No, já jsem romantik, moje půsty nemají žádnej "odbornej" základ - před pár lety jsem si četl nějakou knihu zaměřenou na duchovno, tuším že to byla "Cesta pokojného bojovníka", a tam něco v tomto duchu psali. Že je to dobrý způsob pro celkovou očistu organismu a že se dokonce "otevře" lidská mysl. Takže jsem to zkusil - a výsledek? Půst je přirozeným důsledkem mého životního stylu - vždycky napřed striktně držím životosprávu, dvakrát denně cvičím, hodně zeleniny, piju vodu, ráno ledová sprcha, přes zimu koupání v řece. Po pár týdnech až měsících přijde řetěz kopanců v práci, osobním nebo rodinném životě, stres, a začne s tím spojený období rezignace. Přestanu s cvičením, následně začnu prasit ve stravování, přidám alkohol. To trvá dalších několik týdnů a jednoho dne se podívám do zrcadla a řeknu DOST! Nadváha 15-20kg, strhanej výraz, zdravotní komplikace. Takže se rozhodnu pro půst coby fyzickej i mentální restart ze dne na den. Nijak na to tělo nepřipravuju. Nejhorší jsou každopádně první tři - čtyři dny, protože v téhle životní fázi už jedu na alkoholu celkem dost, takže je spojená obrovská chuť k jídlu se závislostí na cukru a alkoholu. To si člověk fakt musí přeprogramovat hlavu, pokud do toho jde čistě vůlí, má to hodně těžký. Chce to hodně pít, já preferuju zeleninové šťávy - ovocné sice chutnají líp, ale prej jsou velké výkyvy cukru v těle a není to dobře. Za ten den vypiju tak 2 litry zeleninové šťávy, cca 2 litry vody a 0,5 litru ovocné šťávy. Tu ale ne každý den. Myslím fakt šťávu, ne džusy z koncentrátu. Za ty první 3 dny zhubnu 4-5 kg, za celý desetidenní půst kolem osmi až deseti kilogramů. Po těch prvních třech až čtyřech těžkých dnech přijde období lehkosti a vyrovnanosti - člověk je na sebe hrdej, v jakési euforii, tělo si zvyká na jinej režim a chuť na něco sladkého se dá zvládnout snadno. Jsou pryč i abstinenční příznaky z vysazení alkoholu. Kolem sedmého až osmého dne přichází druhá krize, už tedy podstatně slabší. Tam si člověk říká, když vidí, jak se všichni kolem cpou, že co chtěl už dokázal a nemá smysl to dál natahovat. Je zajímavý, že tyhle jednotlivý fáze přicházejí vždycky stejně. No a jakmile tohle pomine, nastoupí pocit, že se ti vlastně ani vracet k "normálnímu" způsobu stravování nechce, člověk se cítí lehkej, smysly má zbystřený, tělo rozhodně funguje daleko líp. Vnímání je trochu jiný, jakoby byl člověk trošku "zhulenej" konopím, trochu hůř chápe komunikaci s jinými lidmi. Nicméně, do stavu "otevření" mysli jsem se zatím nedostal - nebo si pod tím možná predstavuju něco fakt velkýho, napojení na vesmír. A to tedy neproběhlo - možná to chce být duchovnější bytost, než jsem já. Abych se vrátil ke stravování - po deseti dnech máš pocit, že to můžeš jet v podstatě furt, návrat k normální stravě je čistě racionální rozhodnutí. Začínám zeleninovýma vývarama jednou denně, večer si dám trochu ovoce, po nějakých třech dnech přecházím na pro mě ideální stravu - maso, ořechy, hodně zeleniny, žádné pečivo. Začnou tréninky, otužování, meditace - a kolo se znovu roztáčí... Kamarád jel taky půst, ten to měl tedy nalajnovaný od profesionála - měl kompletní balíček nějakých pepřových a jinak kořeněných olejů, který do sebe lil a ty mu měly pomoct překonat pocit hladu. To je sice odborný, nicméně ne cesta pro mě. Teď jsem si v knize Stevena Kinga "Svědectví" znovu po několika letech četl pasáž, jak jde výprava "těch hodných" k zástupci Zla, nesměli si nic vzít s sebou, a jeden z nich, sociolog, popisuje smysl tohoto rozhodnutí. Že lidský mozek je v podstatě baterie, která se neustálými impulzy dostávajícími ze svého okolí, vybíjí. Člověk pak přichází o potenciál, kterej od narození má. O mentální potenciál. I já vnímám, jak ze mě současný přetechnizovaný životní styl dělá postupně debila. Proto hodlám letošní zimu vyrazit na několik dní a nocí do lesa, meditovat a prostě jenom bejt a sledovat, co to bude mít za vliv. Pak se tady podělím!
