Tak jsem si poctivě opět přečetl knížku zde výše zmiňovanou. Sice jsem ji již četl a podpořil ji zde jako důležitý zdroj informací, ale stejně jsem ji nedocenil, protože jsme v ní nalezl další poznatky.
Takže kromě toho zde již řečeného. Knížka se motá, stejně jako krize, hlavně okolo zaměstnanců, respektive v období krize "nezaměstnanců", tedy lidí bez práce, kteří pracovali PRO NĚKOHO. Ti dopadli nejhůře. Jak finančně, tak v návaznosti na to i psychicky. Ano, je zde zmiňováno, že špatně dopadli i podnikatelé a továrníci, ti v procentuálním vyjádření ztratili daleko více, ale v absolutních číslech jim zůstalo na živobytí daleko více. To v podstatě je argument podporující to, co tvrdím a radím. Mějte zálohu. Zaměstnavatel Vás může v rámci úsporných opatření vyrazit a pravděpodobně neseženete nové místo, tedy zdroj peněz = zdroj obživy. Pokud ale máte vlastní výrobní prostředek, dávávám to jistou svobodu a jistotu.
Ono to má přesah i mimo období krize. Z pohledu kapitalisty, státu, organizace...prostě moci je ideální člověk, který funguje pokud možno na dluh (kreditka, hypotéka, spotřebitelský úvěr), bydlí v bytě nebo v domku nebo vile v satelitu (a tohle se týká i vysoce postavených manažerů), kde domov slouží pouze jako zázemí pro bydlení a případně sociální život, pokud ten raději člověk netráví někde v nákupních centru či jiných "zábavních" zařízeních. A jehož jediný příjem je jeho zaměstnání a práce pro někoho, kdo vlastní kapitál. Takový člověk je lehce ovladatelný, protože musí platit účty, jinak si svůj majetek nemá šanci udržet, neboť je většinou pořízen právě na dluh, stejně jako dovolené a podobně, Prostě bez práce padá jeho sociální postavení. Proto drží hubu a krok. Tak je na druhou stranu velice zranitelný, právě buď krizí, nebo prostě pouze rozhodnutím svého zaměstnavatele - takže mu nezbývá, než být loajální a neprotestuje. Nemá finanční svobodu, i když to z pohledu společnosti je třeba velice vážený a bohatý člověk.
Na druhou stranu, vlastnictví výrobních prostředků dává skutečnou svobodu. Pokud něco sám produkuju (ať už se zaměstnanci, nebo jen sám), jediný, před kým se mám "hrbit" jsou zákazníci. A i tam si mohu rozhodnout, zda tu páteř ohnu nebo ne. Ale mám svobodu se rozhodnout. A když přijde krize, jasně, budu se mít hůř, ale budu závislý v prvé řadě na sobě a svým rozhodnutím mohu skutečně ovlivnit, jak se budu mít. Když budu, jako v mém případě kovář, rozhodnu se, jestli budu dělat meče nebo radlice (nadsázka), podle toho co budou lidi ochotni kupovat. Třeba petlici a panty na kurník v OBI bez peněz člověk nekoupí, ale když vezme plato vajíček a dojde v krizi za kovářem (mnou) tak se domluvíme. Bude spokojený ten dotyčný, protože bude mít opravený / nový kurník, budu spokojený já, protože rodina bude mít v žaludku vajíčka a OBI o nic nepřijde, protože ten dotyčný s kurníkem stejně neměl na to, aby si to tam koupil. Bez této alternativy by dotyčný neměl kurník a slepice by mu sežrala liška (tudíž by měl ještě míň), já a moje rodina by měla hlad a OBI by neodprodalo nic tak jako tak. A z takovéhle výměny nedostane nic stát, stejně jako by nedostal nic, kdyby se tato transakce neuskutečnila.
Navíc, budu psychicky celkem v pohodě, protože se nebudu kousat nudou, ale budu něco dělat. Něco pozitivního a prospěšného.
Snad se mi podařilo dost srozumitelně vyjádřit to, co jsem se snažil vymáčknout ze sebe.