a stal se jedním z nejtemnějších symbolů úpadku disciplíny a morálky v americké armádě. Oficiální statistiky americké armády zaznamenaly v tomto období stovky potvrzených nebo podezřelých případů fraggingu, ale skutečný počet, vzhledem ke skryté povaze zločinů a neochotě velitelů vyvěšovat špinavé prádlo na veřejnosti, mohl být mnohem vyšší.
Co vedlo k takovému vypuknutí „vnitřní války“ v džunglích jihovýchodní Asie? Proč vojáci vyslaní bojovat s nepřítelem obraceli zbraně proti svým vlastním velitelům? Odpověď spočívá v jedinečném a toxickém koktejlu faktorů, které se ve Vietnamu vyvinuly.
Vypuknutí fraggingu ve Vietnamu nebylo náhodné a stalo se to příznakem hluboké krize, která v tomto období zachvátila americkou armádu a společnost jako celek. Množství faktorů se spiklo a vytvořilo atmosféru zoufalství, nenávisti a beztrestnosti, v níž se zabití vlastního velitele mohlo některým vojákům jevit jako jediné východisko, nebo dokonce jako akt spravedlnosti.
Koncem 60. let se vietnamská válka stávala ve Spojených státech stále nepopulárnější a protiválečné protesty nabraly na obrátkách a společnost se rozdělila. Vojáci, zejména branci, často nechápali, za co bojují a umírají tisíce kilometrů od domova. Pocit nesmyslnosti toho, co se dělo, nedostatek jasných cílů a vyhlídek na vítězství podkopával morálku a motivaci. V takové atmosféře mohl rozkaz k další nebezpečné misi, která se zdála zbytečná a vedla by jen k novým ztrátám, vyvolat nejen neochotu ji provést, ale i hlubokou nenávist k tomu, kdo rozkaz vydal.
Systém rotace důstojníků v americké armádě znamenal, že mnoho mladých poručíků a kapitánů přijelo do Vietnamu bez bojových zkušeností, ale s velkou touhou odlišit se, získat ocenění a postoupit v kariéře. Takoví „ gung-ho “ ( příliš horliví, fanatičtí ) velitelé často vydávali bezohledné rozkazy, vrhali své muže do neodůvodněně riskantních útoků a za každou cenu pronásledovali nepřátelské komunisty, bez ohledu na vlastní ztráty. Vojáci, zejména zkušení veteráni, kteří viděli skutečnou cenu takových „ činů “, vnímali takové důstojníky dle mého právem jako přímou hrozbu pro své životy a eliminace takového velitele by jim mohla být vnímána jako akt sebezáchovy celé jednotky, za kterou měli odpovědnost.
Vojenské prostředí vždy zahrnuje přísnou disciplínu a poslušnost, ale ve Vietnamu, za podmínek neustálého stresu, strachu a hořkosti, tato disciplína někdy zvrhla v naprosté svévoli a sadismus ze strany některých důstojníků a seržantů. Nespravedlivé tresty, ponižování, šikana, osobní nepřátelství – to vše vytvořilo základ pro vzájemnou nenávist a touhu po pomstě a fragging by mohl být extrémní formou pomsty za minulé křivdy.
Systém náboru do armády založený na branné povinnosti ( odvodu ) vedl k tomu, že mezi vojáky bylo mnoho mužů, kteří ve vojsku nechtěli sloužit a byli proti vládě a válce. Krátká ,, životnost " řadových vojáků ( pobyt vojáků ve Vietnamu trval obvykle 1 rok ) a ještě kratší doba rotace pro důstojníky ( často 6 měsíců ) nepřispěly k vytvoření silného bojového pouta a důvěry mezi vojáky a veliteli. Často si zůstávali navzájem cizími lidmi, odděleni nejen hodností, ale i původem, vzděláním a názory na válku. V takové atmosféře vzájemného odcizení a podezřívání bylo snazší překročit hranici. Tento problém byl obzvláště akutní v týlových jednotkách, kde byla nižší disciplína a přístup k omamným látkám a zbraním byl snazší.
Užívání návykových látek v americké armádě ve Vietnamu dosáhlo masivních rozměrů a i americké odhady říkaly, že drogy bralo pravidelně přes 30 000 vojáků. Drogy vojákům pomáhaly zmírňovat stres, zapomínat, otupovat strach, ale zároveň mohly snižovat sebekontrolu, zvyšovat agresivitu, paranoiu a přispívat k přijímání iracionálních rozhodnutí, včetně útoků na vlastní velitele.
Všechny tyto faktory, propojené a vzájemně se posilující, vytvořily onen „ koktejl zoufalství “, který vedl k propuknutí fraggingu. Nešlo jen o ojedinělý zločin, ale o hrozný symptom hluboké malátnosti celého vojenského aparátu, který se ocitl v sevření nepopulární, brutální a morálně nejednoznačné války. Metody, kterými vojáci jednali s nežádoucími veliteli, se lišily, ale měly jedno společné: touhu vyhnout se odhalení a trestu. Chaos války, špatná viditelnost v džungli, noční tma, hojnost zbraní a výbušnin - to vše vytvářelo určité příležitosti k zatajení stop zločinu.
Jak název fenoménu napovídá, nejčastěji se používal fragmentační granát ( jako M26 nebo M67 ), jehož výhody byly zřejmé. Granáty byly standardní zbraní a vojákům byly k dispozici ve velkém množství. Nebyla vyžadována žádná zvláštní přesnost ani složité přípravy – stačilo vytáhnout kolík a hodit nebo kutálet granát na požadované místo. Výbuch zničil otisky prstů a bylo extrémně obtížné určit, kdo přesně hodil granát ve tmě nebo zmatku, zvláště pokud existovala skupina spiklenců, kteří si navzájem poskytovali alibi. Výbuch granátu v uzavřeném prostoru ( stan, kryt, bunkr atd. ) téměř jistě způsobil smrt nebo vážné zranění osob uvnitř.
Typický scénář tříštivého granátu by vypadal asi takto: V noci, když cíl spal, se jeden nebo více vojáků vplížilo k jeho domu či stanu a hodili granát s vytaženým kolíkem uvnitř. Okamžitý výbuch, křik, panika – a pachatelé už zmizeli v temnotě tábora. Někdy mohl být během dělostřelecké palby nebo přestřelky hozen granát, aby se z toho vinila nepřátelská akce. Byl to lstivý, ale relativně bezpečný způsob, jak eliminovat cíl.
Další běžnou metodou bylo zabití velitele ručními palnými zbraněmi, maskované jako bojová oběť nebo nehoda. To se odehrávalo během boje, v chaosu přestřelky, kdy kulky létaly ze všech stran, a kdy bylo relativně snadné nenáviděného důstojníka nebo seržanta střelit do zad a pak jeho smrt svést na nepřátelskou palbu. Prokázat někomu zlý úmysl v takové situaci bylo téměř nemožné. Dalším způsobem bylo inscenování nehody při čištění zbraně nebo neopatrné manipulaci s ní, ačkoli tato metoda byla riskantnější a vyžadovala větší vynalézavost ke skrytí důkazů. Vojáci také někdy mohli úmyslně vystavit svého velitele nepřátelské palbě – například tím, že prozradili jeho pozici odstřelovači nebo vyprovokovali přepadení na trase hlídky vedené nežádoucím důstojníkem.
Je důležité si uvědomit, že fragging byl zřídka osamělým činem a nejčastěji se jednalo o výsledek spiknutí mezi skupinou vojáků nespokojených se svým velitelem. Takové spiknutí zajistilo nejen samotné provedení činu, ale také, neméně důležitou, vzájemnou odpovědnost a spiknutí mlčení po činu. Svědci ( pokud nějací byli ) byli buď zastrašováni, nebo se sami účastnili spiknutí a křivě vypovídali. Vyšetřování takových případů ve válečných podmínkách bylo extrémně obtížné a mnoho případů tříštivých střel zůstalo nevyřešeno nebo bylo odepsáno jako bojové ztráty.
Tato „ tichá válka ve válce “, vedená nenápadně, s granáty, výstřely do zad a spiknutími mlčení, byla možná nejstrašnějším projevem morálního a disciplinárního kolapsu, který zachvátil americkou armádu ve Vietnamu. Z bojovného bratrstva udělala vosí hnízdo vzájemné nenávisti, strachu a zrady.
Fragging měl naprosto zničující vliv na morálku a bojové schopnosti jednotky, protože podkopával základy jakékoli armády – důvěru mezi veliteli a podřízenými, vojenské kamarádství. Místo vzájemné podpory a důvěry jeden v druhého vládl strach, podezřívavost a paranoia. Důstojníci a seržanti se začali bát vlastních vojáků a vyhýbali se přísným opatřením k udržení disciplíny, protože se obávali vyprovokovat útok. Někteří velitelé se stali přehnaně opatrnými, vyhýbali se aktivnímu boji a riskantním misím, aby nerozzlobili své podřízené, což negativně ovlivnilo plnění bojových misí. Jiní naopak zintenzivnili represe, což jen zvýšilo vzájemnou nenávist. Vojáci, kteří viděli beztrestnost ( nebo zdánlivou beztrestnost ) těch, kteří prováděli fragging, se mohli ještě více přesvědčit o myšlence, že cokoli je možné. V takové atmosféře jednotka přestala být jediným bojujícím organismem a proměnila se ve společenství lidí spojených vzájemnou zárukou strachu a nedůvěry.
Rozšířené zabíjení důstojníků ve Vietnamu se stalo živým symbolem hluboké krize americké armády a selhání vietnamské válečné politiky. Zprávy o velitelích zabitých vlastními vojáky unikly do tisku, což šokovalo americkou veřejnost a dále podnítilo protiválečné nálady. To podkopalo prestiž ozbrojených sil a zpochybnilo jejich bojovou účinnost a morální charakter. Fragging se stal viditelným svědectvím o tom, do jaké míry došlo k úpadku disciplíny a morálky v armádě zapletené do nepopulární a vyčerpávající války.
Americké vojenské velení se snažilo s tímto jevem pochopitelně bojovat. Bylo provedeno vyšetřování ( sborem americké armády pro vyšetřování trestných činů - CID ) a viníci byli postaveni před soud. Byla přijata opatření k zpřísnění kontroly nad zbraněmi a střelivem ( zejména granáty ) v týlových oblastech. Byly vynaloženy snahy o zlepšení psychologického klimatu v jednotkách, navázání vztahů mezi důstojníky a vojáky a boj proti rasismu a drogové závislosti. Do konce války se však tento jev nepodařilo zcela vymýtit.
Po válce ve Vietnamu, s přechodem americké armády na plně smluvní a dobrovolný náborový systém, začal problém fraggingu prudce klesat. Přestože k ojedinělým incidentům útoků vojáků na jejich velitele v následných konfliktech docházelo ( například během války v Perském zálivu nebo v Iráku a Afghánistánu ), neměly již tak masivní charakter a nestaly se symbolem systémové krize. Profesionální armáda s vyšší úrovní motivace, disciplíny a výcviku se ukázala být mnohem méně k této hrozné nemoci náchylná.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline bludicka

  • ***
  • Příspěvků: 1662
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #53 kdy: Květen 25, 2025, 07:58:47 dopoledne »
Kde si to vynuchal? Ja som sa prave cudoval,ze co branilo obycajnemu vojclovi takto si vyrovnat ucet s nenavidenou sarzou. A pozeram,ze sa to dialo bezne. Akurat sa o tom radsej mlcalo, aby dalsi chudaci vrhnuti do mlynku na maso neziskali navod ;).

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #54 kdy: Květen 25, 2025, 08:11:43 dopoledne »
Čmuchám stále niekde. Zaujímavé je, že keď sa verbuje nasilu, tak ten počet narastal. U susedov už tiež moc dobrovolníkov neverbujú....

A je to trochu ako ten vtip: "Ako môžeš v biatlone skončiť druhý, keď máš pušku?"
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline bludicka

  • ***
  • Příspěvků: 1662
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #55 kdy: Květen 25, 2025, 08:18:27 dopoledne »
Ten sedi "hold"!

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #56 kdy: Květen 25, 2025, 01:10:09 odpoledne »
Protistřepinové masky, 1. Světová válka
Protistřepinové masky byly navrženy tak, aby chránily obličej každého, kdo se díval průzory tanku, a chránily ho před šrapnely, což byl typický případ řidiče tanku. Kovové kryty očí měly malé vodorovné štěrbiny, které snižovaly pravděpodobnost poškození očí a zároveň umožňovaly nositeli vidět. Ačkoli byla maska ​​pouze z kůže, byla k ní přidána kroužková zbroj jako sukně chránící ústa a bradu.
Jedním z hlavních použití masky bylo řešení problému odlupování – když byl tank zasažen pancíř, rázové vlny procházely pancířem a rozbíjely kov zevnitř. Odlupování bylo nebezpečné pro posádku tanku a vybavení. Čím tenčí byl pancíř tanku, tím větší byla pravděpodobnost odlupování. Úlomky olověné barvy mohly být také zablokovány protistříkací maskou, když byl tank pod palbou. Pokud by protistříkací maska ​​nefungovala správně, posádka tanku by byla zraněna šrapnely na nejzranitelnějším místě těla. Kdykoli byl tank zasažen nepřátelskými střelami, hrozilo nebezpečí odlupování nebo jiného poškození vozidla, což by ohrozilo posádku.
Za 2WW, sověti  tyto masky nepoužívali,   měli jen brýle, a proto se jim říkalo opice, neb medvědi,  místa  která nebyla krytá byla velmi poškozená  okujema z pancéře tanku, který se zabodl do kůže, nebylo to sic fatální, ale měli to pak v podstatě do smrti.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #57 kdy: Květen 26, 2025, 02:55:08 odpoledne »
Vzpomínám si, jak mi o “hajducích” vypravovala babička, jak to měla z ústního podání zase od své babičky.
Hajduci byli specifickým typem pěchoty, který se vyvinul ve střední a východní Evropě v 16. a 17. století, především na území dnešního Polska, Maďarska a Balkánu.
Ve vojenském kontextu Rzeczypospolitej obojga narodów (Polsko-litevské unie) představovali hajduci elitní jednotky pěšáků, kteří byli vybíráni z těch nejzdatnějších a nejstatnějších mužů.
Jejich výstroj, výzbroj a celkový vzhled byl důležitou součástí jejich identity. Vysoký a silný muž byl pro službu hajduka přímo ideálem, což dokládají nejen vojenské nařízení, ale i dobová literatura. Například v roce 1684 Francisco Fabro Bermundana popsal hajduky jako vojáky, kteří „nepřijímají do svého druhu nikoho, kdo nepřevyšuje běžnou postavu a není velmi silný a zdravý“. V rukou nesli muškety, po boku šavle, a v ruce často sekeru – zbraň i nástroj zároveň, symbol síly a přímočarosti.
Jejich oděv byl natolik specifický, že se stal nejen součástí vojenské identity, ale i módy vyšších vrstev, kdy si bohatí páni vydržovali své osobní hajduky nejen jako stráž, ale i jako výraz společenské prestiže.
Hajduci se stali symbolem fyzické zdatnosti, odvahy a disciplinované síly, která se mohla rovnat tehdejší evropské žoldnéřské elitě. V bitvách byli často nasazováni v prvních liniích nebo jako osobní ochranka velitelů.
Významnou událostí, která zvýraznila jejich roli, byl incident z 18. srpna 1627 během bitvy u Tczewa, kde jeden z hajduků roty knížete Koreckého postřelil švédského krále Gustava Adolfa, čímž zásadně ovlivnil průběh střetnutí. Navzdory početní převaze švédských vojsk, přibližně 2,5násobné, byli nakonec odraženi. Tato událost podtrhla nejen statečnost hajduků, ale i jejich význam v boji jako úderné a loajální pěchoty, která mohla rozhodovat důležité momenty v bitvě.
Hajduci se svým charakteristickým vzhledem, robustní postavou, ozbrojení a výraznou uniformitou stali legendární součástí vojenské historie tehdejší doby, často opředení příběhy a symbolikou síly, cti a tradičního válečnictví. V moderní době jejich obraz přežívá díky historickým rekonstrukcím, uměleckým zpracováním i snahám o popularizaci národní vojenské minulosti, jak ukazují např. filmové rekonstrukce a spolupráce s historickými skupinami, které se snaží jejich odkaz zachovat živý pro další generace.

https://www.youtube.com/shorts/m7uv-Ycmcc8
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #58 kdy: Červen 15, 2025, 03:17:02 odpoledne »
Mesačná jaskyňa:

Levočské vrchy ukrývajú podľa legendy jednu z najtajomnejších jaskýň na svete. Objaviť ju mal v roku 1944 Antonín T. Horák počas SNP. Odvtedy sa ju márne pokúšali nájsť viacerí jaskyniari z rôznych kútov sveta. Medzi jej hľadačov patril aj speleológ a prírodovedec Stanislav Pavlarčík, ktorý nám o nej prezradil všetko, čo vie.

„Legendárna Mesačná jaskyňa bezpochyby patrí medzi najväčšie speleologické záhady nielen u nás na Slovensku, ale i vo svete,“ ozrejmil na úvod Stanislav Pavlarčík, ktorého hľadanie tajomnej jaskyne v minulosti takisto nadchlo. Ako dodal, speleológovia sa o nej prvýkrát mohli dozvedieť v roku 1965 z amerického časopisu

Autorom článku bol kpt. Antonín T.  Horák, priamy účastník októbrových bojov z roku 1944 počas Slovenského národného povstania. Stret, v ktorom údajne utŕžil zranenie, sa mal odohrať niekde medzi obcami Šambron a Jakubany v Levočských vrchoch. Horák tvrdil, že práve tam, v okolí kóty Siminy (1287,2 m. n. m.), sa nachádza akási Mesačná jaskyňa.
Horákovi jaskyňu ukázal miestny gazda

„Vtedy, v období Slovenského národného povstania, došlo 22. októbra 1944 k boju medzi istou, bližšie neznámou povstaleckou jednotkou pod velením kpt. A. T. Horáka a nemeckou armádou. Po urputnej bitke na bojisku zostal ležať zranený samotný kapitán Horák s dvoma spolubojovníkmi Jurekom a Martinom

Zranených bojovníkov zachránil gazda Slávek, ktorý im mal ukázať Mesačnú  jaskyňu, kde našli úkryt. „Horák v nej počas prieskumu naďabil na rozmernú tajomnú šachtu na konci jaskyne, ktorá mala tvar polmesiaca a bolo zložená z akéhosi neznámeho tvrdého kovového a organického materiálu. Jaskyňa bola dokonca vyzdobená kvapľovou výzdobou........

 .....„Vtedy  sa zrodila legenda, ktorá sa už z pamäti ľudstva nedá vymazať. Kpt. Horák jaskyňu dokonca navštívil po skončení vojny a pre istotu vchod do nej zamaskoval pred nepovolanými návštevníkmi. Po vojne emigroval do USA, kde v roku 1976 zomrel,“........


https://www.topky.sk/cl/10/1582991/Odbornik-o-najvacsej-podzemnej-zahade-Slovenska--Mesacnu-jaskynu-hladaju-uz-viac-ako-50-rokov
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #59 kdy: Červen 17, 2025, 10:43:57 odpoledne »
Hřbitovní zbraně, známé také jako „mrtvolné pasti“ nebo „hřbitovní pasti“, byly mechanismy navržené k ochraně hrobů před vykradači, kteří v historii často kradli těla pro lékařské účely (např. pro anatomické studie) nebo cennosti pohřbené s mrtvými. Tyto zbraně byly populární zejména v 18. a 19. století, kdy byl v Evropě a Severní Americe rozšířený problém s vykrádáním hrobů.
1 Mechanické pasti
Hřbitovní pistole: Jednalo se o zbraně umístěné na hrobech, které byly spouštěny pomocí lankových mechanismů. Pokud někdo začal kopat, mohl náhodně zatáhnout za lanko a spustit výstřel. Tyto pistole byly populární v USA kolem roku 1800.
Nabité pružinové mechanismy: Pasti s výbušnými nástrahami, které mohly zranit nebo zabít vykradače při pokusu otevřít rakev nebo narušit hrob.
2 Fyzické bariéry
Železné klece (mortsafes): V Británii byly hroby často chráněny těžkými železnými klecemi nebo mřížemi, které znemožňovaly přístup k rakvi. Tyto konstrukce byly drahé, takže je používaly především bohatší rodiny.
Betónové nebo kamenné desky: Těžké desky umístěné nad rakví ztěžovaly vykopání těla.
Zamčené rakve: Speciální rakve s komplikovanými zámky nebo železnými pásy, které bylo obtížné otevřít.
3 Chemické a výbušné pasti
Některé hroby byly vybaveny výbušnými zařízeními, která se aktivovala při pokusu o otevření rakve. Tyto metody byly vzácné, ale extrémně nebezpečné.
Použití toxických látek uvnitř rakve, které mohly vykradače otrávit.
 V Británii vedl tento problém k přijetí Anatomy Act z roku 1832, který umožnil legální získávání těl (např. nepohřbených chudáků), čímž se poptávka po kradených tělech snížila. Hřbitovní zbraně se poté staly méně běžnými.
Některé hřbitovní pistole se dochovaly a lze je vidět v historických sbírkách, například v amerických muzeích. Jedna z těchto vzácných hřbitovních zbraní je nyní k vidění v Muzeu smutečního umění na hřbitově Arlington, USA
Příběhy o hřbitovních zbraních inspirovaly literaturu a popkulturu, například hororové příběhy o prokletých hrobech. Bohaté rodiny někdy najímaly strážce, aby hroby hlídali, což bylo alternativou k pasti.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #60 kdy: Červen 21, 2025, 12:22:04 odpoledne »
Fajn článok. Pisatel je aktívny strelec, cestovatel a fotograf. V článku sú aj pekné fotky.

..........................................................................

V lese leží maskovaný muž so zbraňou. Cez optiku sleduje cieľ. "Zelená," ozve sa z vysielačky. Muž čosi pokliká korekčnými vežičkami na ďalekohľade, zamieri na hlavu nepriateľa. Ozve sa výstrel, cieľ padá k zemi, muž balí svoju výstroj a rýchlo opúšťa stanovisko.

Podobne si svoju "prácu" predstavoval aj "Kotik", keď sa hlásil k ostreľovačom. V realite ukrajinského bojiska leží celé hodiny v "diere". Jeho Desert Tech kalibru .50 BMG umiestnený na povrchu a cez kameru, nainštalovanú na optike zbrane, sleduje frontovú líniu. Zbraň je spravidla nainštalovaná na trojnožke a samozrejme zamaskovaná. Trojnožka zlepšuje možnosti mierenia, stabilizuje zbraň pri streľbe. Tým že je zbraň vyššie nad terénom sa navyše znižuje možnosť odhalenia pozície prachom a nečistotami zdvihnutými tlakom plynov pri výstrele.

Sniperi pracujú vždy v páre. Obaja sú vyzbrojený ostreľovačskou puškou, často rôzneho kalibru. Keď dôjde k boju, jeden pracuje ako pozorovateľ, vyhľadávač cieľov, druhý strieľa. "Strieľa ten, kto má na danú úlohu vhodnejšiu zbraň alebo pozíciu. Na stredné vzdialenosti, čiže 500-800 metrov používame AR10 v kalibri 308. Teda licenčne vyrábanú ukrajinskú verziu UR10. Je samonabíjacia a dá sa použiť ja na kontaktný boj. Keď potrebujeme ísť ďalej, je lepší Cadex ráže 338 Lapua. A keď príde na naozaj dlhé vzdialenosti, alebo ťažšie ciele, prichádza na radu Desert Tech. Pred 50kou sa neschováš. Používame strelivo podľa potreby. Priebojné, trieštivé, zápalné," vysvetľuje "Foxtrot" z 15. mobilného pohraničného oddielu "Oceľová hranica".

Na každej zbrani, bez ohľadu na kaliber, majú nainštalovaný tlmič. Utlmiť úplne akustický prejav nadzvukového streliva samozrejme nie je možné. Zvuk vznikajúci pri výstrele má totiž dva zdroje. Prvým je expanzia horúcich plynov z hlavne, druhým sonický tresk vznikajúci pri prekonaní rýchlosti zvuku strelou. Ten prvý eliminuje tlmič, spomaľujúci a ochladzujúci plyny vytekajúce z hlavne. Sonický tresk sa dá odstrániť znížením rýchlosti strely na podzvukovú, ale to nie je vždy možné. Dôvodom je samotná konštrukcia konkrétneho streliva, a jeho balistika. Existujú podzvukové laborácie alebo špeciálne podzvukové strelivo, ale jeho balistické vlastnosti, hlavne dostrel a ranivosť v cieli, nie sú vhodné pre prácu vojenského ostreľovača. Použitie tlmiča s nadzvukovým strelivom má napriek tomu zmysel. Znižuje hladinu zvuku natoľko, že sa dá strieľať bez ochrany sluchu a potlačuje výstrelový plameň, čo je dôležité najmä pri nočných operáciách - bráni odhaleniu strelca termovíziou, nočným videním alebo voľným okom.

Na hlavu ako vo filme nestrieľajú. Mieria na trup. "Nie je dôležité nepriateľa zabiť, ale vyradiť. A zranený protivník na seba viaže ďalšie sily, potrebné na jeho evakuáciu. Aj keď Rusi svojich zranených evakuujú naozaj zriedkavo". A klikanie korekčnými vežičkami známe z každého filmu? Výškovú korekciu nastavujú samozrejme podľa vzdialenosti, meranej laserovým diaľkomerom a použitého streliva. Stranovú riešia prenesením zámerného bodu - spravidla po prvom výstrele. "Zamierim na cieľ, vystrelím, znovu zamierim na cieľ. Strela 338 Lapua letí k cieľu vzdialenému 1000 metrov zhruba 1.3 sekundy, takže mám dosť času. Po dopade mi spotter zahlási odchýlku a ja vykonám korekciu. Ak dá meter vľavo, zamierim meter vpravo a znova vystrelím. Je to rýchlejšie ako klikať na ďalekohľade. V ideálnom prípade vystrelím na cieľ dvakrát predtým, ako on počuje zvuk výstrelu. Zvuk totiž dorazí do vzdialenosti 1000 metrov za 3 sekundy"

A ako často sa dostanú k streľbe? "Sme v podstate prieskumníci. Našou prácou je identifikovať pozície nepriateľa a odovzdať ich veleniu. Tam sa rozhodne, čo so získanými informáciami. Môžu na cieľ poslať drony, nasmerovať mínomety alebo artilériu. Alebo dostaneme rozkaz na streľbu my. Vtedy vyleziem z diery a strieľam. Ale to je naozaj len bonus. Naša prvoradá úloha je prieskum," vysvetľuje "Kotik". Kým sa nepoužívali drony, boli to práve ostreľovači, kto navádzal delostrelectvo a mínomety na ciele a vykonával korekcie ich streľby. Ale ani po príchode dronov neprišili ostreľovači o prácu. Sú špecifické úlohy, kedy nie je možné vykonávať pozorovanie pomocou dronov. Vtedy nastupujú sniperi. A aj samotní ostreľovači používajú drony na monitorovanie bojiska a vyhľadávanie cieľov. "Kedysi sme si troch konkurovali dnes spolupracujeme," smeje sa "Kotik"


https://blog.sme.sk/rebro/spolocnost/ukrajinsky-sniper-zabit-nepriatela-je-bonus?fbclid=IwY2xjawLDZa5leHRuA2FlbQIxMABicmlkETBYeVlhdUF6bGFBS2FOSnNnAR4YakLpsY7V2ZVeyZQ_Qm2KEwuwFAJzaPkiGgnl_PDqlYtAb3k32hDyYQAStQ_aem_tfl0xfSGaIqo185tu-E3-w
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #61 kdy: Červen 24, 2025, 06:20:41 odpoledne »
Toto nie je filmové natáčanie – bolo to skutočné mesto. 🏙️
To, čo vidíte, je Kowloon Walled City, kedysi najhustejšie osídlené miesto na Zemi. Žilo tu viac ako 30 000 ľudí – len na 2,9 hektári.
Ako? Skladaním budov do výšky 14 poschodí, ktoré sú naplnené a medzi tým takmer žiadne miesto.
Nebola tam žiadna polícia, takmer žiadny vládny dohľad a obyvatelia si vytvorili vlastné zákony. Ľudia sa mohli pohybovať medzi budovami pomocou prepojených balkónov, úzkych schodišť a chodieb širokých 1 meter, čím tvoria vertikálny slum
Desiatky rokov fungovalo ako samosprávne mikromesto – chaotické, tmavé, živé.
Kowloon Walled City bolo zbúrané v 90. rokoch, no jeho legenda stále zachytáva predstavivosť.

..............................

V polovici 19. storočia začala vláda dynastie Čching budovať enklávu pri zálive Kowloon , obklopenú kamennými múrmi. Opevnené mesto Kowloon bolo spočiatku využívané na vojenské účely a slúžilo ako ubytovanie pre mnohých vojakov a ich rodiny. Počas druhej svetovej vojny kamenné múry zbúrala japonská cisárska armáda . Časť z nich bola pochovaná a dobre zachovaná pod zemou. V 70. rokoch 20. storočia sa počet obyvateľov mesta zvýšil na 41 000. V roku 1994 bol počet budov 503. V tom čase mala britská koloniálna vláda čoraz väčšie ťažkosti s riadením a kontrolou závažnej kriminality v oblasti súvisiacej s drogami, nelegálnym hazardom, prostitúciou a šarlatánstvom . V oblasti sa nachádzali domáce továrne, vrátane textilnej, cukrárskej a rezancov jook-sing . Po spoločnom čínsko-britskom vyhlásení v roku 1984 začali Británia a Čína diskusiu o riešení problémov v opevnenom meste a následne 14. januára 1987 oznámili jeho demoláciu. V rokoch 1987 až 1989 boli obyvatelia presídlení a demolácia sa začala v roku 1993.

Do roku 1995 bolo miesto premenené na park pre okolitých obyvateľov.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.

Offline Dag Björndal

  • Praktikující prepper
  • *****
  • Příspěvků: 8714
Re: Články, príbehy, história
« Odpověď #62 kdy: Červenec 14, 2025, 03:55:37 odpoledne »
Vietnam, 60. roky. Vysoko nad džungľou sa tento člen posádky vrtuľníka dostal do nebezpečenstva so staromódnou zbraňou pripútanou k boku – Colt Single Action Army, legendárny „mierotvorca“ alebo možno Ruger Blackhawk predstavený v roku 1955.
Tieto revolvery boli viac než len relikviou Divokého západu. Niektoré letecké posádky ich nosili ako talizman pre šťastie, iné pre úplný vzdor – miešanie kovbojskej éry s moderným vojnovým strojom. Nebola to regulácia, ale kurva určite to bol postoj.
S prúdom dokáže plávať aj mŕtva ryba.