Když si promluvíte se sociálními pracovníky, charitami a i bezdomovci, kteří už nejsou na ulici, tak skoro vždy Vám řeknou, že nejdůležitější je bydlení. Je to kus prostoru, kde máte stabilitu, své soukromí. Místo, kde to Vaše je království. U nízkonálladové života je to stejný. Základ je bydlení. Já bydlín v unibuňce, i když mám pár metru dal rodinný domek, kde bych mohl bydlet, ale neni můj. Ten pocit, kde člověk bydlí ve svém je úžasný a má klid, když něco rozbije. Necítí se blbě a provinile. Myslim, že to cití i ostatní nízkonákladový, kteří taky bydlí v chatičkách, i když maji možnost bydlet vedle ve velkých chatách atd. I v Americe to vědí a stací pro chudé lidi domy. U nás jen pronájem bytu.
Má to háček, že charity nemůžou nabízet ofociálně chatičky, které nejsou určené trvalému bydlení. Hold zákon, ale i lidi, kteří by je udali, protože to neni plnohotnostné bydlení. Tak lidi, kteří bojují za sociální bydlení pro každého přímo nebo nepřímo brání, aby bylo méně lidi na ulici, protože chatičky nejsou dobré bydlení. Lidi si pak musí sami schánět chatičky, i kdy tu jsou charity, které maji prostředky a lidi, kteří by jim mohli pomoc. Azylové domy jsou pro mnoho lidí noční můrou.
I normální člověk ví, že je super motivace bydlet, ale neni moc motivující sehnat často špatně placenou práci, aby musel vělkou část výplaty dát za pronájem bytu, kde většinou přespává. Být bezdomovec, tak radši volim spát v lese než dřít pro něco co člověka vyčerpává.
Jen jsem si vylil svoje srdíčko z toho, že někdy by bylo zvolit kratší cestu, která někomu pomůže než čekat 30 a více let než se vytvoří sociální bydlení. Ty lidi žijí a nemůžou čekat až se postacví pro ně byty.