Autor Téma: Kaleidoskop Krachu - Ztracené Příběhy  (Přečteno 997 krát)

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Kaleidoskop Krachu - Ztracené Příběhy
« kdy: Prosinec 24, 2015, 11:39:49 dopoledne »
Tady v tomto tématu budou sem tam zveřejňovány příběhy, které se do oficiálního vyprávění světa KK nepatří. Ale svět je stejný a občas se příběhy prolínají a potkávají. 
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Re: Kaleidoskop Krachu - Ztracené Příběhy
« Odpověď #1 kdy: Prosinec 24, 2015, 12:51:57 odpoledne »
Tento příběh je dárek všem čtenářům, kromě The.marka a Fabika. Všechni ostatní mohou číst a stáhnout si dle libosti. Pro ty dva to není a porušují případným přečtením soukromý majetek.

Lubomír
(1931, 181 cm, 70 kg)
Kolik chyb stačí?
„Kolik tedy stačí udělat chyb, aby se to při průšvihu setkalo s nepříjemnými konsekvencemi?“ zeptal se mne Tomislav. Měl jsem radost, že si s ním mohu zase jednou na toto téma poklábosit. Dneska jsem měl vůbec hezký den. Ráno jsem našel v mailu informaci, že mi byl přidělen grant o který jsem usiloval už pár let, měl jsem na dnešní odpoledne  naplánované chvilky radosti a teď ještě tohle. Do třetice všeho dobrého. Pak jsem se v duchu vrátil k otázce a hluboce jsem se nad ní zamyslel. Přišlo mi, že na toto neexistuje jednoduchá odpověď. Mezitím jsem nalil do konvice vařicí vodu a vložil do ní sítko s čajem. Pak jsem se otočil a uviděl, že Tomislav v klubovce asi usnul. Tak jsem postavil tác s konvicí a hrnečky na konferenční stolek a využil té chvíle, než se vzbudí, k tomu, že jsem si sednul na chvíli k počítači a začal se dívat na různé stránky.
Internet běžel hodně rychle a po asi čtvrthodině jsem se podíval i na stránky zabývající se Velkými Průšvihy. Pár nových příspěvků tam bylo a hned ten první, který jsem otevřel, mi vyrazil dech. Byl starý pár desítek vteřin a zněl: „Koukám z okna a na ulici tam leží asi pět lidí a několik dalších tam bezcílně bloudí. Co se to sakra děje? Mám pocit, že to na co jsme se tak dlouho připravovali a čeho jsme se báli je tady. Všem přeji hodně štěstí a jdu si připravit kvér. Nečekal jsem zombie apokalypsu, ale rozhodně se s ní hodlám vypořádat a přežít ji.“ ´To si snad dělá legraci,´ pomyslel jsem si. Jenže než jsem se nad tím stihl opravdu zamyslet, tak mi počítač před očima zmrtvěl. A to navzdory tomu, že se jednalo o laptop a tudíž by ho výpadek proudu tak rychle ohrozit neměl. Podíval jsem se na hodiny na zdi. Nešly. Vytáhl jsem z kapsy telefon a zjistil, že je také mimo provoz. „Nekecal,“ řekl jsem a položil mobil na stůl. V tuto chvíli se jednalo o zbytečnou mrtvou váhu. Podíval jsem se na hodinky. „9:30 12 dubna 2014. Začátek konce světa. Nebo minimálně v té podobě jak ho známe.“
„Tomislave,“ řekl jsem a zatřásl kolegou. Nic se nestalo. „Tomislave??“ Zatřásl jsem ještě jednou a silněji. Kolega stále nereagoval. Pak jsem se podíval z okna. Před budovou ústavu bylo vidět jednoho stojícího muže a na zemi ležící starší paní, kterou olizoval její boloňský psík. „ježíšmarjá,“ vylétlo ze mne. Změřil jsem Tomislavovi puls. Měl ho, ale nezdál se mi právě silný. Prostředky na zavolání pomoci ale nemám. To nemá asi v tuto chvíli nikdo v republice. Tak jsem provedl rekognoskaci věcí, které mám k dispozici. Pistole s dvěma náhradními zásobníky, dvě chemická světla, kápézetka, ledková baterka, která samozřejmě nešla a tak jsem ji také odložil, láhev vody, lékárnička, zapalovač, nůž a tabulka čokolády. Dal jsem si tyto věci kromě baterky do malého batůžku. Jen pistoli se zásobníky jsem si dal do podpažního pouzdra, které jsem měl schované ve skříni.  Pak jsem ještě jednou zkusil probrat Tomislava, ale když se mi to nepodařilo, tak jsem zamířil z práce domů. Pak mne napadlo, že bude  lépe se ještě před tím – cestou podívat ke Karlovi do servisu. Stejně to mám poněkud po cestě.
´Výťah opäť nechodí, tak zdolať 13 poschodí, zostáva mi znovu po svojich.´ vybavil se mi text písničky, když jsem automaticky zmáčknul knoflík výtahu a teprve absence potvrzovacího pípnutí mi připomněla, jak je na tom technika. A tak jsem použil schodiště. Naštěstí jsem byl jen ve čtvrtém patře. To třinácté bych dolů dával velmi nerad ve svém věku. Nahoru ještě méně rád. Vrátný vypadal jako mrtvý a kontrola pulsu mi jeho vzhled potvrdila. Opravdu byl mrtvý. Přitom Tomislav byl naživu. Podíval jsem se, zda nemá vrátný pistoli, ale asi byla v malém pohotovostním trezůrku, který byl ale na tlačítkový kód a tudíž momentálně byla pistole mimo můj dosah i v takovém případě, kdy bych znal heslo. Opatrně jsem vyhlédl před budovu a využil k tomu i soustavu zrcátek, kterou si před oknem vrátní nainstalovali, aby uhlídali sprejery. Ti se předtím několikráte na fasádě ústavu podepsali. Obrazně a dle svého názoru asi i doslova.
Přesvědčil jsem se, jestli mi jde pistole opravdu vytáhnout hladce z pouzdra a vyšel jsem na ulici. Čekal bych, že ty zombie budou spíše kachna, ale připravit se mohu. Zbraní ale do té doby, než si to ověřím, mávat nebudu. Zamířil jsem k tomu chlápkovi, který stál na jednom místě. Při tom se mi hlavou honily scény ze všech možných zombie knížek. Podíval jsem se tomu chlapíkovi zblízka do obličeje a při tom jsem měl ruku na pistoli. Naštěstí se nic nestalo. Přiznávám, že bych opravdu nerad začínal tuhle strašnou dobu tím, že někoho zastřelím. To nebylo naštěstí nutné a já vyrazil dál.
Netrvalo ani jeden blok a potkal jsem asi patnáctiletou holku, která vypadala, že je v pořádku. Tedy alespoň z hlediska zasažení tím něčím.  Jenže běžela po druhé straně ulice, než kde jsem šel já a basebalovou pálkou, kterou nesla, systematicky rozbíjela u všech aut přední a zadní sklo. Při tom jsem slyšel, jak pokřikuje: „Když nebudu jezdit já, tak nebude jezdit nikdo.“ Byl jsem rád, že je na druhé straně ulice. Nerad bych tak brzy vytahoval  zbraň. Za dalším rohem jsem potkal člověka, který se potácel. V první chvíli jsem myslel, jestli není opilý, ale nic jsem z něj necítil a motal se tak nějak jinak než běžný ožrala. Zkusil jsem na něm s rukou na pistoli podobný pokus jako s tím člověkem stojícím u nás před ústavem. Ale ani tenhle nic agresivního neudělal a tak jsem si oddechl, že se nejspíše opravdu nejedná o zombie.
Dál jsem se pohyboval opatrně. Nějakou chvíli jsem přemýšlel nad tím jestli si troufnout přes mosty a nebo to obejít, ale pak jsem si řekl, že primárně bych se měl dostat domů a cesta přes most není o mnoho rizikovější než cesta po ulici a je značně kratší a neměl bych se unavovat hned na začátku. Tak jsem zamířil přes Trojský most. Za ním jsem se opatrně protáhnul pod viaduktem a při tom se neustále důkladně rozhlížel. Zatím se žádné potíže neobjevily, ale nevěřil jsem, že to vydrží.
To se potvrdilo již zanedlouho. Za křižovatkou jsem přešel na druhou stranu ulice, abych se v případě problémů mohl schovat mezi zelení. To jsem také zakrátko udělal, protože přede mnou se ozvalo zaječení z tramvaje, která vypadala normálně zastavená a měla otevřené některé dveře. Z jedněch vytáhl nějaký bouchač za vlasy holku. „To si jako ty krávo myslíš, že se před náma schováš v tramvaji jako debil a že tě přehlídneme?“ Holka ječela a brečela. Asi jí cloumání za vlasy hodně bolelo. Já už měl v ruce pistoli, ale na tuhle vzdálenost se mi nechtělo plýtvat náboji. Sice jich mám dva náhradní zásobníky, ale v době, co právě nastává, může být každý náboj rozdílem mezi smrtí a životem.
Vytáhl jsem malý dalekohled, abych si dotyčného lépe prohlédnul. V ten okamžik se za těmi dvěma vynořili z tramvaje další dva skinhedi. Ti sice nebyli tak robustní jako ten první, ale hubení nebyli. Ten první byl docela kolos. I když jako náš skupinový zbrojíř nebyl. Teď se otočil a na jedné jeho holé ruce bylo vidět tetování zobrazující německého parašutistu a na druhém měl klíč v rádoby štítu. Mám pocit, že to byl znak nějaké německé druhoválečné jednotky. Ale podle mé paměti němečtí parašutisté měli jiný znak. Raději jsem nad tou podružností přestal přemýšlet a místo toho prohlížel ty tři, abych věděl, co mají za zbraně. Ten jejich šéf měl v ruce kovovou trubku a za opaskem velký nůž. Ten nejhubenější z nich, který měl svaly jako dělník se sbíječkou, měl kolem ruky omotaný kus řetězu a jeho delší konec visel volně k zemi. Ten třetí měl dřevěnou basebalovou pálku. ´Nemít v ruce pistoli, tak se vás bojím pánové,´ pomyslil jsem si.
Do přímé akce se mi ale nechtělo. Vzdálenost byla přeci jen na jistý zásah trochu velká a zásobník bych mohl vystřílet dříve, než je všechny vyřadím a mít některého z nich v zádech se mi nezdálo zrovna optimální. Ten největší s holkou hodil na zem a ta znovu zaječela ještě zoufaleji. Já začal přemýšlet, jestli vydržím zůstat stranou, když ji začnou znásilňovat.
Najednou jsem si všiml nějakého mladíka, který šel po protějším chodníku a v rukou měl dvě látkové tašky s nákupem. O chvíli později si ho všiml i ten šéf. Mladík se podíval na dívku ležící na zemi a na ty tři a ohrnul znechuceně ret. „Šéf“ hodil holčinu do náruče svým dvěma společníkům a vykročil k mladíkovi. „Máš nějakej problém kreténe?“ řekl a ukázal na mladíka asi z metru a půl tou trubkou až se její konec málem dotknul hrudníku toho mladíka. Ten asi třicetiletý mladík byl docela při těle a tašky v jeho rukou se v tuhle chvíli trochu zachvěly. „Šéf“ si evidentně pomyslel, že ho vystrašil a vítězoslavně se otočil na svoje kumpány. To byla chyba, protože já jsem i ze své vzdálenosti viděl, že ve skutečnosti se jednalo o strašné naštvání. Mladík pohnul rukou a taška se rozletěla vzduchem horním obloukem proti „šéfově“ hlavě. Šéf sice zaznamenal, že se něco děje a dokonce stihl strčit tašce do cesty ruku, ale mám pocit, že by nestačilo ani, kdyby tam dal tu trubku. „Šéf“ byl sražen na zem a zlitý obsahem láhví. Kromě toho z něj tekla na pár místech krev a všude byl cítit silný alkohol.
„Ty zasranej hajzle já … já … já ti ukážu,“ zakřičel, zatímco se snažil sebrat. Mladík ho v klidu obešel a zamířil k těm dvěma. A jen přes rameno hodil zapálený benzínový zapalovač. V láhvi byl alkohol a teď na bavlněném kvalitním oblečení velmi rychle chytnul.  Jekot šéfa zněl docela strašidelně. Ti dva se tvářili docela vyděšeně. Asi jim na začátku nedošlo, že to, že nefungují zákony, by mohli pocítit i ze strany obětí. Vzápětí se rozhodl převzít iniciativu ten s baseballovou pálkou. Rozmáchnul se a mávnul proti hlavě. Jenže v tu chvíli mu ta holka podtrhla nohy a tak se pálka jen mihla vzduchem a netrefila. Mladík neváhal a o hlavu mu rozbil druhou tašku. Tenhle tam nestihl dát ani ruku a tak se po zásahu bezhlesně složil k zemi.
Vykročil jsem směrem k nim. Třetí rváč nejdříve vyřadil holku kopancem a pak mladíka vzal řetězem přes stehno. Mladík se zapotácel a chytil rváče kolem krku. Ten nejdříve chtěl škrtit na oplátku, ale při síle protivníkova krku to po chvilce vzdal a místo toho nejdříve ručně zkusil uvolnit sevření. Jenže to bylo jako páčit traverzu šroubovkákem, tak sáhnul do kapsy a vytáhnul vystřelovák. To už jsem stál vedle něj a tak jsem mu před oči strčil pistoli právě, když mladíkovi přiložil nůž na předloktí. Zarazil se a zkusil se ohlédnout na mne. Mladík ho v tu chvíli pustil a vrazil mu ránu do zubů. Při svém naštvání ovšem udeřil tak silně, že tím rváčem hodil o bok tramvaje. Nežli se rváč vzpamatoval, tak u něj mladík stál a mlátil mu po nějakou dobu hlavou o bok tramvaje.
   Když se konečně po asi osmé ráně rváč sesunul k zemi, tak se mladík unaveně opřel o bok tramvaje. Holka se probrala a rozhlížela se co se děje. „Co se stalo?“ zeptala se mne. „Přepadli vás.“ „To vím. Já myslím co se stalo se světem.“ „Tak na tuto otázku již není tak jednoduchá odpověď. Asi nejjednoduší by bylo popsati to anglickým termínem WSHTF.“ „Co?“ „When shit hit the fan.“ „Co?“ „No do češtiny bych to přeložil jako, když se svět dostane do sraček.“ „A to jako na jak dlouho?“ „Třeba na sto let. Kdo ví. Záleží na rozsahu katastrofy, ale pár měsíců minimálně.“ „Pár měsíců???“ Dívka se tvářila strašně vyděšeně. „Taky to může být TEOTWAWKI.“ „Šmarjá to je zase co?“ „The End Of The World As We Know It“ Dívka se začala tváři o mnoho vyděšeněji. „O tom už jsem slyšela.“ „Tím lépe pro vás,“ odpověděl jsem značně suše.
   Rozhlédl jsem se po zemi na zbytky obou tašek a uviděl, že obsah se skládal z alkoholu, pár doutníků a krabiček rohypnolu. Slečna mě obejmula asi jako poděkování a při tom zašeptala“ „Já nevím, jak tohle přežiju. Já se prát neumím. Nechtěl byste, abych šla s Váma?“ V poslední otázce se mi zdálo, že jsem slyšel docela přemáhání. Podíval jsem se na ní a na chvilku se zamyslel. Děvče bylo zoufalé a evidentně hledalo stéblo, kterého by se chytilo. „Měla jsi ještě jednoho zachránce a ten odvedl větší část práce,“ řekl jsem směrem k ní tónem, který jsem na konferencích používal ve chvíli, kdy se měli posluchači nad věcí zamyslet. Dívka se otočila k mladíkovi. „Ten tě ochrání lépe než já.“ Dívka k němu sice nakročila, ale já ji chytil za ruku, protože ještě byla dle mne na místě jedna informace. Rychle jsem jí řekl: „Jenže musí být naživu a podle obsahu tašek se právě chystal spáchat sebevraždu. Dej mu důvod žít, drž se ho a on tě bude chránit více než svůj život.“ Dívka se na mne otočila a s vážnou tváří přikývla.
   „Ty jsi ale silný. A jak jsi si s nima poradil. Seš vážně borec,“ řekla dívka a v okamžiku, kdy se k ní mladík udiveně otočil, tak mu vlepila vášnivý polibek a objala ho. Mladík z toho byl evidentně naprosto perplex. Usmál jsem se nad tím. Možná by nebylo špatné se s nimi do začátku spojit, ale já se chtěl co nejdříve dostat ke Karlovi a především domů, kde jsem měl připravené věci pro případ katastrofy a kde jsem se měl setkat s dvěma až třemi dalšími lidmi v případě potíží. Já měl na starosti myšlení, plánování a informace, Karel vozidla a náš třetí kolega se staral o zbraně a ochranu všeobecně.
Další dívčin vášnivý polibek mne vytrhnul ze zamyšlení. Mladík se na mne podíval a teprve teď si zjevně uvědomil, že jsem mu dost pomohl. Kdo ví, zdali jsem mu svým činem nezachránil život. „Děkuju. Kam míříte?“ Mávl jsem svojí paží směrem na Vltavskou a mladík na oplátku mávl směrem na východ. „Já jdu s tebou,“ zavěsila se do něj dívka. Mladík vypadal, že se bojí uvěřit tomu, co se právě děje, protože několikrát nevěřícně zamrkal. 
   Oba mladí vykročili pryč a já uslyšel, jak za mnou zasténal ten, který se oháněl baseballovou pálkou. Otočil jsem se k němu a přemýšlel jsem co s ním a s tím druhým nepřítelem s řetězem udělám. Oba dva vypadali, že sice nejsou v nejlepším stavu, ale lidé jejich sorty se z těchto nepříznivých stavů dostávají poměrně nemalou rychlostí. A vzhledem k situaci, která panuje v přehlédnutelném okolí, by bylo lepší jejich sortu vyřadit z děje věcí budoucích. Jejich jednání by bylo vedené pravděpodobně výhradně vlastním prospěchem a lidí žijících na úkor ostatních bude zajisté v brzké době sdostatek. Takže je třeba s nimi něco udělat.
Nejprve jsem si stáhl z krku šátek a začal ho překládat, abych ho použil jako tlumič, ale potom jsem se rozhodl, že teď není nejvhodnější okamžik pro plýtvání municí. Sáhl jsem do kapsy a vytáhnul vystřelovací nůž. Mladík se pohnul, jako by tušil, co ho čeká. Přistoupil jsem k němu, předklonil se, dal stranou jeho koženou bundu, kterou bych měl problém jednoduše propíchnout a zabodl nůž mezi žebry do místa, kde jsem tušil srdce. Lump se po zásahu zazmítal tak rychle, že jsem nestihl vytáhnout nůž z rány a pohyby těla mi ho vyškubly z ruky. Po chvíli zmítání skončilo a lump strnul. Polovina práce byla za mnou a druhá přede mnou.
Mladík s omláceným obličejem zasténal a začal se bez rozmyslu plazit sem a tam tempem zmrzačeného hlemýždě. Na rozdíl od kolegy měl džínovou bundu, ale při jeho pohybech jsem si nebyl jistý jestli by byl šťastný nápad, abych ji zkoušel probodnout a při tom zneškodnit darebáka v ní oblečeného. Přistoupil jsem k právě zneškodněnému a vytáhnul z něj svůj nůž. Předklonil jsem se k plazícímu. Ukázalo se, že ve skutečnosti na tom není zase tak špatně, jak se mne snažil tímto divadélkem přesvědčit. Když jsem se k němu sehnul, tak mi rukou hrábnul po nohou. Bylo to poněkud nepřesné a navíc jsem to tak trochu jsem čekal a nastavil jsem ruce do cesty nůž. Kvalitní ostří z ruky málem odkrojilo malíček a mladík ucuknul rukama zpět. Bohužel to vypadalo, že to bude těžší. Mladík zabublal: „Já tě zabiju ty hajzle. Budeš litovat, že ses se mnou vůbec setkal.“ „Vaše prohlášení je v mnohém pravdivé. Opravdu lituji toho, že jsem byl okolnostmi donucen se s vámi seznámit. A stejně tak je pravda, že k zabíjení dojde. Jen nebudete vy zabíjet mne. Řečeno klasickou hláškou – není tomu tak. Ba právě naopak.“ Mladík pochopil, že nebude bojovat o svojí kratochvíli, ale o svoje přežití. Zkusil si pravicí z očí vytřít krev, která mu tam stékala, a při tom zaskučel bolestí. Chtěl se postavit, ale když se opřel o levou ruku, tak se ozvalo křupnutí a zápěstí se mu zlomilo. Darebák zaječel bolestí a klekl si zpět na pravé koleno.
Přistoupil jsem k němu a máchnul pálkou. Mladík viděl, co se blíží, tak se pálce vyhnul a vyrazil proti mně ramenem. Kdyby stál na nohou, tak mě trefil. Ale chybějící podkolení stačilo k tomu, aby se o mne otřel místo přímého zásahu. Pravačkou se mne chytil, ale klepnul jsem ho pálkou do levého zápěstí a tak mě pustil a chytil se pravou rukou za levé zápěstí. Další klepnutí jsem mu uštědřil do hlavy a v okamžiku, kdy se svalil, jsem ho uhodil do kotníků, abych si pojistil, že už mi neuteče. Darebák mne střídavě proklínal a prosil o milost. Místo milosti se dočkal už jen tří dalších ran do hlavy, které ukončily jeho pozemskou pouť.
´Hmmm. Asi nejsem tak hodný, jak si o mně náš zbrojíř myslí…. nebo myslel, jestli ho To zasáhlo natvrdo,´ řekl jsem si v duchu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, podíval jsem se, jestli pánové u sebe nemají něco užitečného, ale nic takového jsem nenašel a tak jsem vyrazil dál. Prošel jsem pod viaduktem, vyšel po schodech nahoru a dal se ulicí Na šachtě. Uslyšel jsem zašustění v křoví a zastavil jsem se. Dotyčný mě asi viděl a v okamžiku, kdy jsem se zastavil, tak se ke mně skrz toto křoví rozběhl.  Pokusil jsem se co nejrychleji vytáhnout a připravit pistoli, ale skočil ke mně tak rychle, že mě do ruky s pistolí udeřil dříve, nežli jsem na něj stihl zamířit. Vypadal jako jeden z těch mladíků, kteří si potřebují neustále dokazovat, jak jsou skvělí. Kožená bunda, nagelované a pečlivě tvarované vlasy a v obličeji masku naprosté arogance.
Teď se ušklíbl nad tím, jak se mu podařilo mi vyrazit pistoli a dal si ruce v bok a zadeklamoval: „Tak ty si na mě budeš brát pistoli dědku?“ Já jsem se nevykecával a raději z kapsy vytáhnul nůž a zmáčknutím tlačítka ho otevřel. Mladíka to lehce zarazilo. Asi nečekal , že budu reagovat tak rychle. Uvažoval jsem, jestli se ohnout pro pistoli, ale bál jsem se, že by mi mohlo rupnout v zádech a nestihl bych se dost rychle narovnat. Mladíkovi toto moje váhání došlo a tak si olíznul rty a k něčemu se odhodlával. Bleskově jsem se rozhlédl. Na jedné straně křoví a tam se mu neschovám. Na druhé straně řada domů a nejbližší  z nich byl dokonce otevřený. Nejspíše proto, že to někoho zasáhnulo zrovna při vstupu do domu. Dokonce byly v zámku klíče, ale bohužel zvenčí, takže bych nestihl je vytáhnout a ještě za sebou následně zavřít a zamknout.
   Mladík se po pistoli vrhnul a já mu jí rychle odkopl do těch otevřených dveří domu.  Chvíli poskakovala po dlaždicích a pak se zastavila odhadem necelých šest metrů od nás. Zároveň jsem stihl mladíka říznout na hlavě dříve, nežli stihl cuknouti zpět. Vyjeknul a začal mi slibovat tresty všemožného ražení. Pak se zarazil, podíval se za pistolí a prohlásil: „Stejně si si to už vlastně posral ty dědulo.“ Procházkovým krokem zamířil pro pistoli a při tom si na rozřízlé čelo přiložil papírový kapesník. Když byl asi metr od pistole, tak jsem zareagoval co nejrycheji. Přiskočil jsem ke dveřím, odstrčil nohu, která dveře držela otevřené, zabouchl jsem je a zamknul. Z druhé strany se ozvalo zasakrování a pak tři výstřely skrz dveře. To už jsem se naštěstí nacházel mimo rám dveří. Počal jsem utíkat pryč. Ozval se další výstřel, kterým se asi snažil odstřelit zámek. Naštěstí snad byl kvalitní a tak zatím držel. 
Už když jsem byl v ulici Bubenské a ještě stále se snažil popobíhat, tak jsem za sebou uslyšel ještě jeden výstřel. Pokračoval jsem směrem ke Karlovi. Během dalších deseti minut jsem se tam dostal a naštěstí bez dalších problémů. Karel byl v garáži a ležel pod autem. Dokonce se ještě usmíval, ale tělo už bohužel tuhlo. Vypadalo to, že umřel hned a stalo se mu to při jeho oblíbené činnosti hrabání se v autech. Přemýšlel jsem jestli jsem už sám a nebo ještě můžu doufat, že to byla pro náš trojčlenný tým jediná ztráta. No odpoledne měl zbrojíř dorazit, tak uvidím.
 Prohledal jsem to u něj v servisu, ale nenašel jsem žádnou zbraň. Tedy našel jsem skříň s kódovaným zámkem, ale kód, který mi před půl rokem sdělil, nefungoval a vzhledem k šestimístnosti zámku jsem se domníval, že je pravděpodobnost prolomení kódu poměrně nevýznamná a tak jsem se po pokusném zadání Karlova data narození dále nesnažil.
Vyrazil jsem opět na jih a zanedlouho stál nedaleko Hlávkova mostu. Nedaleko byla služebna městské policie, ale při mé smůle zrovna v ní byl další člověk, který byl v pořádku. Byl to policista a byl docela nervózní. Sakramentsky nervózní z toho co se děje. Tak jsem mu popsal co se dle mých znalostí děje, ale bohužel mi nevěřil a když mi popsal, že se tady parta bezdomovců zkoušela zmocnit zbraní a že nemá spojení s nikým dalším, tak jsem usoudil, že nemá cenu se snažit o jeho uvedení do problému a vyrazil dál. Když jsem byl zpátky na Bubenečské, tak jsem uviděl asi dvě osoby, které v dáli přecházely přes Hlávkův most. Usoudil jsem, že lepší bude se nikým nevidět, protože moje zatímní kontakty byly z mého pohledu poněkud tristní. Tak jsem vyrazil opatrně přes křižovatku a opatrně přecházel mezi keři. Došel jsem až k začátku železničního mostu a vyšplhal se po svahu na něj.
Cestou přes železniční most jsem se rozhlížel kolem a uviděl mrtvolu plující na hladině. Domníval jsem se, že těch mrtvol tudy propluje v nejbližší době ještě více. Pokračoval jsem až na konec mostu a cestou se vyhnul vlaku, který tam stál. Zjistil jsem, že se na mne z jednoho okna dívá nějaký člověk, ale když jsem mu zkusil zamávat, tak nereagoval. Asi také patřil k postiženým. Někdo mladší by se možná z mostu dostal již dříve, ale já se nakonec dostal na úroveň okolního terénu až seběhnutím po svahu do Pernerovy ulice. Na rohu tam hořela restaurace. Přemýšlel jsem zdali se požár rozšíří nebo nikoliv, ale poté jsem si řekl, že to neví věc hodná mého zamýšlení, protože mne nijak neohrožuje. Doufal jsem, že ještě než se setmí, tak budu na cestě z Prahy pryč a na této cestě už budu vybaven z věcí, které se nacházely u mne doma. Část z nich dokonce v obalu chránícím je před pulsem.
 Nejspíše vyrazím někam do lesů a nebo na naši únikovou základnu. Napil jsem se znovu ze své láhve a viděl, že z ní už ubyla téměř půlka. Na dalším rohu jsem si všiml nápisu večerka. Večer nebyl, ale i tak jsem do obchodu zašel a láhev si tam doplnil. Prodavačka ležela na zemi a vypadala ve stejném stavu jako Tomislav. Rozhlédl jsem se po obchodě a automaticky mi začalo naskakovat třídění co je vhodné a co není vhodné pro zabalení na cestu. To ovšem nebylo na místě. Jen jsem si vzal jedny sušenky a z láhve, ze které jsem doplňoval svoji, jsem to zapil a vyrazil dále.
Prošel jsem kolem hořící restaurace a prošel pod viaduktem. Šel jsem podél zdi a schovával se mezi auty a poté prošel pod mosty vedoucími na Masaryčku i na Wilsoňák. Pociťoval jsem nervozitu z toho, že navzdory svým přípravám už nejsem ozbrojen. V takovéhle situaci mi právě míjená zastávka „armádní muzeum“ přišla jako ironie. Na okamžik jsem se zamyslel, jestli by se nahoře v muzeu nenašla nějaká zbraň, ale usoudil jsem, že střelná s municí nikoliv a kvůli pouhopouhé chladné se mi zase nechtělo do toho kopce a tam rozbíjet nějakou výlohu.
V Husistské ulici se náhle v protisměru objevila parta cigánů. Kolem nebylo mnoho úkrytů kam se schovat a tak jsem se postavil do telefonní budky, zvedl sluchátko, přiložil ho k uchu a strnul jak jsem u některých lidí viděl. Parta cestou vykrádala auta a okrádala lidi. Jedna mladá cigánka přišla ke mně a vytáhla mi z kapsy peněženku. Byl jsem rád, že to byla ona, protože jsem viděl, že jeden mladík k okrádání ležících přidával pár kopnutí. A to už bych asi dekórum kripla nedokázal zachovati. Cigánka evidentně nepochopila, co se děje, protože kromě peněz (které samy nemohly mít v nejbližší době vysokou hodnotu) vzala i kreditní kartu a ta byla k ničemu zcela jistě. Poté moji peněženku odhodila a vyrazila s ostatními dále. Po chvíli jsem sluchátko vrátil do vidlice, sebral na zemi svoji peněženku a chtěl vykročit dál. Pak jsem se zarazil a pro jistotu vyvěsil sluchátko a nechal viset. Sice bylo nepravděpodobné, že by se vrátili a měli takového pamatováka, ale kdo ví. Těch pár sekund mě nevytrhlo.
Během dalších deseti minut jsem přicházel k sobě domů. Po pravé straně jsem zaznamenal partičku bezdomovců, kteří si z krámku paní Kudrnáčové na ulici vynesli basy s pivem, vínem a tvrdým alkoholem a popíjeli je tam. Nejspíše sem přišli z Wilsoňáku. Přemýšlel jsem, jestli jim budu stát za všimnutí a usoudil, že spíše ne. Přešel jsem na šouravý krok a belhal se ke dveřím domu, kde jsem přebýval. Bezdomovci se dál věnovali láhvím. ´Jen si užijte,´ pomyslel jsem si. Najednou jsem v dálce uviděl nepřehlédnutelnou postavu – Roberta – našeho zbrojíře. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Tak přece jenom budeme dva. Byli jsme na dnešek domluvení i s Marikou, ale až na šestou večerní. ´A teď je přece teprve´, podíval jsem se na hodinky, ´půl čtvrté. Tak je hodný, že dorazil tak brzy,´ pomyslel jsem si vděčně a najednou zaznamenal změnu v chování těch bezdomovců. Dívali se na mne a to prosím všichni.
Mrknul jsem zpátky na Roberta a viděl, že je v pracovním, ale bez svého „stínu“. Takže je želbohu neozbrojený. Dva bezdomovci se zvedli a zamířili ke mně. Bohužel byli o hodně mladší a tak mi bylo jasné, že u domu nebudu dříve než oni. V souboji nemám šanci, ale pokud dorazí Robert, tak tyhle vagabundy spráská na jednu hromadu nejspíše i bez zadýchání. Zahlédl jsem v dáli Robertovo rozběhnutí. Já vytáhl z kapsy nůž s tím, že třeba je dokážu trochu zdržet, abych dal Robertovi čas vstoupit na scénu. Bohužel to nedopadlo podle mého předpokladu. Jeden z bezdomovců řekl: „Ty máš funkční hodinky a my si je vezmeme. A od mrtvoly to půjde mnohem snáze.“ Poté z kapsy vytáhnul pistoli a já si uvědomil, že pro mne je už pozdě. Podíval jsem se na Roberta a rty odhýbal větu: „Karel je mrtvý.“ Věděl jsem, že umí odezírat ze rtů a nechtěl jsem, aby riskoval cestu do servisu zbytečně, pokud se odtud dostane. V tu chvíli třesknul výstřel a mně vypadnul nůž. Napůl už v limbu jsem viděl, jak se bezdomovec s pistolí otočil na Roberta a ten v plném sprintu zabočil do vedlejší ulice. Bezdomovec po něm sice dvakrát vystřelil, ale trefil starou belu. Dopad na zem už mne nebolel. Cítil jsem jak, mi stahují hodinky a vytahují peněženku. Jejich nadávání nad absencí peněz pro mě bylo poslední životní zadostiučinění. Nebo první poživotní… kdo ví.
Uvědomil jsem si, že jsem jejich pozornost k sobě přitáhnul tím jedním pohledem na hodinky. Vybavila se mi Tomislavova otázka: „Kolik tedy stačí udělat chyb, aby se to při průšvihu setkalo s nepříjemnými konsekvencemi?“ Nyní jsem na ní už znal odpověď: „Někdy stačí jedna jedinná.“
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Re: Kaleidoskop Krachu - Ztracené Příběhy
« Odpověď #2 kdy: Prosinec 24, 2016, 06:27:50 odpoledne »
Zdravím.

Tak tady je dárek pro všechny čtenáře kromě Fabika a The.marka.

Akorát to má smutnější konec, tak si to nechte na jiný den než štědrý.


 Pavel
 
 Výbuch (Čas hojnosti)
 Přijel jsem za obchodem a zastavil na návsi. Už tam na mne čekal ten jejich šéfik s jedním dalším člobrdou, kterého jsem ještě neznal. Tlustší s bradkou a rukama od oleje. Následovalo tradiční handlování. Já jsem mu přivezl různé věci z jeho seznamu. Barvy, cement, nějaké chemikálie, pár pytlů hnojiva a nějaké léky. Na oplátku jsme z nich vyrazili mléko, jogurty, máslo, čerstvý chleba a nějakou jejich pomazánku na hranici mezi sýrem a pomazánkovým máslem. Bylo dobře,  že tyhle věci vyráběli. A že si za ně nechali platit ptákovinami, kterých je všude kolem spousta.... mohlo jen potěšit. Sice jsme už s chlebem experimentovali, ale zatím to bylo někde mezi žrádlem pro prasata a socialistickou školní jídelnou. "Nechcete si začít pozvolna opatřovat nějaká zvířata?" zeptal se mne jejich šéfik. "A kde jsou podle Vás zvířata, která ještě nikdo nemá?" zeptal jsem se ho ironicky. Tady v téhle vesnici se místním podařilo shromáždit pro mne stěží uvěřitelnou skupinu zvířat, ale podle výsledků našich cest v poslední době už nikde žádná bezprizorní zvířata nebyla. "No my bychom Vám nějaká třeba přenechali. A třeba i na dluh." odpověděl a zkoumavě se na mne díval. "Možná na jaře." řekl jsem mu při představě, že bychom teď na podzim měli rychle shánět seno. Seno u nás ve vesnici sušila jenom Karolína, která měla morčata a když jí  tím jednou pár lidí ze srandy zkoušelo pomáhat, tak z toho vznikla krásná kolekce plísní. Nikdy bych nevěřil, že i sušení sena se musí umět. Ze zamyšlení mne vytrhla jeho odpověď a když si uvědomil, že jsem jí přeslechl, tak mi ji zopakoval: "Na jaře bude cena velmi výrazně vyšší." Docvaklo mi to. Oni se části zvířat potřebovali zbavit, protože neměli seno a taky jsem mu to hned řekl. Zasmál se. Nechápu proč, když jsem právě odhalil jeho podvod. "Příští rok bude dražší všechno, ale živá chovná zvířata budou ještě vzácnější." Ušklíbnul jsem se a odpověděl: "Měl by jste se zajít podívat do některého města. Žrádla a věcí tam je kolik zvládnete odvézt. Takže vaše obavy, že bude všechno dražší jsou hloupost." Ještě jsem se na něho přezíravě usmál a mávnul rukou. Obchod byl u konce a do mne se opřel studený vítr. Chtěl jsem už nastoupi do auta když celou vesnicí otřásl velmi silný výbuch. My oba od nás i ten jeho mechanik jsme sebou plácli na zem, zatímco on zůstal stát a jenom nadskočil. Pak se oba rozběhli na místo odkud stoupal sloup prachu.
 Chvíli jsem váhal a když se neozvala žádná střelba tak jsem se zvednul a pomalu vydal za ním. Když jsem dorazil na místo, tak jsem uviděl, jak ten místní šéfik stojí před polozbořeným barákem, v ruce drží nějakou tenkou trubku a na nějakou ženskou, která vypadala lehce pocuchaně řve: "Jak Vás mohlo napadnout zatopit v kotli, který má nucený oběh?!?" Ta ženská se rozbrečela a začala fňukat: "Nám bylo trochu zima a tak Ondra trochu zatopil. Nás nenapadlo, že by se mohlo stát tohle." "Kde je Ondra?" "Uvnitř." vzlykla a málem to s ní seklo. "Jak to měli podle tebe poznat?"zeptal se jeden z čumilů a šéfik mu před obličej strčil tu trubku, kterou držel v ruce a bylo vidět, že se drží, aby nezačal seřvávat lidi kolem sebe. V tu chvíli se ozval ten tlouštík v montérkách: "Podle průměru trubky. Kdo tomu nerozumí, tak se má kruci zeptat ne?" Jeden z přihlížejících na trubku vytřeštil oči a rozběhl se pryč. Další výbuch už naštěstí nanastal a dokonce i toho jejich Ondru našli za barákem jen otřeseného, protože šel zrovna nakrmit králíky.
 Dohadování co chtějí příště bylo i kvůli téhle situaci rychlejší a my odjížděli poměrně spokojení. Na silnici jsme se při tom málem srazili s obrovským kobajnem, který měl zjevně provizorně na kapotě připevněnou pixlu. Později jsem se dověděl, že v té pixle byla pneumatická, mechanická a elektronická hejblátka díky kterým tenhle docela moderní kombajn zprovoznili. Díky tomu se také stali nejbohatšími v okolí.
 Doma ve vsi jsem viděl jak se nějaký nově příchozí vzteká, že má jeho dítě dojídat jídlo do konce. To byla jedna z věcí, které jsem zavedl a na kterých jsem trval. Myslel jsem si, že bude lepší jídlem neplýtvat už nyní. Koneckonců až si budeme pěstovat sami, tak toho jídla asi přebytek nebude. Teď si říkám, že jsem byl naivní, když jsem byl takový optimista. Večer po návratu z obchodování se nás pokusila přepadnout asi dvanáctičlenná skupina, ale když zjistila, že je nás výrazně více a že máme zbraně a jsme odhodláni nenechat se jen tak sebrat, tak nakonec vycouvali. Bylo to naposled, kdy vzájemný střet skončil jen pár vyraženými zuby. Jó to byly zlaté časy.
 Když jsme druhý den jeli po delší době zase do Prahy, tak jsem zjistil, že všechny cesty do Prahy jsou zatarasené kromě D1 a na ní byla přidělaná závora u které stála několikačlenná skupina, která nám vysvětlila, že pokud jedeme do Prahy, tak za to musíme zaplatit. Poslali jsme je do prdele, protože jich bylo méně a když jsme odjížděli, tak tam byla výrazně větší skupina a my jsme jim museli nechat většinu našich aut. Jarda zkusil rychlým tasením zajmout jejich šéfa, ale místo toho mu ustřelili hlavu a donutili nás, abychom jim nechali polovinu zbraní. O měsíc později - v říjnu už tenhle zátaras připomínal zátarasy, které byly dříve v televizi vidět na záběrech z Izraele. I když při našem příjezdu bylo u zátarasu méně lidí než nás a my bychom je možná překvapili, tak už bychom je nepřemohli a kdo ví, kdo by měl více ztrát. Docela mne nasrali, protože vybírali polovinu nashromážděných věcí. O další měsíc později jsme jedním traktorem odtáhnuli jejich zátaras v jedné ulici a v nejbližsím nákupním centru nabrali potraviny. Bylo to naposled, kdy jsme byli v Praze bez placení daně.
 Když jsme zkusili stejný trik v Prosinci, tak nás při návratu z Prahy vyhmátnuli a postříleli nám pětinu lidí. Pak nám zabavili auta a všechny shromážděné věci a my se vydali domů pěšky. Po návratu z toho bylo pozdvižení a ozývaly se hlasy, abychom Prahu napadli, že je nás přece tři sta a tak nejsme nějak malí. Naštěstí se mi ostatní podařilo přesvědčit, že to není ta správná metoda. Do jara jsme se nakonec na to vykvajznuli a na jaře jsme jezdili pro věci do menších měst. Někde byly, stejně jako v Praze,  bandy, které si město nárokovaly, ale většinou jsme se museli popasovat jen s mrtvolama. Proti onemocnění jsme byli vybaveni jedním motorgenerátorem a VAPkou, kterou poháněl jsme se oplachovali. Poté co jsme jednou hledali po opuštění města asi dvě hodiny vodu a pak to z aut vyvětrávali dva měsíce, tak jsme s sebou začali vozit i cisternu s vodou. To bylo rozhodně výhodnější než pak blbnout. Dokonce jsme na sebe začali do měst brát i chemické obleky z jedné nemocnice a venku začala zůstávat skupina, která vrátivší se pořádně opláchnula. A občas jsme oplachovali i věci. Zpočátku docela často jsme je nechávali jen vyvětrat, ale smrad ve městech byl čím dál horší.
 
Poldi 19312 (čas obchodu)
Druhý rok po katastrofě to v Čechách bylo střídavě oblačné. Kolem Tábora začínal fungovat feudalismus jak z učebnice, ale zajíždět do toho obchodního centra se nám ještě pořád vyplatilo. Tentokrát už jsme ale měl dvě vlastní kozy, takže mléka jsme brali méně a dokonce jsme nebrali chleba, ale místo toho jsme museli nakupovat obilí. A ten jejich zatrolenej šéfik měl pravdu. Všechno bylo dražší a obilí na prodej nebylo hodně. Vlastně ho bylo sakra málo. No musím přiznat, že vlastně nebylo na prodej skoro žádný. Slyšel jsem o jedné vsi, kde nějakou dobu prodávali obilí za špNo musím přiznat, že vlastně nebylo na prodej skoro žádný. Slyšel jsem o jedné vsi, kde nějakou dobu prodávali obilí za šperky téměř v poměru  1 : 1,  ale když jsem tam dorazil s tím, že koupím nějaké na zasazení, tak jsem zjistil, že už není na prodej. „Už mám jen na zasazení,“ řekl mi na rovinu, ale pak vytna rovinu, ale pak vytáhnul seešit s tím, že přijímá předběžné objednávky na příští rok. Tak jsem si u něj objednal a domluvil cenu. Chtěl naftu, hnojiva, jeden  valník a nějaké věci denní spotřeby, které si podle mne mohll opatřit v libovolném městě a já nechápal, proč si tam pro ně raději nezajede. Došlo mi to až cestou domů. Ten člověk měl doma nějaká zvířata, o která se staral, a navíc mu hodně času zabralo pěstování všeho možného. Viděl jsem tam na polích salát, mrkev, řepu, kukuřici, pšenici, žito, oves i řepku. A taky věci, které jsem ani nedokázal identifikovat.
Nakonec jsem si troufnul to risknout a přivezl jsem mu část věcí předem. Nejdříve se díval divně, ale pak mi řekl, že mne posouvá v seznamu na třetí místo. Trochu nakvašeně jsem se ho zeptal proč až na třetí a on mi řekl, že přede mnou je veterinář a doktor. To se dalo pochopit.
O týden později jsem byl v té obchodní stanici a tam jsem dostal nabídku jak kráva. Tedy spíše bych měl říci nabídku na krávu. Dostat jsem jí měl, když dojedu do jedné firmy a odtamtud dovezu všechno železo z jednoho skládku. V minulém životě jsem tomuhle říkal rychlé prahy. Teď jsem měl chuť to nazvat rychlou krávou, ale to ve mně vyvolávalo úplně jiný asociace. Jenže kravské mléko by bylo prima. Sice jsme si občas nějaké v té obchodní stanici koupili, ale bylo čím dál dražší. A kdybychom měli vlastní krávu, tak třeba bychom část vypili a část bychom mohli prodat. Obilí bylo čím dále méně a když jsem měl tři dny po sobě k snídani brambory, tak už jsem myslel, že někoho kousnu. Sice jsme na jaře trochu obilí zaseli, ale bylo mi jasné, že z toho celá vesnice při tom kolik nás je nevyžije. No a to nás bylo už o poznání méně. V Praze jsme celkem přišli o dvacku lidí, než jsme tam přestali jezdit, protože Vyšehrad nasadil ještě vyšší daně. Občas jsme sice něco vykšeftovali s vesnicemi spadajícími pod Prahu, ale to nebyla ta efektivita, kterou bych si od projíždění benzínu představoval.
Nový úkol za který měla být živá kráva zněl zajímavě. Navíc jsem věděl o člověku, který za nějakou munici připouštěl cizí krávy ke svému býkovi. Takže bychom mohli od krávy mít tele. No a kdo ví, třeba by z toho mohlo být do budoucna fakt něco…. Zarazil jsem se včas, že zatím porcuji ještě neskolenou srnu. A raději naplánoval tu cestu. Vyrazili jsme  hned druhý den po návratu. Měl jsem totiž pocit, že jsem nebyl jediný komu to nabídnul.
 
Městečko vypadalo ospale, ale trochu nás varovalo to, že na ulicích bylo poměrně málo mrtvol. Zato na některých místech byly vidět opuštěné pozůstatky po lidech – kabelky, nákupní tašky, klobouky a tak. A druhá věc, která nás varovala byla ta, že městečko bylo většinou průjezdné a bylo vidět, že některá auta jsou odtažena stranou po havárii ke které asi došlo ve chvíli, kdy většina lidstva odpadla.   O dvacet minut později jsme už byli v uličce vedoucí k fabrice, ale tam jsme se na pěknou chvíli zasekli, protože tam byl kamion, který navzdory předpokladům tam asi v to dotyčné sobotní ráno jel. Chvíli jsme ho zkoušeli odtáhnout stranou, ale nakonec jsme zkusili jiný přístup do továrny. Branka pro pěší na opačné straně areálu byla odemčená a tak jsme se rozhodli využít jí. Takže jsem vytáhnul plánek té fabriky a podle něj jsme našli sklad o který šlo. Byla v něm spousta železa všech možných tvarů, velikostí a asi i druhů materiálu. Navíc na drtivé většině materiálů bylo fixkou napsané číslo. Možná i proto to chtěli. Nakonec jsem to já s Kulišem nakládal na palety, Jarda s Láďou to odváželi ručními paleťáky k brance a tam to zbytek lidí přeskládával nahoru na náklaďáky. Měli jsme tři vejtřasky a podle toho jak jsem ten sklad viděl, tak jedna bude skoro nevyužitá. Zrovna jsem uvažoval, že když už jsme objednané věci odvezli, tak co dalšího by se odtud mohlo hodit a za co by nám mohli páni obchodníčci pořádně zaplatit, když se venku ozval výstřel a Láďův bolestivý výkřik. Vrhli jsme se s Kulišem ke dveřím a uviděli Láďu, jak tam leží a drží se za břicho a mezi prsty mu prosakuje krev. Chtěl jsem se k němu rozběhnout, ale Kuliš mě chytil za rameno a strhnul zpátky. „Tohle je prácička snajpra. A teď číhá, kdo se ukáže, aby si zvýšil skóre. „Jsi debil.Prostě po něm někdo prásknul z lovecký pušky a teď nabíjí,“ odpověděl jsem mu dost nasraně.  Vzápětí se z protějších dveří vynořil Jarda a rozběhnul se k Láďovi. Ve chvíli, kdy probíhal kolem jámy, která tam byla, tak se ozval výstřel, po kterém Jardovi ulétla snad polovina hlavy a jeho tělo spadnulo do té jámy. Uslyšel jsem za sebou cvakání a tak jsem bleskově tasil a otočil se. Stál tam Kuliš a jektal zubama. To mne docela vyděsilo, protože jsem ho pokládal za nejdrsnějšího člověka u nás ve vesnici. Ten člověk strávil pět let v Africe u modrých přileb a před Tím děla bezpečnostního poradce několika nadnárodním firmám. Právě proto mne to docela vystrašilo. „To je nějakěj zasranej Zajcev,“ prohlásil Kuliš a vytáhnul pistoli. Vzápětí si přiložil prst na ústa a pak s ním ukázal na ucho. A pak se neuvěřitelně potichu přesunul stranou. Teprve asi deset sekund poté jsem zaznamenal plíživé kroky a pokusil se potichu schovat.
Schovat jsem se nestačil a zjistil jsem, se se dívám do dvou černých ústí hlavní útočných pušek. Ti dva se tvářili vítězoslavně, ale Kuliš s nimi dokázal zatočit. Jednoho o chvíli později zasáhl do hlavy hák jeřábu a druhý se otočil jen, aby se podíval do hlavně pistole, kterou měl téměř na dosah ruky. „Nejsi doufám tak naivní, aby sis myslil, že tě na tuhle vzdálenost dokážu minout?“  Dotyčný upustil svojí zbraň na podlahu a zvednul ruce nad hlavu. „Hodný chlapec. Uvidíme co můžeme udělat, abychom tě udrželi naživu,“ usmál se na něj Kuliš a já byl najednou ještě více rád, že je na mojí straně. Rychle jsme oběma svázali ruce za zády. Netrvalo dlouho a zvenčí se ozval arogantní hlas nějakého člověka: „Vyjděte ven s prackama nad hlavou a třeba to i přežijete.“ Kuliš se přitisknul k tomu ze zajatců, který byl v pořádku a zašeptal mu: „Půjdeš ven, pomalu a postavíš se jenom kousek od vchodu. Žádné prudké pohyby. Slyšel jsem, že na prudké pohyby může jeden umřít ani neví jak. Jasné?“ Poslední slovo šlehlo jak výstřel z pistole a zajatci málem uletěla hlava, jak horlivě kýval. Vyšel ven a zastavil se.
„Propuštění zajatců je dobrý první krok,“  ozvalo se z druhé strany dvora a já uviděl, že se něco mihlo v budově, která byla na plánku označena jídelna. Ukázal jsem tam prstem. „My ho nepropouštíme. Jen ukazujeme co máme na vyjednávání,“ zařval Kuliš a z druhé strany dvora se ozvalo: „Cože???“ „Opakovat ti to nebudu ty pytli velbloudích hoven. Chceme vyjednávat o podmínkách odchodu.“ Vzápětí se ozval zase výstřel a já uviděl, jak to našemu zajatci venku cuklo hlavou a svalil se na zem. „Ti jdou na to kurva tvrdě,“ okomentoval to vyjeveně Kuliš. Vzápětí se ale na ležící tělo podíval ještě jednou a potichu pronesl: „Ze mne si nikdo prdel dělat nebude“ a nahlas dodal: „To měla být jako ukázka, že si životů těch dvou nevážíte a je vám jedno co se s nimi stane?“ „Chytrej. Zahoďte kvéry a šupito presto ven nebo se fakt nasereme.“  Kuliš se ušklíbnul, zamířil na ležící tělo a vystřelil. Kulka cukla ležícímu s nohou a bylo vidět, že ho bolest probrala a tak se posadil. Držel se jednou rukou za hlavu a druhou za prostřelené lýtko. Náš protějšek poprvé vypadnul z role agresivního parchanta a vyjeveně vykřikl: „Co to děláš?“ „Naznačili jste, že vám na něm nezáleží, ale trefili jste ho blbě, tak jsem vám chtěl pomoct a dorazit ho. Ale asi jsem ho trefil blbě. No teď když sedí, tak to skoncujeme. A pak i s druhým zajatcem.“ Kuliš se podíval na mne a usmál se. Mám pocit, že kočka, která si hraje s myší nemá ani zdaleka tak záludné myšlenky jako měl v tuhle chvíli Kuliš.
„Počkejte. Domluvíme se. Ty vaše náklaďáky tady ještě pořád jsou a postřelili jsme tam jen dva lidi. Zaskřípal jsem zuřivě zuby. Tahle kráva nás vyšla na mnohem více než jsem předpokládal. Prostě cena jak kráva…. Za krávu tedy možná na místě, ale no… bál jsem se jak to dopadne. Nakonec to díky Kulišově zákeřnosti dopadlo dobře a o hodinu později jsme odjížděli s dvěma naloženými náklaďáky pryč. Cestou jsme se stavili u jedné pumpy a ručními čerpadly tam načepovali nádrže do plna. Večer jsme se rozhodli tam přespat, ale najednou si to přihasila kolona náklaďáků, na kterých byl znak Prahy. Přespali tam s náma a ráno nám šéf té kolony nabídnul čtyři láhve vaječného likéru za pět kousků té oceli, které ležely na kraji jednoho kamionu. Z mého pohledu dobrý obchod. Tedy z tehdejšího mého pohledu. Když nad tím přemýšlím s odstupem času, tak ybch si za to nejradši zlomil obě ruce.
Dva dny poté jsem přijel do obchodní stanice a tam přišel do toho domku, který tam byl nově určený pro vyjednávání o obchodech. Na stole stálo fungující PCčko, na stropě svítila žárovka  a v rohu bylo umyvadlo s tekoucí studenou i teplou vodou. Z mého pohledu luxus. To jsem si uvědomil, když mi jejich šéfik natáčel vodu a nechal jí na začátku chvíli odtéct. Nikdy jsem si neuvědomil jak věci, které dříve byly totálně běžné mohou najednou být vzácné, že si člověk málem začne zoufat, když je vidí.
Venku si přebírali místní lidé materiál a jejich mechanik brblal: „To jsem blázen… jak to, že tam ta stabilka nebyla?“ Šéfik se na mne obrátil a zeptal se: „Přivezli jste opravdu všechno?“ „Jasně,“ odpověděl jsem mu automaticky a ani nad tím nepřemýšlel. Ohrnul rty a procedil mezi sevřenými zuby: „Tak tedy dobrá. Dostanete za to tu krávu.“  Přivedli jí, naložili jsme jí na jeden náklaďák a když jsme se chystali k odjezdu, tak dorazila ta kolona z Prahy se kterou jsme se potkali přenedávnem. A jejich mluvčí hnedka začal hulákat: „Máme pro vás devatenáct třistadvanáctku.“ Pak si všiml mě a směrem ke mně přátelsky prohodil: „Á to jste vy. Myslím, že tu ocel od vás tady moc dobře prodám.“ „JAK OD VÁS?“ zařval ten místní mechanik a na čele mu naběhla žíla. Pražák netušil co se děje a tak došel k zadní části kamionu a ukázal mu jeden z těch kusů železa, který od nás koupili. V ten okamžik mi to došlo. Sakra… oni ho od nás koupili, takže to vlastně nebylo všechno, co jsme měli přivézt. Ale kvůli pár kouskům železa snad nemusí vyšilovat. Mechanik se přesvědčil, co Pražák drží v ruce a pak na mne zařval: „Ty vychcanej hajzle, tak my ti za běžný věci zaplatíme krávou a ty si smetanu prodáš někomu jinému. Doufej, že už tě v životě neuvidím, protože bych ti ustřelil palici ty zmrde.“ Poté odešel a cestou kopal do všeho co se mu připletlo do cesty. Podíval jsem se na toho jejich šéfika a došlo mi, že to otevřené naštvání asi bylo lepší. „Buď tu krávu ale okamžitě vyložíte a nebo jste tu dneska byli za obchodem naposled.“ Nakonec jsem se rozhodl pro řešení, které mi přišlo lepší a odjeli jsme i s tou krávou. Koukali za náma pěkně naštvaně. Zbytek roku byl takový relativně optimistický. Zprovoznili jsme dva malotraktory, sklidili co se dalo, zasadili několik dalších ovocných stromků a nahromadili dost dřeva na zimu.
 
Ďáblova alternativa (čas problémů)

Třetí rok začal nejdříve dobře. Zprovoznili jsme generátor, takže jsme měli vždy večer nějakou dobu elektřinu v únoru došlo k prvnímu Táborskému masakru, ale to se nás netýkalo. Chleba kvůli tomu bohužel nezlevnil. Naše pečení chleba se zlepšilo a dokonce do něj naše pekařka dokázala přidávat trochu žaludové mouky do chleba.Jenže je fakt, že konzervy víceméně došly a další nikdo neprodával. Sice jsem věděl o třech skupinách, které nejspíše měly armádní vojenské dávky, ale byly to skupiny, které byly soustředěny ve Vrběticích, Týništi nad Orlicí a Mantově, ale to byly skupiny soustředěné kolem muničních skladů do kterých ještě svážely munici z okolí. Mysleli si určitě, že munice bude skvělá komodita. No byla to výborná komunita, ale potraviny se za ní nikomu v této době moc dávat nechtělo. Akorát v tý obchodní stanici jim nějaké zrní za nějakou munici dávali.
Jenže pak nastal průšvih. Zasadili jsme zrní a ačkoliv jsme se o něj snažili pečovat, tak nevyrašilo a Na konci léta jsme najednou začali pociťovat nedostatek jídla. Na začátku podzimu jsme to ještě dokázali nahrazovat jablky, hruškami, jiným ovocem a  zeleninou a ořechy. Jenže pak najednou jsem spočítal kolik můžeme vydávat na jídlo, abychom vydrželi do jara a to bylo pěkně blbé. Nejdříve jsme pobili a snědli půlku drůbeže. Pak jsme snědli všechny starší kozy. Pak jsme snědli většinu zbylé drůbeže, pak všechny zbylé kozy a pak jsme na začátku listopadu uvažovali, že bychom snědli i tu krávu, která způsobila, že už jsme do obchodní stanice nemohli normálně chodit. Naštěstí to dopadlo lépe a ten zemědělec, od kterého jsme tenkrát získali osivo, za ní dal asi tunu jídla. Vyprávěl jsem mu co se nám stalo a že vlastně ani nevím na co bych měl nadávat. On se na mne ušklíbnul a řekl: „Monsanto. To je slovo, které můžete nenávidět.“ „Proč? Co to znamená?“ „Je to společnost, která prodává sadbu, ale aby byla co nejvíce výnosná, tak prodávali hybridy. A což o to hybrid když ho zasadíte, tak vynese hodně. Druhý rok jeho semena ještě vynesou, ale další rok máte hovno.“ „Ty kurvy…. Já bych je zabil,“ zařval jsem když jsem konečně pochopil proč najednou nám nic nevyrostlo. „Ono to mělo i svojí světlou stránku. Jako všechno na tomhle světě. Jenže to, že před katastrofou jste díky tomu měl větší výnosy a díky nim levné potraviny vám zrovna teďkonc nepomůže. Takže tak,“ ukončil rozhovor a odešel po své práci.
 Jenže i po té tuně jídla se zaprášilo bleskově a za dva týdny jsme na tom zase byli mizerně. A už nebylo kde brát. I když jsme spotřebovali tu trochu obilí, kterou jsem do této doby zkoušel chránit na zasazení (protože to byla jediná co nám vyrostla), tak jsme neměli co dál. Jeden den jsme ještě Karolíně snědli všechna morčata, ale za nám udělala strašnou scénu. Proklela nás: „Ať vy, co jste tak rozhodli chcípnete a ať nejste jediní, aby jste viděli jak vaší vinou umírají. Ať tady řádí smrtka a ať se ještě za deset let v noci smažíte zlými sny. Já jsem do téhle komunity přinesla více potravin než jsem snědla. Navíc jsem každého ošetřila a nic jsem za to nechtěla. Za svoje lékařské služby jsem dostala od okolních vesnic ještě jednou tolik potravin a všechno jsem hodila na tu velkou centrální hromadu, ačkoliv bych si to mohla šetřit pro sebe. A vy mi provedete tohle. Táhněte k čertu.“ „Se neposer kvůli pár morčatům,“ prohlásil Kuliš, ale já jsem viděl, že mu to nešlo od srdce. On sám jí s nimi občas pomáhal a z jejich masa si jako jediný nevzal ani kousek. Jenže Karolína v tu chvíli praštila doprostřed návsi s lékařským kufříkem, který s sebou téměř nepřetržitě nosila a odešla do svého domu. Za deset minut odcházela s batohem. Věřil jsem, že jako doktor nebude mít problém si najít komunitu, která se jí ujme. Jenže takových lidí tady je jako šafránu. A vzápětí jsem uviděl, jak se balí Robert. Elektromechanik, který už několikrát dostal nabídku, aby přešel jinam. I od té obchodní stanice. No vlastně jsem když jsem se díval jak z vesnice odchází napadlo, že bychom si mohli k troše obilí pomoci. A to od těch, kteří ho mají více než sami spotřebují a občas s ním ještě platí. Tak aby si oni kupovali luxus a mně měly umírat děti… tak to ne. Vzápětí jsem zorganizoval výpravu, která vyrazila k těm obchodníkům.
Když jsme se blížili k obchodní stanici, tak jsem uviděl odlétající vzducholoď. „Hele byli tu skopčáci. Třeba by mohli mít místní díky tomu dobrou náladu,“ prohlásil Kuliš, ale moc jsme tomu nevěřili. Vyjednávací dům byl obložený hromadami dřeva a když jsem uvnitř čekal, tak se místo místního šéfika nejdříve objevil nějaký tydít a zkontroloval jestli nemáme zbraně. Teprve pak přišel na jednání šéfik. „Myslím, že jste pochopil, že tu nejste vítaný,“ začal ledovým hlasem, ale já ho ani nenechal domluvit. „My prostě potřebujeme obilí. A vy nám ho dáte.“ Zůstal na mne nevěřícně zírat a po chvíli zakroutil hlavou, obrátil oči v sloup a řekl: „A proč bych to dělal. Zadarmo ani kuře nehrabe.“ „Co třeba na úvěr?“ „Ten mohou využít jen spřátelené komunity a to VY NEJSTE!“ poslední slova byla jako ledová čepel, která se mi zasekla doprostřed čela. Pak si promnul nos a mávnul rukou. „Blíží se vánoce, tak bych třeba mohl udělat dobrý skutek. Projednou zapomenu na naše vzájemné antipatie, protože vidím, že jste hodně zoufalý. Co máte na obchod?“ Začal jsem doufat, že něco dostaneme i bez toho pro co jsem se rozhodl po dvou bezesných nocích a naštvání na celý svět, ale poslední věta mne vrátila do reality. „Nic. My to prostě potřebujeme.“ „Zadarmo ani kuře nehrabe. Co máte? Nafta? Benzín? Léky? Zajímavá funkční elektronika?“ „Musíte nám to dát,“ řekl jsem temně a výhrůžně. Zavrtěl hlavou. Vytáhnul jsem vysílačku a spojil se s Kulišem. „Takových vysílaček tu máme. Za tu vám dám stěží kilo,“ prohlásil, protože mu to ještě nedošlo. „Odstřel někoho!“ řekl jsem a ten šéfik na mne vytřeštil oči. Z druhé strany vysílačky se ozval výstřel a suché konstatování: „Hotovo.“ „Dáte nám třicet padesátikových pytlů obilí nebo vám budeme zabíjet lidi dál.“ „Jakým právem?“ vyprsknul na mne. „Právem ozbrojeného,“ odpověděl jsem a cítil, že mi to trhá srdce, ale už jsem udělal první krok a nešlo couvnout. V ten okamžik z tunelu v podlaze vykouknul obličej nějakého místního čičmundy. „Někdo zastřelil Ondru.“ Chlápek co byl ve vyjednávací místnosti se mnou se na jejich šéfika podíval a vykřikl: „Pro lásku boží, tak už nám to obilí proboha dejte.“ „Vy nám zastřelíte kněze a máte tu drzost se dovolávat boha?“ prohlásil tak, že z toho šel mráz po zádech. Pak se podíval na toho dole v chodbě. „Ať sem Robert dopraví třicet padesátikilových pytlů s obilím.“ „Ještě mi slibte, že za námi nikoho nepošlete,“ řekl jsem mu, ale on se na mne podíval jak na trotla absolutna a jen si odplivnul na podlahu. Obilí nakonec přinesli a když jsem z nich nevyrazil žádný slib, tak jsem vyrazil s ostatními s pytli na nosítkách domů. Cestou jsme šli opatrně a pomalu a hlídali jsme jestli nás někdo nesleduje. Byl jsem rád, že jsem jim nikdy neřekl kde žijeme.
Když jsme dorazili domů, tak se seběhli úplně všichni lidé. Dokonce i hlídky. Všichni chtěli vidět co jsme přinesli. Když uviděli pytle, tak prostě museli vědět, co je uvnitř. Museli jsme jeden pytel hned vysypat na kolečko, aby to viděli. Jenže do kolečka se kromě zrní vysypala i krabička a na ní blikala dioda. „Kurva,“ ozval se mi za zády Kuliš. Otočil jsem se na něj a uviděl jak za našimi zády přichází ten zasranej šéfik z Černomlejnova. A netvářil se vesele ani spokojeně. Chtěl jsem sáhnout po zbrani, ale došlo mi, že jednak jsou všude kolem děti a ještě navíc na nás jeho lidi už určitě míří. Tak jsem se rozhodl doufat, že není absolutní hajzl.
„Mám chuť Vás všechny nechat pobít. Protože je to už podruhé v krátké době, co nám někoho zastřelili kvůli obilí. Vyhrožovat nám a myslet si jak se z agresivních hajzlů..“ to slovo od něj znělo nepatřičně a skoro jako by ho vyplivnul „… poděláme je prostě k naštvání. Nemáme sílu, abychom mohli s takovými lidmi jednat v rukavičkách. Když si každá hladová vesnice zastřelí jednoho našeho člověka, tak prostě o svoje lidi přijdu a nebudu mít možnost s tím nic dělat. Takže bohužel musím dát odstrašující příklad. Vy jste ten odstrašující příklad.“ Myslel jsem si, že chápu v jak velkých sračkách jsme, ale v tom jsem se mýlil. „Mám chuť vás pobít všechny, ale neuděláme to. Pobijeme Vám všechny chlapy a bude to.“ „Vy nejste v jádru zlý člověk. Vy nedokážete zabít někoho, kdo za tu smrt jednoho vašeho člověka nemůže. Za tu smrt mohu já, který jsem ten pokyn dal.“ Zatvářil se odmítavě a v tu chvíli řekl Kuliš: „Já jsem ten kdo střílel. Nejste takový tvrďák, aby jste zabíjel nevinné.“ „No vlastně máte částečně pravdu. Já nejsem ten, kdo by něco takového dokázal, ale v naší vesnici jsou talenty různého druhu.“ Za jeho zády vyšel z křoví další člověk. „Ták kólik jích mám zabíját?“ zeptal se toho šéfika a mně došlo, že pro mne je konec. „Jestli zabijete všechny chlapy, tak stejně všichni umřou a my se na Vás radši teďka vrhneme, aby jste to neměli zadarmo.“ „Vy dva…“ ukázal na mne a Kuliše „… a decimace chlapů. Vytáhnul z kapsy desetistěnnou kostku. Komu padne nula, tak končí. Ostatní si můžou odnést, co odnesou v náručí a nebudou to zbraně. A pak vypadněte. Tuhle vesnici vyrabujeme a zničíme. Jediný nepřátelský akt a my ten dnešek dokončíme klidně i za deset let. Pokud to nebude pro odstrašení dostatečné tak klidně nechám někoho narazit na kůl. Je to strašné, ale prostě my se nemůžeme rozdat ze všeho. To by byl konec Černomlejnova. My jsme tvrdě dřeli, abychom se dostali tam, kde jsme.“ Pak se otočil a odešel a já se musel dívat jak jeho lidé rozpoutali masakr za který jsem já odpovědný. Ten jeho Ivan si mě nechal jako posledního, abych si to vychutnal a Kuliše jako předposledního. To byl prostě... Konec.
 
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.

Offline stepan-hawk

  • Teoretik prepper
  • *****
  • Příspěvků: 4908
Re: Kaleidoskop Krachu - Ztracené Příběhy
« Odpověď #3 kdy: Květen 08, 2018, 11:24:52 odpoledne »
Marie II část

 O rok později - Česká Třebová

„Napíšeme si diktát,“ řekla jsem a v celé třídě se ozvalo velice „nadšené“ sborové  „Jéééé“, které bylo úplně stejné jako před Tím. Učila jsem v základní škole Komenského šestou třídu. Bydleli jsme v jednom z domků jihozápadně od nádraží. Manžel byl moták a několik pokusů o probrání na něj nezafungovalo. Všeobecně platilo, že úspěšnost probírání je mizerná, ale nebyla nulová a tak to stálo za to to zkoušet stále znovu a znovu. Starší synové se věnovali svážení materiálu a o víkendech s sebou brali navzdory mému nesouhlasu i toho nejmladšího. Českou Třebovou zásobovaly hlavně železnice, ale moji synové dokázali dostat povolení pro shánění autem. (mimo jiné proto, že železnici už docházelo, co by mohla přivézt.) Jezdili se skupinou asi osmi dalších lidí a sehnali si na to starou škodovku stovku. Ta byla sice zrezavělá, ale jezdila a utáhla vozík, který byl delší než ona sama. Tankovat museli až v Dlouhé Třebové, protože tankování se povolovalo podle toho, jak významným přínosem byly jeho dodávky pro komunitu. Ta Dlouhá Třebová byla ještě docela dobrá. Naši sousedi museli jezdit tankovat až do Litomyšle, protože tam byla nejbližší pumpa nekontrolovaná Třebovskou komunitou. Benzín byl důležitá komodita a zásoby v autech okolo došly během prvních několika měsíců. Ještě před tím než došli, tak si synové udělali doma zásobu pár desítek kanystrů a tak když přišla kontrola pump, tak je to nezaskočilo tolik jako ostatní.
„Mami. Máme kliku. Máme nový auťák. A vlastně můžeme jezdit oběma, protože Martin už taky řízení zvládá,“ oznamoval mi s radostným úsměvem Jirka. „A jaké je to auto?“ „Wartburg.“ „To ještě někde jezdí?“ zeptala jsem se lehce nevěřícně. „No doufám, že ještě nějakou dobu bude. Při kontrole jsme sice zjistili, že tomu autu nesouhlasí číslo motoru s papírama, které má, ale to snad není problém.“ „Asi to byl jeden z těch lidí, co si auto vyměnili, když taky tenkrát nechávali dederóni auta ve velkém.“ „Ahá,“ vykřikl syn, „o tom jsi nám vlastně jednou vyprávěla.“ Otočil se a běžel se o vzpomínku podělit s bratry. Já šla do školy a Petra jsem s sebou musela skoro odtáhnout. Ve škole jsem zadala písemku a jako obvykle byl nejhorší Jarda Kincl. Řešila jsem to tak, že nedostal žádnou známku. Pětky se mi vzhledem k situaci dávat nechtělo. Jen jsem pomalu začínala mít obavy, jestli ho budu mít z čeho klasifikovat.
Odpoledne kluci vyrazili za kořistí a vzhledem k tomu, že byl konečně pátek, tak jsem až do večera připravovala věci za zítřejší velké prádlo. Vždy jsem ho dělala v sobotu, abych měla v neděli klid. Sice byla možnost dát si vyprat do erární prádelny, ale cena byla docela vysoká. A tak jsem prala sama. A nebyla jsem jediná. Z původních pěti prádelen už zbývaly jen dvě. A snažily se vzájemně vyšachovat. Šéfům Třebové to vyhovovalo, protože to více lidí nahánělo do zemědělství a bylo jasné, že jídlo bude opravdu hodně potřeba. Protože zásoby se zmenšovaly rapidním tempem. A přestože v tuto chvíli bylo v České Třebové asi nejvíce vytříděných zásob v bývalé České republice, tak pokud se něco trvale snižuje, tak je jedno kolik toho máte. Jednou to dojde.
Večer jsem ještě chvíli plela na našem kusu zahrady a pak už jsem padla do postele vyřízená jako žádost o zvýšení platu. Ráno jsem se dala do prádla a pak jsem okopávala a zalévala jak vzteklá. Večer jsem čekala, že synátoři dorazí, ale když se tak nestalo, tak jsem nad tím mávnula rukou.
Další den byla neděle. Měla jsem toho za včerejšek dost, ale stejně jsem si psala pár fólií na zítřek. Jednak na zdravovědu ze které se stal samostatný předmět a jednak na bylinkářství, které tvoří většinu přírodovědy. Jeden místní technik zprovoznil dva meotary a tak jsem mohla občas promítat na stěnu. Pokud se mi ho tedy ostatním podařilo urvat. V poledne jsem si dala k obědu samotný chleba a na večeři připravila pár konzerv a bochník chleba, který jsem vyměnila za jednu potravinovou poukázku. Byla jsem docela zvědavá, za jak dlouho je poskytne osud asignátů, a nevěřila jsem jim a tak jsem se jich s klidným svědomím zbavovala i když při mé práci bych jich dokázala asi nějaké množství našetřit. Místo toho jsem se snažila našetřit potraviny. Odpoledne mi jeden soused přinesl pár stromků ze školky. Podívala jsem se na cedulky, zkontrolovala, jestli nejsou olámané kořeny nebo větve, a pak mu za to s klidem dala sekerku, tři potravinové poukázky, jednu láhev vodky a dvě péřové peřiny. Doufala jsem, že je zasadí kluci, ale když tu ještě nebyli, tak jsem to zvládla spolu s manželem, kterého mi v podvečer vrátili z obecných prací. Používali je na nošení. Tímhle způsobem vyklízeli ve městě bordel a nebo v okolních vesnicích nakládali materiál z obchůdků a dílen.
Kluci nedorazili ani večer a když už se stmívalo, tak se mne přišla zeptat dcera jednoho z lidí se kterým kluci jezdili, jestli nevím něco více. Nevěděla jsem a začala jsem se bát. Přes noc jsem se špatně vyspala a každé šustnutí mne vzbudilo a běhala jsem se díval jestli už tu kluci nejsou. Druhý den jsem z toho byla dost unavená.
„Musíš se více snažit. Dneska to je zase bez známky. To si nemůžeš najít někoho, kdo by se s tebou učil?“ zeptala jsem se trochu naštvaně Jindřicha Nováka. Teprve, když jsem to řekla, tak mi došlo, že je to z mé strany hodně ošklivé. On sám byl v pořádku nejspíše jen díky tomu, že ve chvíli Toho zrovna jel na jedné atrakci u babičky na pouti, takže měl v sobě spoustu adrenalinu. Po návratu do České Třebové zjistil, že z jeho otce je ležák a zbytek příbuzenstva je mrtvý. A já mu ještě řeknu takovouto věc. On tam jen tak stál a vypadal, že ho to zlomilo. „Jestli chceš, tak se večer stav a podíváme se na to spolu,“ řekla jsem, ale bylo to už takové utěšování ex post. Navíc jsem odpoledne rozdávala písemky z fyziky a tam také známku nedostal. Z ní naštěstí měl jeden referát, takže tam to na neklasifikaci nevypadalo.
Odpoledne jsem se vracela domů a před domem stál Ludvík Šinkora. Ten pilotoval starého Zlín-trenéra, který byl provozuschopný a tak ho Třebová používala na průzkum. Měla jsem v třídě jeho dceru. Byla to premiantka a navíc radila s bylinkami místní nemocnici. V první chvíli jsem myslela, že přišel kvůli dceři, ale když se otočil, tak jsem uviděla jeho výraz a docvaklo mi, že ví něco o klucích. „Maruško, je mi líto, ale …“ Zalapala jsem po dechu a pak zhasli. Když jsem se probrala s hlavou na jeho klíně a vodou v puse, tak jsem ho nejdříve poprskala a pak se zeptala: „Který?“ „Tu kolonu někdo přepadl. Našli jsme tam šest mrtvol mimo auta a některá auta byla shořelá. Některá další byla ukradená. Ta, která řídili tvoji kluci, byla shořelá. Na podrobnější průzkum nebyla příležitost.“ Zhroutil se mi svět. Svět byl v háji už nějakou dobu a já myslela, že už jsem si zvykla, ale bohužel jsem se mýlila. Teď mne to zasáhlo jako palicí.
Večer jsem probrečela a nevnímala okolní svět. Ráno jsem se zkusila dát do kupy, ale do školy jsem dorazila stejně až před devátou. V mojí třídě stála u tabule mladá Šinkorová a přes dveře jsem slyšela jak vykládá o Německu. To bylo pro zeměpis docela vhodné. Klepala jsem se tak, že jsem se necítila na to jít do třídy. Otočila jsem se abych odešla a uviděla školníka – pana Machuru. Uviděl můj výraz a tak se zeptal: „Vy už o tom víte?“ „Jo vím. Vím to od Šinkory.“ „Aha. To je logické. Byla to jeho dcera, která ho odřezávala.“ „Odřezávala?“ zeptala jsem se udiveně, protože jsem neviděla souvislost. No přece Jindru Nováka, když se …“ hlas mu vyzněl do ztracena, protože mu došlo, že mluvíme každý o něčem jiném. Jenže mně už to docvaklo také. A mně došlo jak jsem večer slyšela klepání. Možná jsem na něj ještě něco vykřikla. A i kdyby ne, tak to bylo jedno. Měla jsem na rukou jeho krev. „Pojďte se posadit ke mně. Udělám vám kafe. Posadíte se nebo si můžete i chvíli lehnout. Mám tam nové kanapíčko. Tam se krásně leží.“ Já se s ním ale jen rychle rozloučila a zamířila pryč. Na schodech jsem potkala řiditele. „Tvůj muž se prý zranil, ale není to nic vážného. Neboj…“ slova mu uvázla v hrdle, když mne viděl.
Našla jsem si vhodnou budovu na sídlišti Křib a rozhodla se to skoncovat. Vylezla jsem nahoru a na kraji střechy se rozhlédla kolem. Uviděla jsem dole jít dalšího otce dítěte z mé třídy. Byl to pan Stodola. Se svými asi stopadesáti kily se stěží hýbal a i jednou, když jsem ho viděla pod palbou, tak se pohyboval jen rychlým krokem. Teď zvedl oči jako by tušil, že ho někdo pozoruje a vzápětí je vytřeštil. A rozběhl se. Asi minutu jsem ho pozorovala, jak běží a potom buší na dveře jednoho domu, než mi došlo, že mne viděl a dělá to kvůli mně. Zalily se mi oči slzami a chvíli jsem nevnímala. Pak jsem si je protřela, protože jsem na svojí poslední cestu chtěla vidět. Dole stál pan Stodola a s ním pan Špaček – současný starosta. „Klid paní učitelko. Nedělejte nic nepatřičného. Nic se nestalo a ten kluk to přežil.“ Na chvíli jsem zaváhala. Pochopila jsme to tak, že spáchal sebevraždu. Jenže pan starosta si zakládal na své pravdomluvnosti. Chvíli jsem si to přebírala, ale pak se rozhodla, že to už je jedno. A udělala krok dopředu, jenže na poslední chvíli mne nějaká ruka uchopila za límec a strhnula zpátky. Strhnul mě Stodola mladší, kterého za mnou poslali ředitel se školníkem poté, co si vyměnili zprávy, které mi předali a Šinkorová, kterou si zavolali ze třídy, jim řekla o mých synech. Stodola junior za mnou vyrazil do nemocnice a, když mne tam nenašel, tak mu došlo co se děje. Bleskově konzultoval psychiatra a když se shodli, že léky nejspíše nepoužiji, vlaky nejezdí a ke zbraním mám odpor, tak správně odhadli, že použiju vysokou budovu. V Třebové moc budov není a tak zamířil na sídliště. Tady uslyšel ječení otce, který po svém životním běhu volal starostu, a vyběhl nahoru dříve, než jsem se vybrečela. Věděla jsem, že závodně běhá, ale teď jsem viděla, jak leží vedle mne na střeše a nohy se mu třesou vyčerpáním.
Nakonec to vzalo dobrý konec úplně všechno. Jindřicha Nováka odřízla Šinkorová včas, protože mu šla nabídnout doučování. Moji kluci ve středu ráno dorazili a všichni. Když to začalo, tak stihli z aut vyskočit a utekli. Jenže ti lumpové je pronásledovali a proto jim návrat trval a byli jsme bez aut. Manžel dostal do ruky zánět, ale při jeho čištění se prý ve čtvrtek probral.  To odpoledne ve škole za mnou byl pan Stodola se synem a také pan Špaček. „Měla bych na vás tři prosbu. Mohli byste si to, co se stalo, nechat pro sebe.“ „Já o ničem nevím,“ řekl starosta a oba Stodolové mu to odkývali. Opravdu jsem byla ráda. Nechtěla jsem děsit kluky. Obzvláště když se manžel probral. Měla jsem podezdření, že to bylo poté, co mu v nemocnici Stodola mladší v nemocnici všechno vyložil. Kdybych o tom měla ještě někdy mluvit, tak by to asi byl můj KONEC.

 
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.