Němí válečníci.
Psi byli první zvířata, které se povedlo lidem domestikovat. A protože k přirozenému chováním psů patří obrana jejich pána, byli využívání k ochraně a potom i ve válkách. První lidské kultury používaly psi k hlídání hradeb a sídlišť, a pravděpodobně to byli prastaří Egypťané, kdo jako první zapojil psy do armády. Zpočátku Egypťanům sloužili jako doprovod jejich hlídek na nubijské území, ale později je Egypťané vysílali v první vlně útoku, aby psi vyvolávali v řadách nepřátel zmatek. S domestikací oslů, onagerů a potom i koní a po jejich zapojení do války, Egypťané své psi cvičili, aby plašili nepřátelskou jízdu. Doklady o jejich užití se dají najít ve všech starověkých armádách. Asyřané rádi štvali psí smečky proti masakrovaným zajatců, Sparťané si vyšlechtili vlastní lovecké plemeno laconian, které bylo určeno k lovu uprchlých otroků a Řekové o těch psech říkali, že jakmile laconian jednou vycítí stopu, už jim nikdo neuteče. Jinak řečtí psi hlídali vojenské tábory a Sparťanům pomáhali během lovu kanců, což bylo bráno jako součást výcviku. Jsou dochovány řecké záznamy, které bojovníkům radí, aby se o psy dobře starali a krmili je tučnou stravou, protože pes nikdy neustoupí, bude svého pána dobře chránit a zmaří nečekaný útok.
Ve středověkých armádách útoky početných smeček psů budily hrůzu a nabourávaly nepřátelský šik. K tomuto účelu byli psi oděni do kovových pancířů, a z jejich hřbetů a obojků vyčnívaly ostré bodce a čepele, které dokázaly způsobit bolestivé zranění. Používání válečných psů si nejvíce osvojili Španělé ve svých terciích, a byli to právě psi, kteří španělským dobyvatelům výraznou měrou pomohli dobýt říše Inků a Aztéků. Domorodci před příchodem bělochů znali jen malé psíky, které chovali k jídlu a španělští váleční psi pro ně představovali krvelačné bestie budící hrůzu. I Seveřanům sloužili psi k boji a vikingské drakkary měly na svých palubách kotce, do kterých se vešli až čtyři psi. Byzantinci dokonce vysílali proti arabské jízdě psi s nádobami upevněnými na jejich hřbetě, ze kterých šlehaly plameny podobné řeckému ohni, které u muslimských koní vyvolávaly hrůzu.
S nasazením masového používáním střelných zbraní psi z bojišť zmizeli, ale pořád byli důležití při střežení hradeb a vojenských táborů. Během války mezi Británií a Francií v Kanadě se psi začali poprvé používat k tahání saní, na svých hřbetech nosili brašny s municí, sloužili jako kurýři a jako poprvé byli ve větším měřítku používáni k hledání raněných. Pro tento úkol byli psi jako stvořeni a byli stále častěji využíváni rozvíjející se sanitní službou. V tomto ohledu našli psi obrovské upotřebení ve Velké válce, kde zachránili deseti tisíce lidských životů a stali se jejími obrovskými hrdiny. Psi byli v této válce používáni jako kurýři, protože pes je pětkrát rychlejší než člověk, ale nejvíce jejich služeb ocenili zdravotníci. Zdravotní psi v této kruté válce vyhledávali v rozbitých zákopech raněné nebo tunami zemi zasypané muže a byli většinou první, kdo se k nim dostali. Psi byli ke zraněným vysíláni většinou v noci, takže se museli spolehnout na svůj čich. Byli cvičeni, aby neštěkali a nevšímali si mrtvých. Na hrudi měli připevněnou nádobu s vodou a s rumem a brašnu se zdravotnickými potřebami. Pokud byl objevený voják v bezvědomí, vracel se pes s vojákovou helmou nebo jinou částí uniformy ke svému vodiči, který upozornil zdravotníky. Někdy se stalo, že voják už umíral, a to se pak toho chlupáče držel, dokud nevydechl naposledy, aby poslední okamžiky svého života strávil ve společnosti živého tvora. Svědectví uvádějí, že někteří psi za jediný den dokázali zachránit i deset zraněných vojáků. Ve Velké válce sloužilo přes 50 000 psů, z čehož minimálně polovinu vycvičili a využili Němci. Na plemena se nekladly žádné nároky, ale pes měl být tmavšího zabarvení, aby nebyl v noci vidět a musel utáhnout vozík, do které je někdy zapřahali, aby na nich odtáhli zraněného vojáka z bojiště.
Za druhé světové války největší počet psů nasadila Rudá armáda. Sověti stejně jako ostatní armády využívali jejich služeb ambulantních a kurýrních, ale jejich psi i natahovali telefonní kabely, přepravovali munici a součástky zbraní a také vyhledávali miny. Protože Sovětský svaz byla země, kde měl lidský život malou cenu, zvířecí život tam měl cenu ještě menší. Proto bylo chování Sovětů ke koním a psům strašné a Sověti mají na svém kontě nejstrašnější masové nasazení psů v boji minimálně ve 20. století. Sověti své psy cvičili jako sebevražedné stíhače tanků, kterými likvidovali obrněnou techniku Němců. Takový pes byl během výcviku držen několik dní bez potravy, kterou pak Sověti házeli pod své cvičné tanky, aby psy z nich neměli strach a naučili se, že tam je jídlo. Když došlo na jejich bojové nasazení, psi nedostali tři dny najíst, na těla jim přivázali pásu s výbušninou a s dlouhou anténou, a pak je vypustili proti tankům. Psi si mysleli, že pod německými tanky najdou jídlo, ale anténa po kontaktu s kovem aktivovala výbušninu, která zabila psa a zničila i německý obrněnec. Nutno dodat, že o podobném využití psů uvažovaly i jiné armády, ale praktikovali ho jen naštěstí Sověti.
Američané za druhé světové války využili psích služeb hlavně v Pacifiku, kde jejich psi sloužili jako detektor japonských vojáků ukrytých v džungli. Armáda nejraději cvičila německé ovčáky a námořní pěchota zase dobrmany, protože obě plemena lépe snášejí žár a vlhko. Psi se svými psovody se v Pacifiku stali součástí vojenských patrol, a jakmile se stali pravidelnou součástí vojenských jednotek, ztráty amerických vojáků prudce klesly, a naopak počet objevených a zlikvidovaných Japonců zase prudce vzrostl. Psi byli cvičeni, aby k okamžiku, kdy vycítili nepřítele, neštěkali, ale aby svého psovoda upozornili zježením srsti. Japonci si důležitost psů pro boj v džungli rychle uvědomili a snažili se je likvidovat. Ale i američtí vojáci si byli vědomi toho, že jim jejich chlupatí kamarádi mnohokrát zachránili život, a tak je chránili jako oko v hlavě a byli nesdílnou součástí jednotky.
Po druhé světové válce byl program výcviku vojenských psů utlumen a psi sloužili jen k ostraze vojenských objektů. Teprve se začátkem války ve Vietnamu si američtí vojenští poradci uvědomili, že psi můžou jihovietnamským vojákům dobře pomáhat v boji proti komunistům. Znovu se rozjel výcvik psů, kteří měli sloužit jako stopaři v džungli a Jihovietnamci dostali stovky psů. Jenže Vietnamci nemají ke psům vztah jako lidé západní civilizace, často se jich báli, špatně se o ně starali, věčně hladoví vojáci jim kradli jídlo, nebo je rovnou zabili a snědli. Psi u jihovietnamských vojáků strašně trpěli, a to se změnilo až s příchodem amerických vojáků. Americké nasazení i výcvik vojenských psů pro válku ve Vietnamu znamenalo vrchol účelného využití psích smyslů a schopností na válečném poli.
Nejdříve je Američané nechali hlídat letiště a vojenské sklady, čímž se výrazně snížila úspěšnost Vietcongu při jejich přepadech. Guerillový boj komunistů si rychle vyžádal potřebu nasazovat psy v terénu jako ve válce proti Japoncům a stopařští psi se stali součástí vojenských oddílů, které v džungli hledaly komunisty. Psi byli cvičeni, že každý, kdo se v džungli ukáže, je nepřítel. Zpočátku používali psovodi vodítka, ale od toho bylo záhy upuštěno, protože se vodítka v hustém porostu zamotávala a psi chodili na volno. Psovod měl díky tomu volné ruce a mohl bojovat. Když pes objevil komunisty, na nebezpečí upozornil tím, že si sedl na zadní a jeho vojenská jednotka věděla, že před nimi je Vietcong.
Američtí psi byli také cvičeni k vyhledávání různých pastí, které komunisté rádi a často kladli a zachránili tak život bezpočtu amerických vojáků. Také uměli odhalovat nepřátelské tunely, bunkry a krysí díry a úplně nově byli cvičeni, aby pronásledovali utíkající komunisty, k jejichž úkrytům pak přivedli svou jednotku. Severovietnamci americké psy nenáviděli a marně se snažili je zbavit čichu používáním různých prášků z rozdrcených a vysušených česnekových bylin. Psi ve Vietnamu zachránili obrovský počet lidských životů a odvedli obří službu, a je proto věčná a nesmytelná hanba americké armády, že po svém odchodu z Vietnamu drtivou většinu svých chlupatých pomocníků v zemi nechala a tím se jim za věrné služby odvděčila smrtí. Většina amerických psů skončila v hrncích hladových Jihovietnamců, nebo při dobytí jihu země komunisty v hrncích ještě hladovějších Severovietnamců.
V současnosti se psi používají především ke strážní službě, ale můžeme je vidět i ve službách speciálních jednotek téměř celého světa. Jako příklad si vzpomeňme na belgického ovčáka Caira, který výrazným způsobem přispěl k likvidaci bin Ládina, když ho jednotka SEAL vyslal na průzkum budovy, ve které se ukrýval. Cairo měl na sobě neprůstřelnou vestu s oboustrannou vysílačkou, díky které byl v neustálém kontaktu se svým psovodem. Cairo na sobě nesl kameru, která vojákům ukázala cestu a zajistila jejich bezpečnost.
