Nevím, zda jsem prepper (i když některé obecné symptomy asi mám - pointa až na konci)...jako kluk jsem rád poslouchal vyprávění o tom, jak bývalo...třeba za války, po válce, za Rakouska...taková ta romantika jako v prvních dílech Zdivočelé země...s rodiči jsme jezdívali hodně na chaty, chalupy, pod stan, táta mi na dobrou noc četl p. Maye, p. Batličku, KOD, později jsem Skautoval, bavilo mě rozdělávání ohně třením dřev, přespání na sněhu a podobně, aspoň jsem věděl na co mám a co ta která činnost obnáší...jenže ve mě pořád hlodala taková ta myšlenka: "To se budeme mít takhle krásně už napořád? A co kdyby..."
Takže tomu "co kdyby" jsem trošku přizpůsobil svůj životní styl - nic zásadního, ale pro mnohé nepochopitelného. Chtěl jsem bydlet, ale ne v bytě (pár let jsem se po vojně potloukal po nájmech v rámci skoro celé republiky a nevyhovovalo mi to, dost ubíjející životní styl), takže dům. A nejlíp tam, odkud pocházím, vždyť rodiče budou jednou potřebovat, aby jim někdo posloužil, až sami nebudou moci. To obnášelo hypotéku. A když už dluhy na 30 let, tak určitě ne za novostavbu v satelitu, která nemá ani komín ani sklep. Narazil jsem na "polosamotu" s vlastní loukou, sadem, vydatným pramenem se spádovým vlastním vodovodem a kouskem lesa hned za domem. A hroznou příjezdovou cestou. No a co, těch pár metrů od silnice když je nejhůř dojdu...Například, když jsem předělával komín, udělal jsem vývod v každém patře - a zděře schoval pod omítku. Vím že tam jsou a kdyby nešla elektrika, nepůjde ani podlahové topení (čerpadlo), ani el. sporák, takže kladivo, majzlík, a bude kam napojit starý kuchyňský sporáček na dřevo nebo petry. Zděř mám i v koupelně a až se objeví lázeňská kamna za dobrou cenu, jdu po nich...samozřejmě že je zatím uskladním v kůlně, ale kdyby nastalo "co kdyby" mám za odpoledne zdroj teplé vody. Taky pasu po elektrocentrále...A protože dřevo musí schnout nejlíp dva roky, mám ho zásobu na min.2 zimy.
Časem mi začalo vadit, že vyhazujeme relativně dost jídla - starý chleba, oschlé salámy...přítelkyně mi už asi po sté naznačila, že slepice to všechno zpracují a ještě jsou z toho vejce...pořídil jsem jich pár z rozvozu za strašnou cenu. Ale zalíbilo se mi to. A nehodlal jsem platit takovou ranu za obnovu chovu. Takže líheň a slepice jsou i pro kámoše a známý většinou za protislužbu, dokonce se daří relativně dobře prodat i vykrmené kohouty. A když sedne kvočna? Ať sedí, sice je to neekonomické, ale ten pohled na kvočnu s kuřaty mi za to stojí. A když už musím síct zahradu a louku, přeci to posečený neshrabu na kompost - takže usušit a schovat, tolik času navíc to nevezme a pár ušáků to uživí...Sehnal jsem "traktor", za cenu šrotu (a ve stavu šrotu), ale rozhýbal jsem ho, plánoval jsem ho hlavně na dřevo, ale když už je, časem na kousku úhoru zasadím brambory...taky se mi povedlo "výhodně směnit" starý kamenný šrotovník, ale ten je zatím v "depozitu", prioritu mají jiné věci (pokojík pro dcerku).
Luk jsem uměl udělat snad hned co jsem začal chodit, kuši podle plánku z ABC jsem vyráběl tak v 11-12 letech, dědovu vzduchovku jsem odmítal dát z ruky, takže vývoj směrem ke ZP a střelným zbraním byl jasný - rád si zajdu na střelnici, občas si koupím zbraň, ale spíš "raritu" (Walther P1, vz. 61S, revolver Astra, hamerlesska), nosím vyjímečně ale myslím, že s tím umím zacházet...
Nakupuju s bytostným odporem takže mouku, cukr, sůl, držím doma mezi 30 a 50 kg, brambor na celou zimu (od místního jsou levnější a subjektivně lepší než z obchodu), něco těstovin, pár konzerv, v mrazáku +/-30 kg masa. Obilí pro drůbež a králíky snad vyjde na celou zimu (doufám), s jablky jsem to letos podcenil, pomalu docházejí, za to je dost moštu (vlastní výroba).
Nerad se loučím s čímkoli co "dobře slouží/ještě slouží/mohlo by sloužit (půjde dát dokupy)/mohlo by někomu posloužit" takže se nezbavuju věcí, protože jsem si koupil novější-lepší, ale pouze pokud jsou už totálně nepoužitelné. Zatím na to skladovací prostory stačí :-D. A mě "starý krámy" prostě baví. A občas někdo shání něco, co já mám, ale nepotřebuju - proč mu neudělat radost?
Nejsem paranoidní, nebojím se. Vím, že nejlepší pomocná ruka je na konci vlastní paže, ale když přijde píchnout kamarád, dlužen nezůstanu. Smířil jsem se s tím, že pokud nás "co kdyby" vrátí na počátek minulého století, nějak to přežiju a bude líp (ale rozhodně se na to netěším). Pokud nastane něco horšího, nejspíš nepřežiju (a snad ani nechci).
A teď: jsem prepper, nebo ne? Protože takhle funguju už dost let...o dost déle, než existují tyto stránky...protože pokud to prepperství je, odpověď na otázku "Co mě k tomu vede?" je: "Už jsem holt takovej, vybral jsem si to, líbí se mi to, nehodlám na tom nic měnit a nevadí mi, jestli to někomu vadí." :-D
