Hans (45 let, 177 cm, 100 kg)
Okamžik H Drážďany
Ta kost, se kterou jsem se bavil, sebou sekla na zem a to tak drsně, že jí vypadly kozy z podprdy. Ten pohled byl tak hezký, že jsem si ho chvíli užíval. Kdybych tušil, co se děje, tak jsem si asi stříknul do textilu nebo se rovnou znečistil zadek slipů.
První dvě hodiny jsem se tu kost snažil rozdýchat. Mezitím v Drážďanech vypukla panika a spousta lidí se kvůli problémům s migranty rychle ozbrojovala a nedlouho poté vypukly první přestřelky. Já jsem začal zbraň shánět tak pozdě, že už žádná snadno dostupná nebyla.
D + 30 dní Radenberg
Ráno mně už zase bolely zuby. Vylezl jsem z vrátnice pivovaru, kde mi bylo přiděleno ubytování. Zamířil jsem na nádraží a přemýšlel, jestli najdu někoho s lokomotivou, kdo by sháněl nádeníka. Město bylo sice vyklizené od většiny mrtvol, ale zbylé mrtvoly na docela slušný zápach stačily a navíc byly na místech, o která nikdo nestál, takže je nikdo nevyhodil. Městská rada měla minimální pravomoci a i když občas uklizení některé mrtvoly přidělila některému odsouzenci, tak ten spíše vzal dráhu a utekl z města, než aby uklidil mrtvolu. Další možností bylo, že se ho zastal někdo mocný a pytlem mouky pro městskou radu vykoupil jeho vinu. Prostě mrtvoly tu byly a smrděly a nikdo to neřešil. Domy byly docela vybrané od všeho hodnotného, ale přesto je někteří zoufalci prohledávali pořád znovu a znovu. Pár zoufalců z blbosti snědlo i jídlo, které bylo poblíž mrtvol a pak zemřeli a rázem byly ve městě další mrtvoly, které tu smrděly. Navíc lidé, kteří pronajímali ostatním domy to řešili vyhozením dotyčného z okna a dál to neřešili. Jen občas když nájemníci moc brblali a chtěli slevu, tak mrtvolu přetáhli na druhou stranu ulice. Což smrad opravdu nevyřešilo. Jednou jednoho najímatele městská rada odsoudila k odvezení mrtvoly mimo město a městská rada zjistila, že si může jít hledat jiné ubytování, protože se místní pronajímatelé domluvili a vyrazili je na dlažbu. To, že si to městská rada musela po chvíli dohadování nechat líbit, nejlépe svědčí o tom, jak málo pravomocí měla.
Celý den jsem nakonec pomáhal s vykládáním balíků másla z jednoho vagónu a s jeho přepalováním. Skupina, která mne zaměstnala byla Fridrichovci podle toho, že tři z šéfů byli jménem Fridrich. Ačkoliv potravin bylo všude relativně dost, tak tady, kam se přemístili snad všichni nepostižení z Drážďan se nikde nedaly žádné sehnat. A do Drážďan se nikomu pro potraviny nechtělo. Pár lidí tam sice jezdilo, ale ti používali chemické obleky a na těch potravinách vydělávali neskutečně. Ale zase je pár lidí nesnášelo protože od nich koupili potraviny a pak někdo z nich umřel, protože si je špatně omyl. A už po nich někdo párkrát střílel. Asi kvůli tomu. Vzájemné zabíjení se vůbec rozmohlo jako mor. Člověk byl skoro rád, že je bezvýznamný. Večer jsem poslouchal rádio Berlín a tam bylo popsáno, že se v Berlíně rozhořela regulérní občanská válka a lidé z toho byli zoufalí. Z Berlína zbylo kolem třiceti tisíc v pořádku a za první týden občanské války bylo kolem dvou tisíc mrtvých. Když se vzalo v úvahu kolik lidí je dospělých, tak bylo z pouhé dva týdny obyvatelstvo zdecimováno.
D + 60 Briesen/Brand
Po prvním měsíci začal být pohyb po Německu velmi nebezpečný. Vzhledem k tomu, že nikde nefungovala autorita, tak spousta lidí viděla ideální způsob obživy okrádáním ostatních. Někteří lidé asi ani nic jiného neuměli.
Já jsem to konečně dotáhnul na pomocníka u Fridrichovců a teď jsem šel jako jeden z bojovníků pomoci se zabezpečením jednoho ze zdrojů pro další plánovanou aktivitu. Jeli jsme po dálnici a díky dvěma tankům a třem obrněným transportérům jsme se přes pět zátarasů dokázali probít. Nakonec jsme dálnici opustili na dálničním exitu 6 a poračovali lesem k letišti. Prý tam je nějaká skupinka, ale malinká. V rádi jsme cestou poslouchali vyhlášení pruského království. Tím skončila konečně občanská válka v severním Braniborsku a Berlíně. Lidé měli nakonec té anarchie dost a tak uvítali člověka, který tam udělal pořádek. Poněkud mi to připomínalo události v Německu při nástupu Hitlera. Z těch cirka 50 000 obyvatel, kteří přežili katastrofu se ovšem asi 10 000 tohohle klidu nedočkalo, protože byli v bojích zabiti. Tady jsme se nacházeli na jižním kraji té občanské války.
Myslel jsem, že to dopadne v klidu, ale ve chvíli, kdy se vlevo od nás objevilo parkoviště patřící k Tropical Island, se zpoza jednoho auta tam vynořil chlápek s raketometem na rameni. Řízená raketa vyletěla a udělala Heintzovi, který byl velitel prvního tanku málem pěšinku ve vlasech. Vzápětí se zleva na kolonu snesla palba z ručních zbraní. O chvíli později zleva začaly létat další rakety. Všechny byly řízené a bylo vidět, že jejich naváděcí elektronika je kaput. Také tím bylo vidět, že místní skupina jsou kreténi, kteří ani nevědí, co mají.
Seskočil jsem z náklaďáku, který ještě jel a vzápětí ho prošpikovala dávka z velkorážního kulometu. Tak jsem na nic nečekal a začal jsem to do lesa nalevo pálit bez míření a váhání. Nepřátelé se rázem začali krýt a skoro nikdo nestřílel. Takže jsme s ostatními na sebe kývli a vyrazili. Náklaďák, kde jsem jel, byl nakonec zdroj našich nejhorších ztrát, protože od té chvíle už jsme ztratili jen pár lidí. Dokonce jsme ani nepřátele nezabíjeli, ale zajímali pokud to šlo.
Když jsme to skončili, tak jsme se dozvěděli, že zatím všechny skupinky odradila závora umístěná asi kilometr zpět, kterou náš vedoucí tank hladce projel. „Vy kriplové, střílet po mně rakety, to by se vám líbilo,“ řval na zajatce naštvaně Heintz. „Koho z vás mám zastřelit?“
„Počkej,“ řekl jsem mu, protože mi došlo, že se je snaží zastrašit. „Třeba by byli ochotní vypovídat.“
„Zatím nic neříkali, tak si můžu nějakého zastřelit. Třeba se tak rozkecají,“ zařval Heintz a já se málem uchechtnul. Heintz měl za sebou sice službu v Afgánistánu, ale já věděl, že je to klidný člověk. Ovšem na druhou stranu měl herecký talent, který teď používal.
„My chceme vypovídat. Klidně se nás ptejte,“ zakřičel jeden ze zajatců zoufale. Vzápětí příznivého rozpoložení zajatců využil náš velitel a dostal z nich informace o tom kde je místní šéf. Byl schovaný v bývalém hangáru, kde s ním byla jeho „elitní“ dvacítka lidí. Nejkvalifikovanější z nich byl jeden padesátiletý policista a druhý nejkvalifikovanější byl bývalý hlídač parkoviště. Nedivil jsem se, že za takovouhle bandu, která se schová víc než kilák daleko, se těmhle lidem nechtělo bojovat.
Když jsme se blížili pěšky k bývalému hangáru, tak jsem musel uznat, že to je opravdu kolos. U vchodu byla dvě kulometná hnízda a právě, když jsme se blížili, tak dotyčným pípla vysílačka a velitel skupiny, která na nás střílela, hlásil, že dočišťovací práce jsou hotové a že je možné odvolat pohotovost. Pobavil jsem se, když jsem si představoval, jak ho k tomu naši donutili. V první chvíli byl totiž jediným, kdo s námi nespolupracoval.
Obsluha kulometů vylezla ven a za rohem v závětří si zapalovala cigarety. Když jsme se vedle nich vynořili zpoza jednoho rozstříleného auta a vzali je do zajetí bez jediného výstřelu, tak koukali jak vyorané myši. Uvnitř byl v bývalé pokladně za protiteroristickým sklem páreček chlápků, který si to spolu rozdával. Hmmm no na jednu stranu mne to pohoršovalo, na druhou stranu to byla poslední překážka na cestě k místnímu šéfovi. Ten seděl rozvalený na pohovce v bývalém pronajímaném pokoji a když jsme za ním bez klepání vstoupili, tak na nás v první chvíli řval, že jsme hovada, která nechápou, že je tu šéf. Když mu zanedlouho konečně docvaklo, že jsme nepřátelé, tak si do kalhot vypustil snad kompletní obsah střev. My se zatím královsky bavili. Když nás už plíce bolely od chechtání, tak jsme ho sbalili a zabrali celý areál. Ukázalo se, že v bunkrech, které byly snad ještě z druhé světové byla spousta zásob. Evidentně místní šéf uměl dobře obchodovat a za dva měsíce dokázal nahromadit dost velký majetek. Teď už ale tenhle majetek patřil nám.
D + 90 Zschornau – Čornov
Na tohle letiště sedlo nouzově pět airbusů než přišlo EMP, protože místní dispečer byl jediný, kdo na zemi reagoval a dokázal zachránit dvě stě lidí, kteří byli na palubách v pořádku. Možná nebyli v pořádku ihned, ale vzhledem k tomu, že do éteru někdo z Bundesvéru pustil zprávu, že letí rakety, které to tady zasáhnou a bude po všem, tak to piloti, co byli v pořádku na zem vzali maximální rychlostí a přistávali si málem na zádech. Tři z letadel vjely do kulis a zbylá dvě se srazila. Ke vzletu už nebylo ani jedno. Tedy ke vzletu ve formě letadla. Fridrichovci se rozhodli, že si konečně postaví vzducholoď, protože ta malá, kterou měli se v tom hangáru zdála jako zbytečná hračka.
Místní skupina s námi chvíli jednala, ale nakonec nám letadla dovolili rozebrat a vybrat si materiál. Začali jsme v Breisenu stavět kopii LZ104. Ta by nám měla umožnit lepší cestování za obchodem. Dokonce bycho mohli zkusit výlet do toho Tabor, kde prý je město vyčištěné.
