Díky Bohu za výhru císařských vojsk na Bílé hoře.. Kdyby tenkráte zvítězily tzv. České stavy (tedy německy hovořící protestanti), tak jsme spolkové země Čechy a Morava (freistaat Böhmen a freistaat Märhen) a máme je tu taky.
Sice bychom měli podstatně vyšší životní úroveň než dnes, ale zase bychom chodili 8. a 9. května do práce a měli bychom tu americké okupační vojska.. Čeština by byla jazyk, který by znalo jen pár historiků, archivářů a genealogů, (to jsou ti, co dělají rodokmeny).
Já hodně čtu a to i knížky (parafráze Wericha) a tak jsem předevčírem narazil na vyjádření k tomuto, které bych rád Saladinovi sdělil. Mám pocit, že to Saladinovy představy/touhy ukazuje jako zcela liché.
Zásadními odpůrci Palackého a vážnými a důslednými jsou historikové a politikové katoličtí; hodnotí naši reformaci se svého stanoviska náboženskéo. Jim reformace byla a je pochybená nábožensky a politicky; habsburské pokatoličtění národa bylo podle jejich názoru jeho duchovní a národní záchranou –Bratrství s protestantstvím by nás poněmčily: Bílá Hora byla naším štěstím.
Katoličtí historikové a politikové v Německu, Anglii aj. se dívají na reformaci a její vznik a význam objektivněji než naši; uznávají aspoň relativní a dočasnou oprávněnost protestantismu, doznávají vady a chyby své církve na konci středověku a potřebu reformy. Jestliže běh historie je řízen Prozřetelností, je-li v historii řád a plán – jak je možno vznik reformace a protestantismu odsuzovat tak šmahem a bez uvažování, co tak veliké, ohromné a trvalé hnutí v celém světě znamená a právě pro katolíka? Právě se stanoviska theistického je filosofie dějin našich katolických odpůrců Palackého nemožná: byla by reformace vznikla, kdyby církev národům stačila? A nevznikla reformační hnutí právě v církvi samé? Nejlepší katoličtí lidé vždy kritisovali nedostatky své církve – nestačila by knihovna na sebrání té celé literatury od počátku katolicismu až do reformace; jakmile se však úsilí o reformu postavilo mimo církev a vznikly dokonce církve nové, církev stará se stala stranou, a udržení moci, násilím nebo kompromisem, stává se hlavním objektem její politiky. Odsud kompaktáta s námi, odsud inkvisice, odsud jesuitism – a inkvisice a jesuitism také u nás provedly pokatoličtění. Jestliže církev byla nedostatečná, neříkám, že reformace stačila ve všem a všude. Jistě velmi brzy na místě duchovní aemulace také v protestantismu vzniklo zápolení stranické; brzy stály proti theokracii staré theokracie nové, domáhající se také moci. Církve hlásající náboženství lásky, sáhly k násilí a daly se světskými mocemi ochotně zneužívat.
Pro své mínění, že pokatoličtění zachránilo národ tím, že jej oddělilo od Německa a Pruska, naši katoličtí odpůrcové české reformace by se mohli dovolávat Bismarcka. Železný kancléř prý jednou probděl celou noc úvahami, jak by se historie byla utvářela, kdyby na Bílé Hoře byli vyhráli protestanté. Možná, že Bismarck uvažoval, zdali by se byly Čechy protestantské připojily k politice protestantského Pruska proti Rakousku; Rakousko by bylo zůstalo nepatrnou markou, z Čech pak a pomocí Čech Němci by byli opanovali Dunaj, tedy pomocí českou – Berlín-Bagdád. Víme jak Bismarck cenil zeměpisnou polohu Čech pro opanování Evropy.
Nejsem přítelem historie „kdyby“; uvedu fakty. Naše reformace upevnila naši národnost způsobem nebývalým; poněmčení se dálo za panství katolicismu, husitism se stal záchranou proti germanisaci. To dosvědčují právě zase naši historikové němečtí, že naše reformace nejen u nás, nýbrž i v Polsku působila velmi mocně protiněmecky. Reformace všude a stejně u nás posilnila národní jazyk a literatury tím, že se bohoslužba stala českou, a bohoslužba v té době – zejména také čtení bible – měla mnohem větší význam pro celou literaturu a národní výchovu než dnes. Reformace, usilujíc o nápravu mravnosti, láteřila náš národní charakter; právě proto, že byla náboženskou, byla také národní. Vítězná Bílá Hora – přes jisté počáteční pronikání pronikání německého živlu u nás v období protestantství – mohla tedy znamenat další zesílení a obrození národa. A jestliže v světové válce právě protestantské Prusko – pangermanism – bylo poraženou protestantskou Anglií a Amerikou a revoluční Francií, kde je psáno, že by se evangeličtí Čechové byli dali nečinně vést Pruskem? Jediný Komenský, dovršitel a výkvět Bratrství, je protidůkazem, avšak i celá činnost a literatura exulantská; Husité, Bratří a evangeličtí Čechové byli sice v čilém styku s Němci, kteří exulanty ochotně přijímali, avšak i s Holanďany, Švýcary, Angličany a Švédy, a pracovali všude o osvobození své vlasti. Komenský na ochranu národa provozoval politiku opravdu světovou a ovšem kulturní. Avšak katoličtí Habsburkové nás po Bílé Hoře, jak už i před ní, nejen pokatoličtili, nýbrž i poněmčovali, a to mečem, ohněm, konfiskací a potlačením vzdělanosti; katoličtí odpůrcové „arcikacíře“ Husauvedli český národ v obecnou nenávist jako národ kacířský. A toto katolické a ultrakatolické Rakousko podlehlo politicky protestantskému Prusku a stalo se jeho avantgardou na Dunaji.
Vedlo by daleko, kdybych chtěl přesněji vyšetřit, kolik ve vývoji pruského Německa rozhodovalo pruství a kolik protestantism; jistě se luterská církev stala služkou pruského státu. Ale Německo bylo polokatolické – není o tom zvěsti, že by např. „centrum“, ač bylo v opozici proti Bismarckovi, bylo provádělo vůči katolíkům německým politiku podstatně rozdílnou. Připouštím, že se ujímalo Poláků v některých věcech náboženských. A mluví-li se o německém protestantismu a jeho národnostní politice, jistě se musí přihlédnout k jeho zakladateli Luterovi. Luther byl proti Čechům, pokud byl katolíkem; když se s církví rozešel, vystupoval stále pro věcné a spravedlivé posuzování českého národa, kázal národní smír a velebil mravní čistotu Jednoty Bratrské a dával ji Němcům za vzor, prohlašuje sebe a své stoupence za husity. Po Lutherovi vůdčí němečtí myslitelé vyslovovali své sympathie českému národu a odsuzovali katanství Habsburské; uvádím Liebnitze, Herdera, a Goethe. Herder zvláště přijal názory Komenského a přál si obnovy české samostatnosti. Básníci němečtí si oblíbili látky z našich dějin: Schiler, Lenau; podobně spisovatelé z čech: A. Meissner, Hartmann a j.
Argument o národním prospěchu Bílé Hory je pochybený. Pochybený je tím, že otázku náboženskou přesunuje na otázku národní; je to kaptace vlastenecké benevolence. Katoličtí historikové do jisté míry sledují příklad těch našich historiků, kteří v reformaci nedovedou cenit než zesílení národního vědomí. Jedni i druzí nepostihují podstaty náboženství a nepochopují smyslu našich dějin vůbec.
Nepředpojatá historie našeho náboženského vývoje nám ukáže poměr katolicismu a reformace (protestantismu) v jiném světle, než nám podávají odpůrcové Palackého. Fakt totiž, že reforma u nás pronikla tak hluboce, že ohromná většina národa ji přijala (prý devět desetin) a fakt, že se při velikém náporu a odporu Říma, Habsburků a jejich německých následníků (Bavor a t. d.) reformace tak dlouho udržela (poslední selské povstání náboženské roku 1775 na Moravě), že tedy vědomé úsilí a boj o náboženství a mravnost u nás tvořily po čtyři století hlavní obsah našich dějin – ten fakt dokazuje, že naše reformace vznikla z národního charakteru a že tomu charakteru odpovídala. Ale třeba připustit, že naši historikové musí také vyšetřit, do jaké míry i katolicism před reformou i za reformy (minorita národa zůstala katolická) byl národní. Nebudu se dovolávat vlivu Byzance v VIII. a IX. Století, jako by u nás byl býval boj katolicismu a pravoslaví; vyložil jsem svůj názor na ty věci již před lety; naproti tomu lze uvažovat o tom, nevadilo-li katolicismu u nás, že nebyl dost národní, protože k nám přicházel z ciziny, z Němec, částečně z Itálie a odjinud. Pokud se týká katolicismu pobělohorského, nemohl zapustit hluboké kořeny, protože byl násilnický, a jeho vůdcové také národně cizinci; to platí zejména o jesuitech (jsou cizí i dnes) a hierarchii, která na skrovné výjimky zůstávala habsburská a německá, nikoli česká.
Můj komentář: Protestanticm by nelivkidoval český národ více nežli tak činil katolicism. Národnostní svébytnost není výsadou katolicismu. Spíše je tomu přesně naopak. A rozplynutí se v německém moři se nestalo v době předchozí, kdy jsme také byli součástí svaté říše římské. Takže tento úryvek mne potvrdil men předchozí přesvědčení.
