Autor Téma: M. Vodička : DEN, KDY DOŠLY PRACHY - Jak velká krize ve 30. letech změnila život  (Přečteno 1183 krát)

Offline Mobile

  • Administrátor
  • *****
  • Příspěvků: 1
    • http://minimalisti.tym.cz/
úryvek z knihy:

K večeři budou pampelišky

Chtěli byste vědět, jak chutnala krize ve 30. letech? Uvařte si „krizovou polévku“. Tak se jí tehdy říkalo. Je to snadné, zvládne to každý. Dva díly horké vody, v ní rozmícháte jeden díl kečupu. Osolí­te a trochu opepříte, tedy pokud máte pepř. A necháte ještě chvilku povařit. Dobrou chuť.     

 
Někde si lidé žili přece jen lépe. Dívka se zvláštním jménem Dynamite Garlandová strávila část krize na čokoládě. To nezní špatně. Jenže ona ji jedla tři měsíce v kuse. Čokoláda byla k snídani, k obědu i k večeři. „Rozpouštěli jsme ji v mléce. Někdy jsme k tomu jedli chleba, protože už se to nedalo. Nevím, kde to otec sehnal, ale on vždycky něco přinesl, abychom nebyli hlady,“ vyprávěla v knize Studse Terkela Těžké časy.


„Jindy jsme zase jedli pořád jen sušenky. Samé sušenky. Měli jsme v domě nájemníky, kteří měli pekařství. Neměli peněz nazbyt, tak nám část činže spláceli v sušenkách. Jindy táta získal práci na několik hodin denně v čínské restauraci. To jsme zase jedli jen nudle. Dodnes je nemůžu ani cítit.“


Někde to však bylo mnohem horší. Pro děti v Harlanském okrese ve státě Kentucky by nudle byly božské jídlo. V tomhle hornickém kraji byla celá města, kde lidé neměli ani cent příjmů. Jedli ostružiny a plevel. Malé děti byly tak hladové, že si podle jedné vládní zprávy okusovaly vlastní ruce. Jejich tátové se snažili vypěstovat trochu zeleniny, ale byli tak hladoví, že ji často snědli dřív, než vy ­ rostla. Když tam přijela prezidentova manželka Eleonor Rooseveltová, uviděla malého chlapce, jak se snaží schovat svého králíčka. „Myslí si, že ho nesníme,“ řekla jí chlapcova sestra. „Ale to víte, že ho sníme.“


Jinde rodiče vymysleli na své děti malý trik. Nabídli jim večer pět centů, když půjdou do postele bez večeře. Ráno jim řekli: „Hra pokračuje. Mám pro tebe snídani, ale musíš si ji koupit za pět centů.“ Vypadá to, že rodiče byli krutí, ale krutá byla především doba. Není pochyb, že i je bolelo, jak šidili své hladové děti.


Jiní pamětníci vzpomínají na to, jak jedli čočku, každý den na jiný způsob. Rodičům se zřejmě někdy naskytla výhodná koupě, a tak opatřili celý pytel.


Podobně to chodilo s bramborami. Pytel stál jen dolar, tedy pokud nebyly zrovna kvalitní, a to už se vyplatilo. Z brambor se dělaly i sladkosti, třeba bramborová roláda. Uvaříte brambory, nejlépe malé, a rozmačkáte je vidličkou tak, abyste s nimi naplnili asi jeden hrnek. Přidáte vanilkový cukr a cukr krupici. Vše dobře rozmícháte. Pak z toho uválíte placku, kterou potřete burákovým máslem.  Zavinete jako roládu a nakrájíte.


Některé sladkosti byly ještě jednodušší. Třeba sněhová pochoutka. Jedla se jen v zimě. To dá rozum, protože jindy sníh není. A bez sněhu to opravdu nešlo. Děti vyběhly ven a naplnily misky sněhem. Pěkně ho upěchovaly nebo z něj umačkaly koule. To vypadalo dokonce lépe. Maminka mezitím uvařila javorový sirup, až pěkně zhoustl, pak ho nalila na sníh a bylo to.


Byla to doba, kdy lidé jedli cokoliv a nejedli nic. Časopis  Fortune tehdy napsal, že jen v roce 1933 zemřelo v New Yorku hladem devětadvacet lidí. Více než padesát jich skončilo kvůli vyhladovění v nemocnicích. A dalších sto deset, většina z nich dětí, zemřelo na podvýživu.


Byly to ale také doby, kdy se uchytily tyčinky Mars a Snickers. Současně jistý Harland Sanders vymyslel tajný recept na koření, jímž ochutil smažená kuřata ve svém motelu s restaurací, který se jmenoval Sanders Court and Café. Bylo to v městečku Corbin v Kentucky a odtud se jeho kuřata už pod názvem Kentucky Fried Chicken rozletěla napříč Amerikou a potom i světem. A Harland Sanders získal čestný titul plukovníka.


Ve stejné době se však také lidé, jak píše Fortune, rvali o odpadky v Saint Louis. Lidé stáli na smetištích a čekali na příjezd dalšího popelářského auta. Když vysypalo náklad, uvádí zpráva z roku 1932, skupina asi pětatřiceti osob začala hromadu přehrabovat klacky a holýma rukama. Hledali zbytky jídla a zeleniny. Jedna vdova si vždycky, když začala něco jíst, sundala brýle, aby neviděla červy.


Miliony lidí přežívaly na stravě, kterou jedla zvířata. Srdce se nad tím ustrnulo dokonce i gangsterům, nebo to alespoň šikovně předstírali: Al Capone dal zřídit veřejnou vývařovnu pro lidi bez prostředků. „Tři jídla denně, včetně neděle. K snídani se podává káva a loupák, k obědu a večeři je polévka, chleba a káva. Lze si dvakrát přidat,“ píše New York Times pod titulkem „Capone krmí tři tisíce lidí denně“.


Lidé stojí hodiny ve frontách na jídlo. Najednou zjistí, že jim stačí jedna čokoládová tyčinka za pět centů na den nebo dva. Na hlad se dá zvyknout. Po několika dnech ho člověk přestane dokonce cítit. Už ho nebolí žaludek, je jen stále slabší. Když v jedné ocelárně v Pittsburgu obnovili práci, ukázalo se, že muži, kteří se tam vrátili, už nejsou dostatečně silní, aby ji mohli vykonávat. Přitom dobové zprávy o tom, co se dalo jíst, vypadají docela lákavě. „V nejnovější haléřové jídelně pro nezaměstnané na Manhattanu můžete mít za jeden cent k jídlu polévku, teplou kukuřičnou moučku, teplé vločky, chlebový pudink, trochu ovoce, koblihu a dva krajíce chleba,“ píše deník Christian Science Monitor. „Když máte v kapse pět centů, můžete si za tři z nich dát výživný oběd s polévkou, pudinkem a nápojem, pak si ještě přidat za dva centy chlebíček s treskou. Když vynecháte pudink nebo pití, můžete si k polévce dát masový piroh, ovocný salát, koláč nebo tuňákový salát.“ Zní to dobře, ale byl to náhradní život a jídlo v něm chutnalo jen jako náhražka.

 
Pat Boxová a jejích sedm sourozenců dostávaly třeba vodní kakao. Jejich otec kupoval sudy od pekařů a prodával je dál. Mezitím ovšem rodina pečlivě vyškrabala všechny zbytky cukru a kakaa. Děti to smíchaly s teplou vodou a pak tu lahůdku popíjely. Jedlo se cokoliv, co bylo po ruce a rostlo okolo. „K večeři bude salát z pampelišek,“ oznamovaly matky rodinám. Zalil se zkyslým mlékem a bylo hotovo.

 
Dal se připravit i na jiné způsoby: listy pampelišky se daly použít úplně stejně jako hlávkový salát. Z lidí se stávali botanici. Sbírali tobolky na mladých výhoncích klejichy (v angličtině má tahle rostlina příhodný název  milkweed, doslova mléčný plevel), povařili je pár minut a pak je posypali strouhaným sýrem.   Kromě   toho   jedli   také   oloupané   „srdce“   mladého   výhonku   orobince, které chutnalo jako něco mezi cuketou a okurkou, nebo typickou americkou rostlinu zvanou líčidlo. V jedné knize jídel z doby krize je popsán také recept na „české houby s vejci“, tedy smaženici.


Připravovaly se fazolové sendviče (uvař fazole, rozmačkej je na kaši a tou pomaž krajíc chleba).  Všechno se muselo využít, nic se nevyhodilo. I rodiny, které měly pevný příjem, jedly skromně.


Hitem krize se stalo kuřecí nebo králičí frikasé, nadrobno nakrájené maso v husté omáčce. Tohle jídlo hodně zasytilo a kastrol vydržel i několik dnů. Hospodyně se zájmem čítávaly kuchařky s názvy jako Nová jídla ze zbytků nebo Lepší strava za méně peněz.

 

Učily se taky počítat kalorie a vitamíny. Alespoň teoreticky to byl zlatý věk správného stravování, umění vyjít s málem, ale dodat tělu vše pro zdravý rozvoj. Jídlo se stávalo výživou.

 

Do módy přišly pomeranče, které byly paradoxně dosud považovány za luxusní záležitost. Ale náhle se z nich stal klíč ke zdraví, když lékaři vypočítali, kolik je třeba denně sníst vitamínu C jako prevenci proti křivici a dalším nemocem. Neměly se jíst proto, že byly dobré, ale proto, že byly zdravé. Posedlost Ameriky pomeranči dosáhla takového stupně, že ekonomové promýšleli nesmyslné úvahy, podle nichž by zvýšení příjmu o dva dolary umožnilo té chudší polovině Ameriky utratit za pomeranče o jedenáct milionů dolarů víc. V době, kdy se obilí sypalo do moře, pšenicí se topilo pod kotli lokomotiv a mléko se lilo do řek, lidi snad nejvíc nadzvedlo ničení nadbytečných pomerančů. Byly přece tak zdravé.

 

„Americké děti jedí lépe, protože krize vrátila jejich matky do kuchyně,“ prohlásil ministr Seward. A pro některé děti to byla i pravda. Pro některé ne. „Jedli jsme pořád jen bramborovou kaši,“ vzpomínaly po letech ty méně šťastné děti. „Když se sklízela kukuřice, byla pořád jen kukuřice. Někdy jsme byli celé dny jen o chlebu s mlékem, jindy byl zase jen chleba se sádlem.“

 

úryvek zveřejněn se svolením autora

alwarez

  • Host
Re:M. Vodička : DEN, KDY DOŠLY PRACHY - Jak velká krize ve 30. letech změnila život
« Odpověď #1 kdy: Únor 05, 2013, 07:43:58 dopoledne »
Penize nemohou nikdy dojit ,kdyz se zhrouti penezni system prejde se na barter a treba se pokracuje kupony....za deprese se zde objevilo na 3 000 komunitnich men.....

Offline Prof. Orfanik

  • ***
  • Příspěvků: 53
Re:M. Vodička : DEN, KDY DOŠLY PRACHY - Jak velká krize ve 30. letech změnila život
« Odpověď #2 kdy: Únor 19, 2013, 12:51:39 odpoledne »
DEN, KDY DOŠLY PRACHY je pěkná kniha.

Nevíte někdo, jestli existuje nějaká podobná kniha (nebo článek), která se zabývá lidmi, kteří díky krizi něco pro druhé vymysleli (jako např. Baťa atp.)?