Brambory bys ochutnal nejdřív tak v klášterech 1621 ,plošně potom 1716 v Sasku, 1728 ve Skotsku, 1738 v Prusku, 1783 ve Francii, z Braniborska- proto název brambory) se dostaly do Čech 
No a?
Znovu, první věta, ta důležitá: Bacha na to, abys nezaměňoval stravu několika vyvolených pánů za stravu většiny lidu.
Druhá věta: Ti blahořečili brambory, když konečně přišly do Čech
Vysvětlení:
První věta znamená, že takovou vybranou stravu si mohlo dovolit jenom panstvo, možná vrchnost, a rozhodně to nebyla běžně rozšížená strava, kterou by si mohl běžný prepper té doby dovolit (všichni byli z našeho pohledu preppeři). A tato první věta má vztah k přiloženým obrázkům.
Druhá věta rozšiřuje tu první a dodává, že jídlo bylo povětšinou chudé, ve stylu kuby, kuby (kroupy + houby), , a že nějaké maso rozhodně nebylo k mání tak jako dnes. Také říká, že dnes dnes úplně bežné brambory dost znatelně obohatily jídelníček, když konečně přišly do Čech (ano, bylo to v 16. století - no a co?).
No a co ?
Ne v 16 století ale v 18 století přišly brambory do Čech
Jedlo se to, co bylo, na obrazech vidíš selky co májí. Nebylo všechno jen pro panstvo
Sedlák tvrdě pracoval, podle výpočtů historiků překračovala denní dávka jídla často 4000- 6000 kalorií.
Jen ve stylu kuby, houby by ten sedlák zdechnul.
Ani maso nebylo na stolech rolníků a řemeslníků takovou vzácností, jak bychom si mohli myslet.
V určitých dobách jedla nejnižší vrstva nejen velké množství vepřového, ale také
skopového, kozího a hovězího. Hovězí maso pocházelo ze starých zvířat, která už nedávala
mléko nebo neměla sílu táhnout rádlo. Maso se jedlo čerstvé, jako například vepřové na začátku zimy, nebo se konzervovalo solí. Bohatí kritizovali jejich hrubé chování u stolu i to
že jedli dvakrát nebo i třikrát během dopoledne, což byl zvyk, jenž se stal pro neurozený lid
nezbytností kvůli dlouhému pracovnímu dni.
Odborníci se dlouho domnívali, že lidé ve středověku téměř neustále trpěli hladem. Ve
skutečnosti to ale tak nebylo.
Hlad však samozřejmě existoval. Pokud si uvědomíme, jak důležitou roli hrál na
jídelníčku rolníků chléb, je jasné, že špatná úroda obilí stačila k tomu, aby se rozmohl hladomor.
Nejen špatné klimatické podmínky (sucho, přívalové deště, zima, mráz), ale také války
způsobovaly plošné nebo lokální hladomory, které poznamenaly celé tisícileté období středověku.
Vojska působila v období válek značné škody na obdělaných polích.
Pokud se nedostávalo pšeničné nebo žitné mouky, nahrazovala se částečně moukou vyrobenou z bobů nebo kaštanů, dosti nevhodnou pro pečení chleba.
Jenže když byly všechny zdroje potravy vyčerpány, musel ovšem ten, kdo chtěl přežít, jíst i nepředstavitelné věci, kořínky, krysy, dokonce i lidské maso.
Nejprve jedli lidé zvířata a ptáky, potom, jak na ně doléhal krutý hlad, se začali živit
zdechlinami a jinými věcmi. Někteří pak, aby unikli smrti, se uchýlili k lesním kořínkům
a vodním rostlinám. Šílený hlad přinutil lidi, aby jedli lidské maso. Někteří
chytali pocestné, rozsekali je na kusy, upekli na ohni a snědli. Četní jiní ukázali dětem jablko nebo vejce, lstivě je zavedli na odlehlé místo, zabili a snědli. Mnohde vyhrabávali ze země mrtvá těla, aby jimi zmírnili hlad.
Na přelomu 14. a 15. století po odeznění morových ran se lidé snaží na hrůzy zapomenout a užít si, dokud mohou. Dokládá to jasná dominance masa a ryb na jídelníčku jak vyšších vrstev, tak i spodních vrstev . To je totiž umožněno dálkovým obchodem s dobytkem z Polska, Uher, Balkánu, Bavor a Tyrol), kdy cena dobytka tak klesne, že je maso obecně dostupnější.
V 17. století přibývá obyvatelstva, což vede k dalším hladomorům, k jejichž zažehnání jsou s úspěchy používány i plodiny z Nového světa, a nejen z něj (pohanka, rýže, kukuřice, brambory), avšak masivnějšího využití se tyto plodiny dočkají až v 18. století.
V 18. století dochází k dalšímu nárůstu populace a s tím spojenému hladomoru, proto jsou zdokonalovány procesy v zemědělství, aby bylo nasyceno neuvěřitelné množství obyvatel, jsou nasazovány i plodiny z Nového světa, hlavně tedy brambory a kukuřice, lokálně je nasazována i rýže. Tyto nové plodiny se ukážou jako užitečné, což vede vlády k mylnému názoru, že se vyplatí pěstovat rozsáhlé monokultury – výsledkem dvou neúrod brambor v Irsku v letech 1845-1846 velký hladomor a 8 milionů Irů jich zůstává na ostrově necelých 5 milionů. V 18. a 19. století přibývá lidí, aby bylo možno je nasytit, strava se ochuzuje, je méně rozmanitá a lidé jedí méně masa. V 19. století se všeobecně rozšiřuje bílý chléb i na venkov a postupně opět přibývá spotřeby masa.
